Článek
Když Marek oznámil, že má novou přítelkyni, jen jsem se usmála. Byl vždycky spíš tichý, přemýšlivý kluk, který se do vztahů nijak nehrnul. „Mami, je trochu jiná… ale strašně fajn,“ řekl tehdy, když si šněroval boty u dveří. Ani já, ani Karel jsme netušili, jak moc „jiná“ vlastně myslí.
Poprvé k nám přišla v sobotu. Jmenovala se Stela – vysoká, hubená, s vlasy obarvenými na sytě fialovo-růžovou směs, která se leskla jako cukrová vata. Když nám podávala ruku, upřímně jsem čekala piercing na jazyku, který vyskočí při každém slově.
Ale hlavní byla její povaha. Ostrá, rychlá, pořád připravená prohodit nějakou provokaci.
„Tak vy jste ti tradiční rodiče?“ zeptala se mě sotva vstoupila do obýváku. Měla oči jako dvě černé korálky a úšklebek, který se dal jen těžko číst.
Karel se na mě podíval a já mu pohledem naznačila: nic neříkej, dej tomu šanci.
Ale on prostě nemohl.
„Tohle ne,“ řekl Karel už po první návštěvě
Když Stela odešla, Karel do sebe nalil sklenku slivovice a práskl lahví o stůl.
„Ireno, ta holka není normální! Viděla jsi, jak se usmívala, když mluvila o tom, že ‚systém je jen iluze‘? A ty její řeči o tom, že škola je přežitek? Marek k ní přilne a bude z něj… nevím… anarchista!“
„No tak, Karle,“ snažila jsem se ho uklidnit. „Je mladá, zkouší hranice, to je normální.“
„Normální? Ta by mě nejradši poučovala o životě!“
Karel měl v sobě přirozenou nedůvěru ke všemu neobvyklému, natož k dívkám, které mu připadaly jako… jak říkal… „pochodující chaos.“
Ale Marek se změnil – k lepšímu
A tehdy přišlo první překvapení. Marek začal být otevřenější, sebevědomější, dokonce víc komunikoval s námi. Stela ho donutila víc se vyjadřovat, nebát se říct svůj názor.
Jednoho večera mi Marek řekl:
„Víš, mami, ona je jiná… ale dává mi sílu. Nemusím před ní nic hrát.“
A já v tom slyšela tu upřímnost, kterou mívají zamilovaní. Karel to však odmítal vidět.
„Ať si sílu dává jinde,“ bručel.
Zlom nastal, když Karel zjistil, kdo je její otec
Bylo úterý. Karel přišel z práce neobvykle tichý. Sedl si ke stolu a jen zíral do prázdna.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.
Zvedl ke mně oči plné šoku.
„Ireno… víš, kdo je její otec?“
„Ne…?“ řekla jsem pomalu.
Karel se nadechl, jako by se měl ponořit do ledové vody.
„Je to JUDr. Radek Štěpánek.“
Zamrkala jsem. „Ten Štěpánek? Ten, co zastupuje vaši firmu ve sporu o ty zakázky?“
Karel přikývl. „Ano. Ten, co teď prakticky rozhoduje o tom, jestli firma půjde ke dnu nebo ne. Ten, kterého potřebujeme mít na své straně.“
A tehdy jsem v jeho tváři viděla něco, co jsem u něj neviděla roky – náhlý respekt. Strach. Úctu. A taky oportunismus.
Z ničeho nic: „Ona je vlastně moc sympatická holka“
Další neděli jsme byli domluvení na oběd. A Karel? Karel, který ještě před týdnem mluvil o „pochodujícím chaosu“, strávil dvě hodiny tím, že pekl kuře a připravoval domácí bramborový salát.
„Nechci působit nepřátelsky,“ řekl. „Musíme být… no… otevření. Vstřícní.“
Já se rozesmála. „Ty? Vstřícný?“
On mě probodl pohledem. „Ireno, tohle je vážné. Ten člověk drží v ruce polovinu budoucnosti naší firmy.“
Když Stela vešla, Karel se málem přetrhl.
„Stelinko!“ zvolal. „Pojď dál, dej si domácí limonádu! Máš krásné vlasy! No a ta tvoje filozofie… velmi… zajímavá!“
Marek na něj zíral jako na mimozemšťana. Já jsem jen zavrtěla hlavou. To nebyl můj muž. To byl muž, kterému se rozsvítilo: Musím ji mít rád, jinak si nadělám problémy.
Konfrontace
Večer, když mladí odešli, jsem si s Karlem sedla.
„Karle… takhle rychle otočit? To ti není divné?“
„Ireno,“ zamračil se, „tohle není jen tak. Štěpánek má v ruce spisy, které můžou naši firmu úplně zničit. Potřebuji, aby mě měl rád. A pokud je jeho dcera u nás vítaná, uškodí to snad něčemu?“
„A co Marek? Viděl, jak ses choval. Připadalo mi, že tě to celé… jako bys ho zradil.“
Karel ztichl. Dlouho.
„Možná,“ připustil. „Ale někdy musíš hrát s kartami, které máš.“
„Možná,“ řekla jsem klidně, „ale ne na úkor vlastního syna.“
A pak přišlo to nejdůležitější
Další týden přišel Marek za námi.
„Tati,“ řekl, „Stela mi říkala, že máš najednou hrozně rád jejího tátu. A že to asi nebude jen tak…“
Karel zrudl.
„No… já jen…“
A Marek dodal větu, která Karla dostala:
„Stela říkala, že si tě váží, protože jsi upřímný chlap. Nechce, abys kvůli ní hrál divadlo.“
Karel sklopil oči.
A poprvé jsem viděla, že ho to zasáhlo.
Závěr
Stela k nám chodí dál. Je pořád zvláštní, podivná, trochu prudká. Ale začala se uklidňovat. A Karel? Ten si s ní našel zvláštní rovnováhu. Už ji nebere jako chaos, ale jako výzvu.
A já? Já se jen směju.
Protože jediný člověk, který Karla dokázal naučit pokoře, byla holka s fialovými vlasy, kterou chtěl na začátku vyhodit ze dveří.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
