Článek
Jmenuji se Hana, je mi dvaačtyřicet. Pracuju jako účetní v menší firmě, Petr dělá technika ve stavebnictví. Máme dvě děti – Kláru jedenáct a Matyho devět. Bydlíme v třípokojovém bytě na sídlišti, hypotéka, kroužky, nákupy v akci, víkendy na chalupě. Na první pohled normální rodina.
Jenže pod tím povrchem to už dlouho skřípe.
Poslední roky se s Petrem míjíme. Já bývám unavená, někdy podrážděná, nálady se mi střídají jak počasí na jaře. On je naopak pořád plný energie, hlavně té… intimní. Nedokážeme se sladit. Když chci blízkost já, on je uražený za něco z práce. Když má chuť on, já mám v hlavě jen prádlo v sušičce a zítřejší poradu.
Hádáme se kvůli hloupostem.
„Ty už mě snad ani nemáš ráda,“ vyčítá mi.
„Mám, jen nejsem stroj na povel,“ bráním se já.
A do toho všeho se plete tchyně. Sedmdesátiletá, energická, všemu rozumí, všechno zažila. Ví nejlíp, jak vychovávat děti, jak často mýt okna i co mám vařit Petrovi k večeři, aby byl „spokojený chlap“.
„Hani, ty kluky dneska moc rozmazluješ,“ poučuje mě.
„Za nás se děti poslouchaly na slovo,“ dodá vždycky.
Zvykla jsem si toto jednání trpět. Brala jsem ji jako nutné zlo. Jenže to, co se stalo na Petrových pětačtyřicátinách, už spolknout nedokážu.
Oslavy děláme ve velkém. Dvacet lidí, guláš, chlebíčky, víno. Zdálo se, že to bude příjemný večer. Smáli jsme se, děti běhaly po bytě, Petr zářil.
Tchyně dorazila ve své tradiční „bojové náladě“.
„No konečně to tu vypadá k světu,“ prohlásila hned ve dveřích a přejela očima stůl, jako by kontrolovala armádní nástup.
Seděla jsem vedle ní, dolévala jí víno a modlila se, ať se tentokrát vyhne osobním poznámkám.
Nevyhnula.
Nejdřív začala nenápadně.
„Petře, ty jsi nějaký hubenější. Hanka ti asi málo vaří, viď?“
Ostatní se zasmáli, já kupodivu, i když trochu křečovitě.
Pak ale vytáhla téma, které mě bodlo přímo do hrudi.
A co vy dva, hrdličky?“ otočila se na nás před všemi. „Klapete aspoň v posteli? Chlap potřebuje svoje.“
Ztuhla jsem. Myslela jsem, že to Petr shodí, že řekne něco neurčitého. Jenže on se pousmál a pokrčil rameny.
„No… mohlo by to být lepší,“ pronesl jakoby v žertu.
V hlavě mi začalo hučet.
Tchyně se toho ještě víc chytla.
„No právě! Haničko, s tímhle přístupem si Petr najde mladší, víš? Chlapa musíš udržovat při chuti. Trochu se snažit, okořenit to.“
Někdo se zasmál, někdo dělal, že neslyší. Já jen cítila, jak mi hoří tváře.
„Mami, nech toho,“ ozval se tchán, ale ona mávla rukou.
„Vždyť si povídáme jako rodina! Za nás se o těch věcech mluvilo normálně.“
Petr přikyvoval. Přikyvoval! To už jsem opravdu nečekala.
„Máma má pravdu, Hani. Trochu víc života by nám neuškodilo.“
V tu chvíli se ve mě něco rozpadlo. Nejen stud, ale i důvěra. Seděla jsem tam jako malá holka na pranýři.
Nakonec tchán téma utnul:
„Dej už pokoj, Marie, nech je být.“
Zbytek večera jsem pak přežila jak v mlze. Usmívala jsem se, nosila talíře, ale uvnitř jsem byla úplně prázdná.
Čekala jsem, asi naivně, že po odchodu hostů za mnou Petr přijde.
Nepřišel.
Myl skleničky a povídal si s bratrem, jako by se nic nestalo. A když jsme si lehli do postele, jen zamumlal:
„Byla to fajn oslava, viď?“
To už jsem nevydržela.
„To myslíš vážně? To, co tvoje máma říkala?“
Pokrčil rameny.
„Vždyť to nemyslela zle. A něco na tom beztak je.“
Rozbrečela jsem se.
„Ponížila mě před dvaceti lidmi a ty jsi jí skoro tleskal!“
Otočil se ke zdi.
„Prosím tě, zase to dramatizuješ.“
Tu noc jsem nedokázala spát.
Od té doby na to myslím pořád. Není to jen o jedné větě. Tchyně nám leze do života čím dál víc. Rozhoduje, kam pojedeme na dovolenou, kdy máme mít další dítě, jaké povlečení je „slušné“.
A Petr? Ten jí dává prostor. Vždycky.
Cítím se malá, zbytečná. Jako by náš vztah nepatřil mně a jemu, ale hlavně jí.
Ptám se sama sebe: Mám odejít?
Kvůli dětem se bojím. Kvůli hypotéce taky. Ale nejvíc se bojím toho, že když zůstanu, ztratím sama sebe úplně.
Včera jsem stála v kuchyni a Klára se mě zeptala:
„Mami, ty a táta se už nemáte rádi?“
A já nevěděla, co odpovědět.
Možná je to jen krize. Možná přeháním. Ale někde hluboko cítím, že hranice byla překročena.
Nevím, jestli mám bojovat, nebo si konečně dovolit odejít a dýchat bez cizích rad o tom, jak mám žít – a jak mám milovat vlastního muže.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
