Článek
Bylo horké sobotní červencové odpoledne, slunce pražilo do dlažby, a naše rodina se právě vracela z výletu s jedinou vidinu: kvalitní točená zmrzlina. Na náměstí postavili malý mobilní stánek s barevným deštníkem a cedulí „Točíme s láskou!“ Tento název Vás navnadí věřit tomu, že by studený mohl „zahřát“ na duši i na těle.
Zaparkovali jsme poblíž, než jsem přistoupil s úsměvem k pultu s jasnými instrukcemi od rodinných příslušníků. Za pultem stál hodně mladý klučina, nanejvýš šestnáct let. Vypadal trochu nervózně, trochu spoceně a hodně nevyspale. Měl zástěru až ke kolenům a v ruce svíral plastový kelímek jako granát. Na hlavě čepici s nápisem „Točím s láskou“, která mu padala do očí. Vsadil bych se, že ho s láskou opravdu nenosil.
„Dal bych si jednu vanilku a malinu prosím,“ vznesl jsem jasný požadavek.
Kluk měl očividně i vadu sluchu, nebo myšlení, jelikož mou prosbu nepochopil a ptá se mě: „Jako míchanou?“ V duchu jsem si říkal: „Ne, asi umělou.“ Ale přikývl jsem na souhlas a brigádník se tedy otočil ke stroji. Chvíli zkoumal páku, pak ji nejistě stiskl. Ze stroje se ozvalo zlověstné „blblbl“ a ven se začala valit zmrzlina. Ne elegantní spirála, jakou známe z reklam, ale něco mezi betonem a obří pastou na zuby. Hochovi se ruce třepaly, jak kdyby měl v sobě tři energetické nápoje. Namísto točení rovnoměrné věže zmrzliny to vypadalo, že se mu povedlo vyrobit hlemýždě po infarktu.
Klučina ještě více znervózněl. Zkusil hmotu „nasměrovat“ do kornoutu, ale ten mu v ruce zkolaboval. V panice vzal kelímek a začal do něj zmrzlinu lžící z kornoutu škrabat. Vážně. Doslova ji tam cpal a mačkal jako těsto do formy. Podal mi tu bílo, růžovou tragédii se slovy: „Trochu se mi to nepovedlo, dám Vám to aspoň do kelímku“.
Prostě přeslazený guláš ve výklenku z papíru. Vypadalo to jako něco mezi vosím hnízdem a chemickým odpadem. A pak to přišlo – ten největší hřebík:
„Bude to čtyřicet pět korun,“ pronesl, jako by mi právě předal ručně vyráběný gelato z Toskánska.
Chvíli jsem na to hleděl. Za mnou fronta, za mnou starší paní s pohledem ve stylu: „Zase to ten kluk zpackal“. Natáhl jsem ruku, pak ji zase stáhl a s úsměvem pronesl:
„Hele, víš co hochu? Zkus to dát jako ochutnávku někomu dalšímu. Třeba to přežije.“
Odešel jsem. Bez zmrzliny. S padesáti korunou stále v kapse a s pocitem, že někde v mléčném vesmíru právě zaplakala jedna opravdová italská Nonna a s vědomím, že v autě dostanu kartáč za to, že nic nenesu. V hlavě jsem si připravoval osnovu příběhu s nešikovným brigádníkem, kterému snad alespoň někdo uvěří. Po dalším desetiminutovém ježdění po městě jsme naštěstí ještě na jeden stánek, kde se již podobný „incident“ neopakoval, narazili.
Dávejme mladým šanci, ale ne hned páku od stroje na zmrzlinu. To je jako svěřit klíče od jaderné ponorky dětem ze školky. A příště? Možná raději nanuk. Ten už někdo natočil za vás.
