Článek
Jmenuji se Alena a až donedávna jsem si myslela, že mám v rodině kromě manžela i jednu opravdu blízkou přítelkyni, jeho sestru Žanetu. Byla to „ta švagrová“, kterou si každý přál. Měla jsme podobný smysl pro humor, chodily jsme spolu na kafe, posílaly si „memečka“, nebo třeba i recepty. Když se narodil náš první syn, Žaneta byla u toho. Doslova. Čekala před porodnicí s dortem.
Důvěřovala jsem jí. Sdílela s ní všechno. Někdy víc než s vlastní sestrou. Byla u nás často. Brala si děti na výlety, pomáhala, radila, utěšovala. Měla jsem pocit, že je taková ta „cool teta“, která je jako bonus k manželství.
Až do jednoho podzimního večera, kdy mi manžel Ivan položil mobil na stůl a řekl:
„Promiň, už se na to nemůžu dívat. Prosím tě, přečti si to.“
Na displeji byla otevřená SMS od jeho sestry Žanety. A četla se jako facka na čtyři A4.
V ní stálo:
„Ivane, vím, že se mnou nebudeš souhlasit, ale už to v sobě dusím moc dlouho. Tvoje žena to přehání. Jak vychovává ty kluky, to je tragédie. Neumí si získat respekt, všechno jim dovolí a pak brečí, že je přetažená. Nechápu, jak můžeš doma snášet ten bordel. Měla by si uklidit v hlavě i v bytě. Kdykoli přijdu, je tam chaos. Nepořádek, smrad po jídle a věčně rozcuchaná Alena ve vytahaným svetru. To má být máma? Ženská, co vypadá jak figurína ze sekáče a je věčně ubrečená, je špatný vzor. Chápu, že jsi slušnej chlap a držíš to kvůli dětem. Ale otevři oči. Mám tě ráda, jsi můj brácha, a chci pro tebe víc než, tuhle domácí tragédii. Promiň, rozhodni se správně.“
Nemohla jsem tomu uvěřit. Doslova se mi zastavilo srdce. Seděla jsem tam a měla pocit, že někdo otočil koberec mého života a vyklepal z něj všechen prach lží.
Ivan seděl naproti mně a jen mlčel. Viděl můj výraz a věděl, že už nic nemusí dodávat.
„Proč mi to říkáš až teď?“ zašeptala jsem.
„Protože už jí nemůžu dál krýt. Vždycky ti něco říkala do očí, a za zády psala tohle. A když jsi jí naposledy svěřila, že jsi na dně, ještě ten večer mi napsala, že jsi rozmazlená a všechno si děláš sama.“
Slzy mi padaly na ubrus. Byla to ta nejhorší zrada. O to víc bolela, protože jsem si ji nepřipouštěla. Protože jsem Žanetě věřila.
Když jsem se s ní snažila spojit, napsala mi zpět:
„Aspoň někdo ti konečně řekl pravdu. Zkus to vzít jako zpětnou vazbu.“
Ten den jsem jí v sobě nadobro vymazala. Přestaly jsme se vídat. I s dětmi. Nechci, aby je teta učila, že se za zády mluví jinak než do očí. Ivan stál za mnou, i když ho to vnitřně ničilo. Jeho sestra totiž hrála na city. Psala, že ji bratr opustil kvůli „cizí ženské“, že jsem mu „vymyla mozek“.
Ale ve skutečnosti to byla ona, kdo si zakopal cestu zpět.
Lidé, kterým nejvíc důvěřujeme, nás mohou zranit nejvíc. A když maska spadne, bolí to dvojnásob, protože člověk nejen že ztrácí vztah, ale zároveň i iluzi, že ten vztah byl skutečný. Od té doby sdílím méně a dívám se víc. A švagrové? Té přeju, aby jednou taky poznala, jak chutná bodnutí od těch, kterým věříme. Ne ze msty. Jen proto, že některé věci se člověk naučí jedině na vlastní kůži.
Text byl napsán dle příběhu mé známé, která takový vztah zažila.
Jména postav a konkrétní dialogy jsou smyšlené.
