Článek
Narození a „předpoklady“ k „nečisté“ morálce
Marie Schmiedlová se narodila v roce 1936 v Sušici. Její otec byl původem Němec a pracoval jako dělník. Během Druhé světové války se stavěl na stranu nacistů. O Češích se vyjadřoval s despektem. S matkou měla Marie údajně velice chladný, až nenávistný vztah. Docházelo mezi nimi i k násilným potyčkám.
Platila za vzornou pracovnici, ale..
Paradoxem k celému jejímu konání je fakt, že ještě v roce 1960 před objasněním vražd považovali nadřízení Marii Fikáčkovou za vzornou zdravotní sestru: „Jedna z nejlepších dětských sester, novorozeňata měla vždy ve vzorném pořádku,“ vypověděla u výslechu jedna z lékařek oddělení. „O Fikáčkové mohu říct jen to nejlepší. Byla ve své práci hbitá, vykonávala ji svědomitě,“ zhodnotil pracovní schopnosti obžalované další z doktorů.
Nemocnice mohla teoreticky reagovat ve chvíli, kdy Marie Fikáčková v roce 1957 přestoupila z dětského na novorozenecké oddělení nedobrovolně. Přijala to jen proto, že podle primáře to mělo být dočasné přeřazení. „Cítila se, že do práce byla vecpána,“ stojí v posudku psychologa. Opakovaně žádala o přeložení. Ve spise je několikrát konstatováno, že jako důvod žádosti o přeložení nikdy neuvedla jako důvod problém s křikem dětí.
Nenávist vůči dětem, udeřila by i vlastní
Zdání však klame. Tuto zdánlivě pracovitou a svědomitou mladou zaměstnankyni sušické nemocnice dráždil pláč a křik dětí. Do protokolu o obžalobě uvedla: „Děti jsem bila v době, kdy jsem měla dostat menstruaci nebo v průběhu menstruace, protože mě rozčiloval jejich pláč.“ Mimo jiné vyšlo najevo, že děti z duše nenáviděla.
„Jednala pod vlivem hrubých, impulsivních, neovladatelných afektů, endogenně kumulovaných. Jejich katalysujícím stimulem byl dětský křik,“ napsal v roce 1960 znalec z oboru psychologie Zbyněk Havlíček. Soudní psychologové a psychiatři ji shledali jako příčetnou, avšak se sklony k depresím, hysterii a k nekontrolovaným výbuchům vzteku. Vyšetřovateli dokonce sdělila, že by udeřila i vlastní dítě, kdyby ji svým křikem uvedlo do stavu podráždění.
Patrné je to zejména při vraždě 23. února 1960. Fikáčkovou rozzlobilo, že musela přijmout dva novorozence, chlapce a holčičku. Podle výpovědi na oddělení už měla čtrnáct či patnáct dětí a hodně plen k žehlení. Její rozčilení vyvrcholilo ve chvíli, kdy zahlédla novorozenou holčičku Proserovou, jak natahuje ke zvracení. Uchopila ji za hlavu a zmáčkla tak silně, až jí prsty zabořila dovnitř. K vnějšímu poranění nedošlo, jelikož lebka dítěte byla stále velmi pružná. Dítě se téměř okamžitě přestalo hýbat.
Fikáčková vyžehlila prádlo a poté šla umýt a převléknout Hanu, kterou poprvé napadla už 19. února. Hanu několikrát udeřila pěstí do hlavy a poté ji uložila zpět do boxu na izolaci. Hana útok přežila, utrpěla však velice závažná poranění.„Chtěla jsem méně práce a méně dětí. Chtěla jsem se zbavit přírůstků,“ vypověděla.
Zatímco chlapec byl potichu, holčička plakala, a proto jí silně stiskla hlavu. „Necítila jsem při mačkání praskání lebečních kostí, ale byla jsem si vědoma, že to bude mít následek. Toto jsem si uvědomila, ale bylo již pozdě.“ uvedla Fikáčková při výslechu. Teprve o několik hodin později řekla lékařům, že dítě má „nožky nepatrně chabějící“. Ti okamžitě začali bojovat o jeho život, ale ještě v noci zemřelo.
Píchání špendlíků do hlaviček? Fáma
Tehdejší režim o případu zveřejnil jen kusé informace, což dalo základ léta trvajícím fámám, které neznaly mezí.
„Nechybělo doslova ani hororové líčení o vpichování jehel do očí a hlav novorozenců. Veškerá úmrtí novorozenců a malých dětí byla lidmi bez jediného důkazu přičítána zdravotní sestře,“ konstatuje autor internetového „muzea zločinu“ a pedagog Střední policejní školy v Brně Miloslav Jedlička.
Jedlička tvrdí, že pro tato tvrzení neexistuje jediný, byť nepřímý důkaz či indicie. Je přesvědčený, že na další vraždy by se přišlo při tehdejším podrobném vyšetřování všech podezřelých úmrtí. Navíc už tehdy platilo pravidlo, že u všech případů dětských úmrtí prováděl patolog pitvu.
