Článek
Jmenuju se Ema, je mi 28 let, děti zatím nemáme a s manželem Radkem patříme k těm lidem, o kterých se říká, že žijí prací. On je ekonom, já analytička. Dny máme nalajnované v kalendáři, večery často u notebooků, víkendy buď pracovně, nebo aspoň „polopracovně“. Nejsme v tom nešťastní. Naopak. Tenhle rytmus jsme si zkrátka zvolili.
O to větším kontrastem se pro nás v posledním půlroce stala Radkova máma.
Dřív byla pořád v pohybu. Pracovala na úřadě, pak vedla prodejnu, chvíli dělala kuchařku. Tvrdá ženská, zvyklá makat, mít věci pod kontrolou. Jenže v pětapadesáti zůstala bez práce. Nejprve mluvila o tom, že si „něco určitě najde“. Pak přišla podpora, víc času pro sebe, žádný budík. A protože tchán relativně slušně vydělává a má nízké náklady, navíc jejich životní styl byl vždycky skromný, peníze přestaly být motivací.
Její motivace se obecně začala vytrácet, tak jako každý líně uplynulý den.
Místo práce si ale našla novou náplň. Kontrolu naší domácnosti.
Začalo to nenápadně. „Jen jsem šla kolem,“ řekla poprvé a sundala si kabát. „Tak jsem se stavila.“
Stála uprostřed obýváku, rozhlížela se, jako by si dělala mentální inventuru.
„Tady máte prach,“ řekla a prstem přejela po poličce.
„Tohle nádobí bych nenechávala přes noc,“ poznamenala jindy.
„Prádlo se skládá jinak, Evi. Takhle se zbytečně mačká.“
Zasmála jsem se. Poprvé. Podruhé. Potřetí už míň.
Začala chodit několikrát týdně. Vždycky si něco našla. Nevysátý roh. Špatně uložené ručníky. Kapka vody na baterii. A když nic nenašla, problém si „vytvořila“.
Vy to tady máte takové… studené,“ řekla třeba jednou.
„Studené?“
„No, neútulné. Domov má být cítit péčí.“
Radek se jí snažil brzdit.
„Mami, my jsme skoro pořád v práci. Nemáme čas řešit každý drobek.“
Usmála se tím svým shovívavým úsměvem. Na nervy mi začaly lézt její rádoby chytré prupovídky stylu: „Počkejte, až budete mít děti.“
Nebo: „Domácnost a úklid jsou základ rodiny.“
Začalo mě to iritovat. Ne proto, že by měla pravdu – ale proto, že se z mého domova stalo kontrolní stanoviště. Přestala jsem se doma cítit uvolněně. Když zazvonil zvonek, stáhl se mi žaludek.
Jednou jsem Radkovi večer řekla:
„Já už tohle nedám. Připadám si jak na inspekci.“
Povzdychl si. „Já vím. Ale znáš ji. Když se s ní pohádáš, bude to ještě horší.“
A tehdy mi to došlo. Hádka by byla přesně to, co čeká. Dramatická scéna, ve které by se mohla stylizovat do role oběti. To jsem jí dát nechtěla.
Místo toho jsem udělala něco jiného. Rafinovaného.
Sedla jsem si k počítači a začala hledat nabídky práce v našem regionu. Všechny takové, kde by se její „kontrolní talent“ dal využít. Kontrolor zboží. Pracovník kvality. Úklidový pracovník. Dohled nad provozem. Vytiskla jsem je a pečlivqě zkompletovala. Bez ironie na papíře – ta byla jen v mé hlavě.
Když příště přišla, uvařila jsem kávu.
„Mám pro tebe něco,“ řekla jsem klidně.
Zvedla obočí. „Nu, copak?“
Podala jsem jí složku.
„Říkala jsem si, že když máš tolik energie a smysl pro pořádek a kontrolu, byla by škoda to nevyužít. Třeba tě něco osloví.“
Chvíli se v papírech přehrabovala. Mlčela. Listovala.
Pak se na mě podívala.
„A to si jako myslíš, že jsem uklízečka?“
„Myslím, že máš zkušenosti a byla by škoda je nechat ležet ladem,“ odpověděla jsem naprosto klidně.
Zrudla.
„Tak za koho mě máš, Emo?“
„Za někoho, kdo nemá být celý den doma a hledat prach u cizích lidí,“ chtělo se mi říct. Neřekla jsem to.
Zavřela složku a prudce vstala.
„Tohle je tedy urážka,“ procedila.
„Mrzí mě, že to tak bereš, já to myslela dobře“ řekla jsem.
Pak naštvaně odkráčela a nezapomněla bouchnout dveřmi.
Práci si nenašla ani měsíc poté. Ale stalo se něco jiného. Přestala chodit kontrolovat náš byt. Najednou měla méně řečí, absolvovala méně návštěv, ukazovala méně potřeby nám cokoli dokazovat. A mám pocit, že hlavně neměla odvahu to nikde vyprávět – protože by musela vysvětlit, proč jí snacha nastavila tak přesné zrcadlo.
Nebyla to pomsta. Nebyl to výsměch.
Byla to hranice skrze chytrou akci, v níž mě i Radek plně podpořil. A i on je rád, že poprvé po dlouhé době se nám doma zase dýchá o dost volněji.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kanarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
