Článek
Jmenuji se Martin a donedávna jsem pracoval jako technický konzultant v jedné větší firmě zabývající se softwarovými řešeními. Mám dvě slabosti: jsem slušný, nemám rád konflikty. Jo, a třetí: až příliš dlouho doufám, že lidi nejsou tak špatní, jak vypadají.
A to byl i můj omyl s kolegyní Zuzanou.
Zuzana. První dojem? Milá, ochotná, komunikativní, vždy s připraveným úsměvem a chválou na šéfa. Zkrátka firemní anděl s Excel tabulkami místo křídel. Bohužel to bylo všechno jen kulisa. Kulisa, za kterou se skrývala naprostá manipulátorka, která se živila tím, že jiné pomlouvala, štvala proti sobě a chytře si budovala pozici, jakoby jediná držela firmu nad vodou.
Zpočátku jsme spolu vycházeli. Usmívala se na mě, chválila moje prezentace, ptala se, jak to dělám. Pak přišly první podivnosti. Moje data ve sdílených souborech mizela. Klientovi odešla chybná verze, kterou někdo přepsal. Šéf mi volal, co že to dělám za školácké chyby.
Zuzana vždy přispěchala jako hodná duše: „To je hrozný, Martine. Asi sis to špatně uložil. Nebo to mohl být někdo jiný. Ale to víš, odpovědnost máme přece my.“
A pokaždé, když jsem zkusil říct, že mi to přijde podezřelé, hrála ublíženou se slovy stylu: „Mrzí mě, že mi nevěříš. Snažím se ti pomoct.“
Během dvou měsíců jsem měl pověst nespolehlivého člověka. Vedoucí mi stáhl důležité projekty. Kolegové se mi přestali svěřovat. A Zuzana dál krmila firemní kuchyňku svými dortíky a šeptanými akcemi: „Jen mezi námi. Martínek se poslední dobou dost ztrácí.“
Měl jsem chuť to zabalit. Ale něco mi nedalo. Začal jsem si zapisovat, co a kdy jsem poslal, kopíroval si soubory bokem, a hlavně: nastavil jsem si nenápadný záznam obrazovky při některých klíčových činnostech.
A pak přišel ten den.
Zůstal jsem v práci o něco déle. Ve sdíleném dokumentu na serveru jsem si nechal „náhodně chybné údaje“, které jsem si zálohoval zvlášť. O hodinu později, z domova, jsem se připojil a podíval se do systému. A vida, někdo se přihlásil mým jménem (což bez mého počítače nešlo) a změnil údaje zpátky na špatně.
To nebylo všechno. Díky kameře z mého starého notebooku, kterou jsem zanechal ve skříňce a nenápadně ji nechal aktivní, jsem měl ještě víc. Nahrávku, kde Zuzana sedí u mého stolu, připojuje svůj USB disk, přihlašuje se pod mým jménem a šťourá se v mých složkách. A přitom si zpívá „Sladké mámení“, jakoby nic.
Druhý den ráno jsem vzal „flashku“ a šel přímo za šéfem. Byl to chlap, co se rád držel faktů. Položil jsem mu důkazy na stůl, přehrál video a ukázal změny v systému.
Seděl, chvíli mlčel a pak pronesl: „To jako fakt?“
Zuzanu si pozval hned ten den. A mě později zavolal zpátky. „Odešla. Zkrátka dala výpověď. Nepřiznala se, ale s důkazy nic neudělala. Neřekl jsem jí, odkud to video mám. Ať ví, že technologie není jen na emaily a kafe.“
Kolegové se najednou začali chovat jinak. Někteří se omluvili. Jiní dělali, že se nic nestalo. Já to neřešil. Nechtěl jsem pomstu. Jen spravedlnost. Okolnosti tentokrát měly slitování a ukázaly pravdu, která třeba vůbec nemusela být prokázána.
Falešní lidé se často usmívají nejvíc. A někdy trvá dlouho, než spadnou masky. Ale když místo pomsty zvolíte důkazy a klid, můžete odejít se vztyčenou hlavou. A ti ostatní? Ti ať si dál pečou dortíky: nejlépe doma.
Text byl napsán dle příběhu kamaráda, který něco podobného zažil. Jména postav jsou smyšlená.
