Článek
Je mi čtyřiatřicet a žiju docela obyčejný život. Pracuju na půl úvazku v knihkupectví, manžel Petr je skladník. Máme tři děti – Terezku osm, Matýska šest a malou Anežku tři roky. Náš byt 3+1 není žádný katalogový sen, spíš poctivé útočiště: odřený stůl po mojí mamce, gauč, na kterém se vystřídaly všechny dětské nemoci, a balkon plný prádla, které voní levnou aviváží. Peněz nemáme nazbyt, ale vycházíme. Děti mají, co potřebují, a já jsem se naučila, že láska se neměří značkou na tričku.
Tchyně to vidí jinak.
Zdědila před lety slušné peníze po tetě a od té doby se chová, jako by dostala titul zachránkyně našeho rodu. Nejvíc to odnášejí děti. Každou chvíli přitáhne tašky plné značkového oblečení, bot, bund, které stojí víc než můj měsíční rozpočet na jídlo.
„Koupila jsem dětem něco pořádného,“ prohlásila minule v předsíni a shodila tašky na zem, jako by vykládala zlaté cihly. „Abyste konečně nežili jako socky.“
Ztuhla jsem.
„Aleno, my nežijeme jako socky,“ řekla jsem tiše. „Žijeme přece docela normálně.“
Usmála se tím svým blahosklonným úsměvem.
„Prosím tě, Ivono. Podívej se na ty jejich mikiny ze slev. Děti mají vypadat k světu.“
Petr se do toho vložil:
„Mami, nech toho. My se o děti staráme dobře.“
Mávla rukou, jako by odháněla mouchu.
Nešlo jen o oblečení. Šlo o ten tón, a hlavně přístup. O to, jak o nás mluvila před známými. Jednou jsem ji slyšela v obchodě u pokladny.
„No jo, ti naši… snaží se, ale je to bída,“ vykládala prodavačce. „Ještě že mají mě.“
Stála jsem o dvě řady dál a připadala si nahá.
Děti si začaly všímat.
„Mami, proč babička říká, že jsme chudí?“ zeptala se Terezka jednou večer u kakaa.
Polkla jsem.
„Nejsme chudí. Jen máme míň peněz než někdo jiný.“
„A proč jich má babička tolik?“ přidal se Matýsek.
„Protože je zdědila,“ odpověděla jsem opatrně. „To se někdy stane.“
Anežka se zamračila:
„A my taky něco zdědíme?“
Nevěděla jsem, co říct. Jak vysvětlit dětem, že peníze nejsou zásluha, ale náhoda? A že důstojnost se nedá koupit v butiku?
Co mi však vadilo asi nejvíc, bylo tchynino pokrytectví. Milena a její chování i na veřejnosti bylo samo o sobě kapitola. Chodila zmalovaná jako herečka z devadesátek, sukně krátké, hlas hlasitější než rozhlas na náměstí. V restauraci lusknutím svolávala číšníky, chudým se vysmívala a o nás mluvila, jako bychom byli projekt, který se jí nepovedl.
Jednou u nedělního oběda pronesla:
„Ivono, měla bys víc makat. Tři děti dneska není výmluva.“
Petr zrudl.
„Mami, už přestaň.“
„Já to myslím dobře,“ bránila se. „Někdo vás přece musí postavit na nohy.“
Nevydržela jsem to.
„My na nohou stojíme! A tvoje pomoc není pomoc, když nás u toho ponižuješ.“
Ticho by se dalo krájet. Děti ztuhly nad talíři.
Poslední kapka přišla před měsícem. Přivezla dětem zimní bundy – každá za několik tisíc.
„Tyhle hadry ze sekáče vyhoď,“ poručila mi v kuchyni.
„Ne,“ řekla jsem poprvé úplně klidně. „Zakazuju ti kupovat dětem oblečení a drahé věci.“
Podívala se na mě, jako bych jí vrazila facku.
„To nemyslíš vážně.“„Myslím. Ničíš jim představu o nás. Učíš je pohrdat tím, co mají.“
„Tak to odmítám,“ odsekla. „Jsou to moje vnoučata!“ Petr mě chytil za ruku: „Ivona má pravdu, mami.“
Odešla s prásknutím dveří.
Teď sedím večer v obýváku, děti spí a já přemýšlím, co dál. Vím, že kontakty s ní budu muset omezit.
Nechci, aby vyrůstaly s pocitem, že jejich rodiče jsou méněcenní.
Nejtěžší je jim to vysvětlit.
„Babička nás má ráda,“ řekla jsem jim včera. „Jen to neumí dávat najevo správným způsobem.“
Terezka mě objala.
„Mami, mně stačí, že máme tebe.“
A v tu chvíli jsem pochopila, že nejsme chudí. Možná nemáme značky, ale máme sebe. A to je víc než celé dědictví a majetek mé tchyně.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
