Článek
Jmenuji se Darina, je mi 37 let, a kdyby mi někdo před šesti lety řekl, jak bude můj život vypadat, asi bych se mu vysmála. Ondřeje jsem si brala docela pozdě, v jednatřiceti. Známost krátká, zato intenzivní. Byl pozorný, nosil mi čaj, když jsem byla nachlazená, psal zprávy „dobré ráno, lásko“, držel mě za ruku i v obchodě. Po roce jsme stáli před oltářem a já měla pocit, že jsem konečně potkala normálního chlapa – jiného, než byli ti předešlí machýrci.
Rok po svatbě se narodila Anetka. Pamatuju si, jak Ondřej brečel dojetím u porodního sálu a říkal: „Darinko, já vás budu nosit na rukou obě.“ Věřila jsem mu.
Jenže čas je potvora. Pomalu odkrývá věci, kterých si zamilovaná ženská nevšimne. Začalo to drobnostmi. „Ondro, vyměníš prosím žárovku v koupelně?“ Stál pod lustrem, šrouboval ji snad deset minut, a nakonec řekl: „Nešlo by zavolat tátu? On má lepší šroubovák.“
Smála jsem se tomu. „Ty jsi učitel dějepisu, ne elektrikář,“ omlouvala jsem ho sama před sebou. Jenže pak přišla polička z Ikey, olej do ostřikovačů, kapající kohoutek, přebalování Anetky. Všechno pro něj bylo skoro neřešitelné.
Jednou jsem mu podávala malou a prosila: „Zkus ji přebalit, ukazovala jsem ti to desetkrát.“ Podíval se na mě vyděšeně. „A co když ji utáhnu moc? A kam patří ten krém? Nemůžeš to radši udělat ty?“
Stála jsem tam, unavená po probdělé noci, a poprvé mě napadlo, že mám doma dvě děti.
Později jsem zjistila, že spoustu věcí mu celý život zařizovali rodiče. Přihlášky na školu, brigády, dokonce i nájemní smlouvu na jeho první byt. Došlo mi, že i naši svatbu jsem vlastně odtáhla já – on jen přikyvoval.
Měla jsem ho ráda, opravdu. Jenže láska se začala měnit v alergii. Každý večer jsem poslouchala: „Darinko, kde máme složenky? A objednáš mi zubaře? A zavoláš do servisu?“
Jednou jsem to už nevydržela a vybuchla. „Já nejsem tvoje sekretářka!“ On se zatvářil jako ublížený kluk. „Já jen nevím jak…“
Tato velká hádka přišla před měsícem. Anetka měla horečku, já lítala mezi prací a doktorkou a Ondřej mi volal, že mu nefunguje počítač. „Nemůžeš se na to po cestě stavit?“ „Ondro, já jedu s malou na pohotovost!“ „Aha… tak já počkám na tebe.“
Večer jsem to nevydržela. „Jestli se sebou něco neuděláš, podám žádost o rozvod.“ Čekala jsem chlapa, který bouchne do stolu a řekne: máš pravdu, budu bojovat. Místo toho se urazil. Dva dny se mnou skoro nemluvil.
A pak mi zavolala máma – vlastně tchyně, ale říkám jí mámo, jak si to přála.
„Darinko, stav se prosím tě na kafe,“ řekla zvláštním hlasem.
Seděla jsem u ní v kuchyni, voněla bábovka a ona spustila: „Ondrášek u mě byl. Prý mu strašně ubližuješ. Vyhrožuješ rozvodem, křičíš na něj…“
Ztuhla jsem. „On si šel stěžovat za vámi?“ „Prosil mě, ať ti domluvím. Vždyť je tak hodný.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Doma jsem na něj čekala jako papiňák.
„Ondřeji, ty jsi byl u mámy?“ „Nebyl,“ vyhrkl rychleji, než bys řekl „švec“. „Nelži mi! Všechno mi řekla.“
Sklopil oči. „Já jen chtěl, aby ti vysvětlila, že to se mnou není tak hrozné.“ „Ty jsi prosil moji tchyni, aby mi domluvila jako malé holce?“ křičela jsem. „Nevěděl jsem, co dělat…“
Sedla jsem si na zem v kuchyni a brečela. Ne vztekem, spíš bezmocí. Před očima jsem měla všechny ty minulé roky: já jako motor rodiny a vedle mě věčně vystrašený kluk.
Večer jsem se dívala na spící Anetku a ptala se sama sebe: mám držet rodinu za každou cenu? Je lepší milý, ale nepraktický muž, nebo samota? Co je vlastně menší zlo?
Ondřej přišel potichu za mnou. „Darino, já tě nechci ztratit.“ „Tak konečně dospěj,“ řekla jsem jen.
Nevím, jak to dopadne. Stojím na křižovatce a bojím se udělat krok na kteroukoli stranu. Miluju vzpomínku na muže, kterého jsem si brala. Jen nevím, jestli ten muž, kdy skutečně existoval – nebo jestli jsem si ho jen vysnila.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
