Článek
Když Vlaďka před rokem poprvé zmínila Karla, bylo to jako poslouchat zamilovanou šestnáctku. „On ví úplně všechno,“ smála se nad šálkem čaje, „a je tak sečtělý! Miluje historii, umění, cestování… No, to byste koukali!“ Už tehdy jsem si všimla, jak jí svítí oči. A já jsem jí to vlastně přála. Po rozvodu a letech prázdnoty to bylo jako návrat jara do jejího života.
Proto jsme se s manželem rozhodli, že je pozveme na nedělní oběd. Ať se seznámíme. Ať vidíme toho charismatického gentlemana, který tak okouzlil mou tchyni.
Kdybych jen tušila, jak to dopadne.
Karel vkročil do bytu první, aniž by počkal na Vlaďku. Vlezl dovnitř jako někdo, kdo se vrací domů po šichtě.
„Tak tady to máte docela útulné,“ zhodnotil náš obývák, ještě než jsem stačila říct „Dobrý den“.
Vyměnila jsem si pohled s manželem. No budiž.
U oběda se okamžitě chopil slova. Povídal o svých cestách – byl prý v patnácti zemích. O historii – znal prý konkrétní jména, která jsme podle něj „ani náhodou znát nemohli“. O umění – prý dnes už žádné pravé umění neexistuje.
Vlaďka seděla vedle a hltala každé jeho slovo. „Vidíte? To je právě Karel. On se zajímá o všechno,“ dodávala mezi sousty.
Chvílemi jsem cítila, že je mi až líto, jak moc se snaží, aby na nás její nový partner zapůsobil.
Až do té chvíle jsem ani nevnímala, že pořád mluví jen on, zatímco my jsme sotva stihli mrknout.
Stačilo jedno „nevinné“ téma. Politika.
„To dneska dělají jen děti,“ mávl rukou Karel, „mají plno řečí, ale praxe žádná. A ty vaše LGBT výmysly, to už není normální.“
Zvedl se mi žaludek. Ale mlčela jsem.
Pak však dodal větu, kterou už nešlo přejít:
„Mladí by měli držet pusu. Nemají na nic právo mít názor. Nežijí dost dlouho, aby něco věděli.“
Podívala jsem se na něj. On to myslel naprosto vážně. S takovým tím sebevědomým úšklebkem člověka, který je přesvědčen, že právě pronesl větu století.
„Promiňte,“ nadechla jsem se, „ale co to je za postoj?“
Karel se na mě otočil, jako by slyšel špatně. „Cože?“
A já povolila brzdy.
„To si vážně myslíte, že mladí nemají právo mluvit?“ zeptala jsem se. „To kvůli takovýmhle strýcům běhají po světě lidi, kteří si myslí, že moudrost přichází jen s vráskami. Ale vy jste jen… jen hlasitější než ostatní. Ne moudřejší.“
„Prosím?“ vyjel na mě.
„Ano, slyšel jste dobře,“ pokračovala jsem. „Znám spoustu dvacetiletých, kteří mají víc pokory, empatie a otevřenosti než spousta lidí ve vašem věku. A že si dovolíte paušálně tvrdit, že mladí nemají právo na názor? To nevypovídá nic o nich, ale hodně o vás.“
Karel zrudl. „Vy mě chcete poučovat? Vy?“
„Nechci vás poučovat,“ odpověděla jsem klidně. „Jen vám říkám, že respekt není něco, co vám náleží automaticky jen kvůli tomu, kolik vám je.“
Manžel seděl tiše, naježený jako kocour. Vlaďka zbledla.
„Já se s vámi nemám zapotřebí bavit,“ odsekl Karel, odsunul židli a postavil se.
„To je vaše volba,“ řekla jsem.
Podíval se na Vlaďku a napůl přikázal, napůl poprosil:
„Jdeme.“
To byla jeho poslední věta adresovaná komukoli z naší rodiny.
Karel se poté už nikdy neobjevil. Ani nezavolal. Ani se neomluvil.
Vlaďka se s ním ještě nějaký čas vídala – nenápadně, aby nás „neranila“. Ale postupně se ukázalo, že jeho sebevědomí a všeználkovství nejsou jen póza. Že on skutečně nedokáže přijmout jiný názor než svůj.
O rok později jsme seděly u kávy. Vlaďka mlčela déle než obvykle, pak se na mě podívala.
„Elčo… víš… měla jsi tehdy pravdu.“
Zvedla jsem oči.
„On… neuměl respektovat nikoho. Ani mě ne. Proč myslíš, že nemluví se svým synem? Pořád měl potřebu říkat druhým, jak mají žít. A když jsem mu jednou řekla, že mě to unavuje… tak se urazil stejně jako u vás.“
Zamrazilo mě, jak se historie opakovala.
Vlaďka se pousmála, ale byl to smutný úsměv. „Děkuju, že jsi se mu tehdy postavila. Nevěděla jsem to ocenit. Teď už vím.“
Chytila jsem ji za ruku.
„To je v pořádku, mami,“ řekla jsem jí. „Každý si na pravdu musí přijít sám.“
A ona přikývla.
Ten den jsem pochopila, že největší službu, kterou můžete udělat člověku, kterého máte rádi, je říct mu nepříjemnou pravdu — i když vám to v tu chvíli neodpustí.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
