Článek
Nikdy jsem nebyla člověk, který by něco zásadního ztrácel. Byla jsem úřednice, pořád jsem všechno třídila, zakládala, psala si poznámky. Jenže jak člověk zestárne, hlava už tolik neslouží a občas se přistihnu, že něco nechám v lednici místo ve skříňce, nebo odejdu na zahradu a nevím, proč jsem tam vlastně šla.
To páteční odpoledne bylo jedno z těch obyčejných, kdy jsme s manželem vyrazili nakoupit na víkend. On šel pro maso do řeznictví, já do supermarketu pro zbytek věcí. Vzala jsem si větší vozík, protože jsem měla v plánu udělat zásoby – mouku, cukr, trvanlivé věci, nějaké mléko, zeleninu. V peněžence jsem měla skoro čtyři tisíce, právě vybrané z bankomatu.
Když jsem si u poličky s těstovinami přerovnala tašku na madle vozíku, protože mě bolela ramena, ještě jsem ucítila, jak se mi něco svezlo po boku. Nepřikládala jsem tomu význam. Až později jsem pochopila, co to bylo.
Došla jsem k pečivu, chtěla jsem vytáhnout peněženku a podívat se, kolik mám drobných. Sáhla jsem do kapsy… a prsty nahmataly jen prázdno.
„Proboha…“ zamumlala jsem a v tu ránu mi bylo horko jako v létě na půdě. Začala jsem se točit kolem sebe. Vozík jsem popotáhla ke straně, ustoupila ke zdi. Oči mi lítaly po zemi, mezi nohama lidí, po rampech, i mezi krabicemi. Nic.
Zrychlil se mi dech.
Čtyři tisíce… to není drobnost. A bez nich ten nákup neudělám.
Měla jsem pocit, že se mi hroutí svět — ne kvůli samotným penězům, ale kvůli té bezmoci, která člověka sevře, když ví, že už nic nenajde, a že v tom davu není šance něco získat zpátky.
A pak jsem ji uviděla.
Stála sotva pár metrů ode mě. Drobná, černé vlasy spletené do dvou tenkých copů, v růžové bundě, která byla trochu opraná, ale čistá. Dívala se na mě nesmělýma, velkýma očima.
V ruce držela moji peněženku.
Přišla pomalu, jako by se bála, že mě vyděsí. Vypadala nejvýš na sedm let. Zvedla peněženku oběma rukama, jako nějaký svatý artefakt, a pak tiše řekla:
„Paní… spadla vám. Maminka říká, že když něco najdu, musím to vrátit. Ale taky…“
Nadechla se, sklopila oči do země a vydechla slova, která mě zasáhla hluboko:
„…taky říkla, že my bychom si takové věci, co máte vy v košíku, dovolit nemohli. Ale věci druhých se neberou.“
Zarazilo mě to. Až bodlo u srdce.
V jejích očích byl smutek i dobrota, zvláštní dospělost, která člověka přiměje zamyslet se nad tím, co všechno to malé děvče už asi vidělo.
„Holčičko… ty jsi poklad,“ vypravila jsem ze sebe rozechvěle.
Chtěla jsem ji obejmout, ale bála jsem se, aby se nevylekala. Tak jsem jen natáhla ruku a jemně ji pohladila po vlasech.
„Moc ti děkuju. Opravdu moc. Nevíš, jak jsem se lekla.“
Usmála se nesměle. A já věděla, že jí musím dát něco víc než jen slova.
Otevřela jsem peněženku a vytáhla dvě stokoruny.
„Tady, vezmi si to. Kup si něco hezkého. Prosím.“
Hned zavrtěla hlavou.
„Já nesmím od cizích lidí brát peníze… maminka by mi vynadala.“
„To je dárek,“ řekla jsem tiše, stále dojatá. „Za to, že máš dobré srdce. To se musí ocenit. A máma bude určitě pyšná.“
Chvíli stála, ruce za zády. Pak je zvolna natáhla a těch dvě stě korun vzala.
„Tak… děkuju. Ale nemusíte…“
„Musím,“ přikývla jsem. „A měla bys vědět, že jsi dnes někomu udělala velkou radost.“
Holčička se usmála, zakývala mi a odběhla směrem k oddělení s nápoji, kde čekala žena v ošuntělé bundě. Viděla jsem, jak jí dcerka něco šeptá, jak žena překvapeně zvedne obočí, podívá se na mě a pak na ni. A jemně ji pohladí po zádech.
A mně se sevřelo hrdlo.
Když jsem přišla domů a manžel se zeptal, co mě tak rozrušilo, vyprávěla jsem mu všechno od začátku do konce.
Seděl naproti mně, lokty opřené o stůl, a poslouchal mě se stejnou dojatostí, jakou jsem cítila já, když jsem stála v uličce v obchodě.
„Víš, Marie“ řekl nakonec, „možná to je znamení. Možná bychom měli víc pomáhat. Těm, kteří to potřebují… a dětem zvlášť.“
A tím okamžikem to začalo.
Od dalšího měsíce jsme si s Jaroslavem dali stranou tisíc korun. Ne na nějaký velký fond, ne na okázalé gesto. Ale na pravidelnou pomoc dětským nadacím, jejichž cílem bylo dát dětem příležitost, kroužky, pomůcky, někdy jen jídlo nebo oblečení.
A já vždy, když ty peníze odesílám, vzpomenu si na tu drobnou dívku s copánky a velkýma očima, která mi podala peněženku a řekla slova, která ve mně zůstanou navždy.
Dobro má mnoho podob — a někdy ho drží v rukou malá holčička, která ví, že se věci druhých neberou.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
