Článek
Bylo léto, prach ve vzduchu, stany jak houby po dešti a já, Jirka, připravený na tři dny hudby, piva a ideálně i nějakého spontánního dobrodružství. Vyrazili jsme s partou na festival, kde se hudba střídala s elektrem, punkem i techno-depresí, a kde záchody voněly jako konec světa.
První večer to všechno začalo. Zatímco kámoši popíjeli u stage, já jsem stál ve frontě na langoš a vedle mě, ona: Lara.
Měla rozcuchané vlasy, triko s bleskem Davida Bowieho a pohled, který říkal, že se právě rozhodla, jestli mě zabije, nebo si se mnou dá panáka.
„Čau, jsem Jirka,“ odvážil jsem se jí oslovit.
„Ahoj, Lara“, bez básně odpověděla.
„Tvoji rodiče se inspirovali Larou Croft?“, vzpomněl jsem si na známou filmovou postavu.
Zasmála se. „Tak trochu, ale hrála jsem Laru Croft na PC.“
Dali jsme si panáka, pak další, a skončili jsme tancovat na divoký elektro balkánský remix něčeho, co znělo jako kdyby „Kočka leze dírou“ hráli na amfetaminu.
Pak už to šlo rychle. Polibky mezi stánky, svícení mobilem v temném stanu, romantika s příchutí repelentu. A ráno jsme se probudili vedle sebe, ona rozcuchaná, já rozmačkaný, ale oba s úsměvem.
Lara seděla u vchodu stanu a usrkávala kafe z papírového kelímku.
„Dobré ráno,“ protáhl jsem se.
„Dobré. Hele… měla bych ti něco říct.“
Zpozorněl jsem. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře: přítel, věk, nemoc, těhotenství, sekta.
„No, víš, já jsem, bisexuální,“ řekla trochu nesměle.
„Jo?“ překvapeně jsem zamrkal. „A to mi říkáš, protože?“
Pokrčila rameny. „Protože včera to vypadalo, že bych tě možná mohla chtít vidět i jindy. A někteří kluci s tím mají problém.“
Zasmál jsem se a možná trochu překvapivě mě její odpověď netrápila tak, jako předchozí možnosti, a tak jsem jí odvětil: „Tak to bych musel mít problém i s tím, že mám rád špagety i knedlíky. Pro mě za mě, hlavně že víš, co chceš.“
„To je na tom to nejvtipnější,“ usmála se. „Pořádně totiž nevím.“
Chvíli jsme seděli v tichu. Slunce už pálilo a někde poblíž začínala hrát kapela.
„Tak, co teď?“ zeptal jsem se jí.
„Teď? Jdu si dát tofu párek. A pak si tě možná zase najdu, pokud nebudeš mít mezi tím nějaký existenciální záchvat.“
Někdy člověk potká někoho, kdo ho překvapí. A někdy to není tím, koho miluje, ale tím, jak přirozeně o tom mluví. Festival skončil, Lara odjela a já zůstal s myšlenkou: že svět je možná složitý, ale někteří lidé zas až tak ne.
Text byl napsán dle příhody kamaráda, který podobný románek na hudebním festivalu zažil. Pro větší autentičnost byl příběh napsán v 1. osobě.
