Článek
Jako řidič tramvaje s praxí o délce víc jak čtvrtstoletí vím, že podobných pomatenců a bláznů a feťáků a agresivních opilců (nevíme, co přesně byl sobotní útočník zač) vozím denně na desítky. Jako řidič MHD je dle předpisů nemusím vpustit do vozu, ale předpisy nijak nespecifikují, jak si s vyloučením přepravy počínat. Také věřím, že kdybych skutečně mohl takovou osobu hned na zastávce z provozu vyloučit, najde se v okolí „dobrá duše“, která si na mě bude stěžovat, co si to vůči jinému člověku-lidské bytosti dovoluji.
Před lety mi nadávala v Hlubočepech na konečné dívka se zelenými vlasy, proč vytahuju z tramvaje člověka za nohy a nepožádám ho, aby sám vystoupil, že by to jistě rád udělal. Bylo mi tenkrát dvacet pět a svět byl jiný – já dívce vysvětlil, že pán jistě několik hodin chodit nebude a za ruce ho tahat nebudu zase já, protože je má poblité.
Pokud se v MHD stane incident, většinou jde cestující za řidičem, aby incident vyřešil. Bohužel řidič nemá takové pravomoci, aby vstal a šel cokoli řešit, pokud řešení neznamená, že pozdraví a zeptá se, co se děje, a pak požádal útočníka nebo agresora, aby nedělal, co právě dělá, a začal dělat to, co právě nedělá.
Za kolegou přišla paní a oznámila mu, že se mu ve druhém voze „hodně perou“. Kolega vstal, zamknul kabinu a došel do druhého vozu a viděl, jak se tři vážení klienti válejí po podlaze, aniž by se měli rádi. Paní šla s ním a kolegovi řekla, cituji, „aby něco udělal“.
„A co mám jako udělat?“ zeptal se kolega a díval se na tři hromotluky, kteří se mlátili a okopávali všemi údy.
„No to, co je třeba!“ řekla dáma.
Kolega pokrčila rameny a řekl, že tedy jo, a začal tleskat a pokřikovat: „Do toho, do toho!“
Tato historka přesně ukazuje, jaká je role řidiče. Kromě skandování a vybírání sázek na vítěze, může zavolat na dispečink nebo na policii. Pokud ovšem hlídka policie nebude za rohem, je fandění asi ta nejlepší činnost. (Že za rohem police není, není vinou policie, nýbrž těch, kteří policii v posledních desetiletích řídili.)
Znám se kolegy a vím, že by rádi nastalé situace řešili, ale zase i oni vědí, že v době, kdy vážení klienti nejsou na straně řidiče, a jsou tedy se stranou druhou – a pokud nejsou, nijak řidiči nepomohou – pokud kolegové vědí, že je vážení klienti natáčí na mobil a jejich chování umisťují na sociálních sítích ať je jakékoli, protože jde pouze o senzaci a lajky – řidič se na nějaké řešení čehokoli vykašle.
Možná jste se v posledních měsících setkali s další, nejnovější variantou, jak proti porušování Přepravního řádu a pravidel obecně postupovat. Hlášením v reproduktorech. Řidič má ve svém palubním počítači k použití několik variant předtočených hlášení upozorňujících na porušení pravidel při přepravě. Může upozornit na nedání znamení o nástupu/výstupu s kočárkem – když maminka vrazí kočárek do zavírajících se dveří. Může použít hlášení o uvolnění místa pro kočárek/invalidu na vozíku. Ve zkratce řečeno jsou nahrány různé varianty, aby lidé věděli, že někdo něco zrovna porušuje, ale tomu dotyčnému je to i tak jedno.
Je pravdou, že hlášení s textem – „Prosíme vážené klienty, aby neohrožovali zbraní jiné vážené klienty“ – nahrané není, ale věřím, že i této nahrávky, nebo jí podobné, se jednoho dne dočkáme.
Já za sebe radím, jestli se setkáte s násilím ve voze a chcete ho řešit, máte dvě možnosti. Buď vzít zákon do vlastních rukou, ale to pak počítejte, že vás někdo natočí a stanete se buď hrdinou nebo delikventem. Nebo zavolejte policii. Víc toho na možnost nemáte.
Když dojdete za řidičem, může se se stát, že řidič pouze zmáčkne palubní počítat a do vozu se ozve zpráva, že cestující jsou povinni dodržovat přepravně smluvní podmínky.
Já osobně jsem pro jinou variantu – zařídit právně, aby stvůra, která vyhrožuje zabitím dětem nebo páchající jiná zvěrstva, vůbec do MHD nenastoupila. Případně aby se vůbec bála vylézt na ulici. To by bylo řešení, po kterém by už další hlášení ve voze nebyla vůbec potřeba.
