Článek
Jenže i ty nejlepší mají slabé chvilky – a já byla svědkem jedné, na kterou jen tak nezapomenu.
Jmenuju se Martina, je mi padesát dva a do našeho malého supermarketu chodím už snad dvacet let. Za tu dobu jsem poznala prodavačky různé povahy – některé vždy milé a ochotné, jiné odměřené, ale profesionální, a pár těch, které by snad i led rozbrečely, jakou měly náladu. Ale jedno je jisté: většina z nich si drží tvář, i když by člověk poznal, že by nejradši bouchly dveřmi skladu a odešly.
Ten den jsem šla pro obvyklý nákup. Můj manžel Miloš je nenapravitelný milovník masových konzerv. Můžu doma vyvářet polévky, péct pečeně nebo dělat domácí karbanátky – ale stejně si jednou týdně vezme tu svojí oblíbenou konzervu, nasadí spokojený výraz a řekne: „Marti, tohle je jistota. To mě nikdy nezklame.“ Vždycky si u toho sedne k televizi, otevře to jako rituál a už od pohledu vypadá, že vrchol dne začíná.
Sáhla jsem tedy po dvou konzervách do police, když tu se ke mně nahnula mladá prodavačka, kterou jsem ještě moc neznala. Spiklenecky se usmála, rozhlédla se, jako by mi chtěla sdělit státní tajemství, a pak rychle zašeptala:
„Paní… tohle bych nedala ani psovi.“
Zůstala jsem stát s konzervami v ruce a nevěděla, jestli se mám smát nebo urazit. „No, manžel je má rád,“ odpověděla jsem opatrně.
„Tak to ho teda lituju,“ dodala potichu a uculila se tak, že jsem si říkala, jestli to myslí zle nebo jen žertuje.
A pak to přišlo.
Za ní se najednou ozval chladný, pečlivě kontrolovaný hlas:
„Slečno Jano… opravdu tohle považujete za vhodné chování k zákazníkovi?“
Prodavačka strnula. Jako kdyby jí někdo vypnul. Pomalu se otočila a za ní stála její vedoucí – paní, kterou jsem vídala jen občas, ale už její výraz napovídal, že tohle nebude krátká lekce.
„Paní vedoucí, já jsem jen…“ začala koktat prodavačka.
„Já vidím,“ přerušila ji vedoucí rázně. „Vidím a slyším. A teď,“ obrátila se ke mně, „pojďte prosím,“ a ukázala mi rukou směrem ke kase, gesto jasné – na kobereček.
Cítila jsem se trochu trapně, jak kdybych byla školák, co právě bonzuje, i když jsem nic neudělala. Šly jsme spolu k pokladně a vedoucí mi celou cestu vysvětlovala, jak je pro ně důležité udržet profesionální vystupování, jak musí zákazníkům věřit v kvalitu zboží, a že takové komentáře jsou nepřijatelné. Mezitím jsem koutkem oka viděla prodavačku, jak stojí u regálu a je bílá jako stěna.
Jak to s ní nakonec dopadlo? Nevím. A možná to raději ani vědět nechci. Jen doufám, že to vedlo k něčemu dobrému, ne jen k zbytečnému trestu.
Když jsem přišla domů a vyprávěla Milošovi, jaké pozdvižení způsobil jeho oblíbený „zlatý poklad v plechu“, smál se tak, že se musel opírat o stůl.
„Takže kvůli mým konzervám málem přišla o práci? No tak to je průšvih století,“ huhlal mezi záchvaty smíchu. „Víš co? Možná bych se měl nad sebou zamyslet. Jestli to je jídlo ‚ani pro psa‘, tak… možná dám šanci tvému guláši.“
Kdyby to bylo tak jednoduché. Ale možná mu tenhle příběh skutečně konečně vnukne nápad, že svět nabízí i jiné kulinářské zážitky než masovou konzervu, která má životnost snad delší než naše manželství.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
