Článek
V tomto bodě musím hned poznamenat, že je dost nešťastné pojmenování těchto akcí dodatkem bez cenzury – neboť je to stejné, jako by bylo na plakátech napsáno: „Pojďte si na mě zařvat, případně můžete při vystoupení hučet a vřískat jako šimpanzi“.
Rovněž v úvodu zmíním pochvalu, že i jiní autoři vidí ve vystoupeních pana ministra hru na velkého šéfa, který bere rozzuřený dav v klidu, a proto by měl vládnout dál.
Dále však nesouhlasím, co zaznělo už v názvu článku, na nějž reaguji, a to, že neschopnost jde ruku v ruce s agresivitou, což prý setkání pana ministra s lidmi dokazují.
Ona by snad i skutečně dokazovala, kdyby ovšem taková setkání nebyla k tomuto výsledku uměle směřována a neměla za úkol prezentovat lidi černobíle, což se při setkávání s občany stane vždycky. Je pak více než snadné výsledky pozorování porovnávat s jinými, třeba i vědeckými, a hlavně na základě jejich psychologické váhy na čtenáře, vytvářet konečné závěry, že je někdo vůl.
To je jako případ se čtyřmi veverkami zavřenými do malého prostoru a oříškem uprostřed. Dvě veverky se na oříšek vrhly, třetí a čtvrtá nedělaly nic. Dvě se o něj praly, třetí a čtvrtá stále nedělaly nic. Dvě veverky si šly po krku, třetí a čtvrtá si lízaly každá zvlášť kožíšek.
Výsledkem studie byla zpráva, že všechny veverky mohou být při hledání oříšků agresivní. Že se rvaly jenom dvě, a to nakonec ne prý nijak zuřivě, nic neznamenalo. Studie potvrdila, že pokud se mohou rvát dvě, není vyloučeno, že by se do toho později pustily i ta třetí a čtvrtá.
Já zatím obě vystoupení pana ministra sledoval a nemusím být obzvláštní čitatel v lidských duších, abych si uvědomil černobílost, jaká při setkání vládne a kterou jsem již výše zmínil. Buď mluví ti, co nadávají, nebo ti, co chválí. Středem nejde žádný.
Je těžké diskutovat na téma, zdali ti lidé jsou nějak ovlivnění. Když řeknete ano, lidé vám vyvrátí, že ne – když že ne, dostanete odpověď ano. Tímhle směrem se dohodnout nelze. Jediné, co vám trochu může pomoci při rozhodování, je řeč těla přítomných, když mluví. Když se podíváte na řeč těla mladíka s fotoaparátem, který uklidňoval lidi a žádal je o slušnost, vidíte, že si není tolik svým výstupem jistý. Ale pořád jsou to pouze dohady.
Kdo bude koho ovlivňovat, nejsou samotní lidé. Výsledek předloží média, která dle svého střihu ukáží, jaký kdo je a co si máme o tom myslet. V tomhle směru odkazuji na videa pana novináře Bartoníčka, který ze setkání udělal klidný sousedský podvečer.
Ještě jeden návrat, a jedno video, ze Sokolova. Tady jsem natočil video, když se vypnuly kamery, skončil přenos. Místní byli naštvaní na přespolní křiklouny, mladí děkovali Vítu Rakušanovi, a ten se těšil na detektivku před spaním. Ovšem ještě předtím odpovídal v pozdně večerním… pic.twitter.com/6Htj1kwm7q
— Radek Bartoníček (@R_Bartonicek) January 30, 2024
Pokud by chtěl pan ministr a posléze autoři některých článků dosáhnout pravdivých výsledků pozorování mezi vazbou neschopnosti a návazné agresivity, musel by pan ministr dělat pokaždé setkání dvě. Nejprve s lidmi dle něj neschopnými-agresivními a posléze se stejným programem s lidmi schopnými-neagresivními, kteří mají sebe sama pod kontrolou. Teprve až rozdíl v chování by se mohl použít pro začátek porovnávání rozdílů a jako základ studie pro významná prohlášení o agresivitě.
Obávám se však, že v tomto případě by tak ani nešlo o rozdílnost mezi lidmi jako spíše o postavu samotného ministra, neboť po jeho působení a krocích ve Vládě i holubičí povaha může ujet a bouchne pařátkem do stolu.
Abych se proto vrátil k příkladu s veverkami. Oříšek nevalné chuti dokáže naštvat i veverku, která o oříšky do teď vlastně ani zájem nejevila. Může jí naštvat svou přítomností, třeba natolik, že by mohla být agresivní - či alespoň dostatečně agresivní pro někoho, kdo agresivitu u veverek hledá, případně o ní chce napsat článek.
Takovou veverku pak už moc věcí okolo nezajímá, protože není nic, co by její naštvanost uklidnilo. Stejně jako snahu některých autorů.
Dokonce ani lízání kožíšku.
