Článek
Bylo pondělní ráno, několik desítek minut před sedmou hodinou. Spěchal jsem do práce a navzdory tomu, že mi ještě nebylo třicet, měl jsem za sebou už dost najetých kilometrů. Jezdil jsem rozvážku při škole, pak půl roku taxíka, a teď dojíždím denně čtyřicet kilometrů do okresního města Olomouce. Řízení mě baví, mám z něj respekt, ale taky vím, co se na silnici může stát, když se člověk chová jako přítěž.
Toho rána jsem narazil na vyložený výkvět. Pán ve vozidle přede mnou se na silnici choval jako katastrofa s blinkrem.
Šedá Fabie, SPZ s okresním kódem z Valašska, na první pohled dědeček za volantem. Brzdil do každé zatáčky, jako by tam stál tank, a do kruháče vjížděl jako válečný veterán v mlze: pomalu, nejistě, se strachem v očích a s blikačkou, která neodpovídala ani vesmíru, natož směru jeho jízdy.
Auta za námi tvořila frontu jak u první vakcíny. Ostatní řidiči troubili, někteří s úsměvem kroutili hlavami, jiní vztekle máchali rukama, další vjížděli nervózně do protisměru.
Po několika stech metrech agónie jsem to nevydržel. Při první příležitosti jsem se za ním zařadil do levého pruhu a na světlech jsme skončili vedle sebe. Stáhl jsem okénko a začal: „Dobrý den, pane. Nezlobte se, ale víte, že blokujete provoz?“
Přes tlusté brýle na mě zamžoural: „Mladí by dnes nejraději jezdili stovkou i po sídlišti. Já jezdím, jak se má.“ Nenechal jsem se odbýt: „To tedy nejezdíte. Vjíždíte do kruháče tak pomalu, že tím znemožňujete všem ostatním plynulou jízdu. A když nevíte, kam chcete jet, tak tam radši nejezděte vůbec.“
Senior se vytáhl se suverénní větou: „Já jsem za volantem už padesát let. Tys ještě nebyl na světě, když jsem parkoval zadkem.“
„A přesně tak to i vypadá,“ odpověděl jsem téměř bez emocí.
Na semaforu blikla zelená. Vyrazil jsem rychle, ale s rozvahou. Jel za mnou. A tehdy mě napadlo něco zvláštního. Vedl jsem ho přes kruháče, přes menší křižovatky, a pokaždé jsem přesně dodržel předpisy, ne o chlup víc, ne o chlup míň. Signál, zrcátka, plynulost, bezpečné předjíždění. Vždy jsem zvolil nejlepší možnou stopu. A jel tak, že musel přemýšlet.
Na poslední červené jsme se potkali znovu bok po boku. Tentokrát stáhl okénko on.
„Ty jedeš fakt slušně,“ nakonec uznal senior, ale neodpustil si poznámku: „Ale na můj vkus moc rychle.“
Odpověděl jsem mu: „Ne rychle, pane. Jen plynule. Řidič, co pořád váhá a má pomalé reakce, je větší nebezpečí než ten, co jede svižně, ale předvídatelně.“
Zamyslel se. Chvíli jen pokyvoval hlavou, ale pak přece jen uznal:
„Možná máš v něčem pravdu. Syn mi říká to samý. Že už nemám reakce jako dřív.“
Světla naskočila a já odbočil. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl, jak děda jednou rukou přehodil blinkr, podíval se do zpětného zrcátka a s mírným úsměvem vjel do provozu. Tentokrát trochu svižněji.
Věk za volantem není zárukou moudrosti. A mladý řidič nemusí být nutně hazardér. Někdy stačí pár vět, trocha trpělivosti a ukázka v praxi, aby člověk přestal být brzdou — doslova i obrazně.
Tento senior se nechal „vycvičit“, bohužel ale neustále, spolu se stárnutím populace, přibývá těch řidičů, kteří vzhledem ke svým extrémně pomalým reakcím a pomalé jízdě, jsou velkým nebezpečím pro sebe i své okolí. Tito nemají pramálo soudnosti. V této souvislosti jsem přesvědčen, že řidiči starší sedmdesáti, nebo alespoň osmdesáti let, by měli být častěji a hlavně přísněji testování. Možná by pak ubylo nepříjemností i nehod na cestách.
Text byl napsán dle příhody kamaráda, který ji v podobném duchu zažil. Reálie (např. značka vozu seniora) jsou fiktivní. Pro vyšší autentičnost byl příběh napsán v 1.osobě.