Další možný motiv? Spory o majetek s rodinou Rybáčků
Motivem hrůzného jednání vůči novorozeňatům mohla bezesporu být osobní křivda způsobená rodinou Rybáčků.
Schmiedlovým (rodiče Marie F.) byl po válce zkonfiskován rodinný dům v Sušici. Zůstali v něm však i nadále bydlet a dostávali se do sporu s Františkem Rybáčkem, který měl správu objektu na starosti. Marie Fikáčková rozená Schmiedlová byla sporům jako dítě přítomná. V únoru se na novorozenecké oddělení vrátila Rybáčkova dcera, kvůli problémům s kojením. K Rybáčkově vnučce Haně Hammelbauerové se tak dostala zdravotní sestra Fikáčková. A opakovaně ji bila. Nejprve uvedla, že to nebyla msta, při výslechu na počátku března však přiznala, že se chtěla pomstít, později to ovšem zase popřela.
„Děcko jsem vykoupala, utřela a pak jsem je oblékla. Když bylo oblečeno a toto jsem dala do boxu-postýlky, děcko jsem do zadní části temene pěstí zbila,“ popsala vraždu. Ani tentokrát nic neohlásila a holčička později zemřela.
„Dělala jsem si výčitky, že jsem se nechala strhnout k takovému jednání, aby tím dítě přišlo o život. Na druhé straně jsem si říkala, že nám Rybáček také ubližoval, a tímto jsem se pak uklidnila,“ dále uvedla.
Manžel o vraždách neměl ani tušení
O vraždách a ublíženích na zdraví novorozeňat nevěděl ani manžel Fikáčkové: Na práci si podle něj nestěžovala. Uvedl: „Stěžovala si, že musí do služby, když je zábava, jinak ne.“ Sami děti neměli. Nejprve je nechtěli kvůli tomu, že bydleli s matkou Fikáčkové, s níž měli časté spory. V roce 1960 pak byla spartakiáda, na které obviněná cvičila. V létě 1961 pak chystali dovolenou u Černého moře a pak teprve měly přijít a řadu děti.
Svérázný je Fikáčkův popis manželky. „Do doby, než jsem si ji vzal za manželku, nepozoroval jsem žádné závady,“ uvedl u výslechu a o několik vět dále stojí, že závady neshledal ani po svatbě. Fikáčková při výsleších uvedla, že se manželovi chtěla přiznat a tvrdila, že to měla už skoro na jazyku. Nakonec se tak ale nestalo. O vraždách novorozenců se tak muž dozvěděl až od policie.
Spadla klec
Čtyřiadvacetiletou zdravotní sestru přišla policie zatknout 27. února 1960 přímo do sušické nemocnice. Čtyři dny před tím při její službě na novorozeneckém oddělení zemřela dvě děvčátka.
Celou noc po zatčení Marie Fikáčkové probíhal policejní výslech, při kterém zdravotnice přiznala, že jednomu dítěti 20 hodin po porodu úmyslně promáčkla hlavu a zlámala obě ruce a týž den stejným způsobem způsobila těžké zranění dalšímu pětitýdennímu novorozenci. Přiznala také, že použila násilí proti asi deseti dalším novorozencům, ale ti - podle jejích slov - útok přežili.
Skutečný počet novorozenců, kteří po jejím útoku zemřeli, zpochybnila začátkem roku 2007 bulvární média a označila ji jako „nejmasovější vražedkyni v našich novodobých dějinách“, při čemž ji přičetla nejméně 10 obětí.
Soud vynesl vynesl trest smrti dne 6. října 1960.
Ať už byly oběti Fikáčkové „jen“ dvě nebo daleko více, na hrůznosti skutků „Sušické bestie“ to nic nemění. Podle toho rozhodl i klatovský soud. I když se obhájce Fikáčkové dvakrát odvolal, na verdiktu trestu smrti nic nezměnil. Vykonán byl 13. dubna 1961 ráno v suterénu pankrácké věznice. Fikáčková se dožila 24 let.
Zdroje:
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/55-let-od-popravy-marie-fikackove.A160404_123116_domaci_cen
https://www.idnes.cz/zpravy/cerna-kronika/rozsevala-v-porodnici-smrt-susicka-bestie-dostal-pred-50-lety-provaz.A110413_150827_plzen-zpravy_alt
https://kriminalistika.eu/muzeumzla/fikackova/fikackova.html
https://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/103230/sestra-fikackova-drtila-v-susicke-nemocnici-kojencum-hlavy-pred-60-lety-byla-odsouzena-k-poprave.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Fik%C3%A1%C4%8Dkov%C3%A1
Kniha- ŠEBO JURAJ, O socialismu s láskou. Vydalo nakladatelství NOXI, s.r.o., Bratislava v roce 2011, Vydaání první.
