Článek
Ale tohle není žádná pohádka, tohle je realita, která se stala pohádkou. Ale pohádka to není, je to realita, i když je to jako pohádka. Rozumíte? No, rozumíte. Žádná pohádka, realita, jako z …, no z …, jako z pohádky.
Jezdil jsem za Kobylisy, užil jsem si za Kobylisy. Vivat Kobylisy. To není, že jim lezu do zadku, to je že je mám rád – zvláště co mi bylo jednou doporučeno, že je rád mít mám. To jednou bylo, když si několik kobyliských řidičů přečetlo moji charakteristiku jejich vozovny a já se na konečné ocitl ve tmě pod dekou, aniž bych chtěl spát.
Jelikož jsem byl varován, že se mi vůbec nic nestalo, zavolal jsem na dispečink, že jsem na Lehovci uklouzl v koupelně a pořezal se při holení, a dispečer mi popřál veselé hojení a dodal, ať ty Kobyliský moc neštvu. To byl důkaz, že v DP se ví všechno a stále platí, že když jdete ve smyčce na Starém Hloubětíně na záchod, než se vrátíte na tramvaj, na Palmovce už vědí, jakou to mělo barvu.
Ale dosti společenskému vyprazdňovacímu naturalismu, vraťme se zpátky k naprosto skvělé, úžasné, k všechny inspirující vozovně Kobylisy. Jsem skromný člověk a dělají mi radost skromné věci. Když se na mě někdo usměje, poděkuje nebo když mě na konečné ve voze nenavštíví kobyliská smečka, mám radost. Doslova mě ale však dojme, pokud mi někdo při zatažení nahází výhybky až do lodě a já se slzou v oku poděkuju.
Není to zrovna obvyklé, ne v Hloubětíně. V poslední době se sice v Hloubětíně najdou jedinci, kteří pomohou a při stání jako druzí pomůže (zvláště v noci kolem půlnoci, protože sami spěchají), ale aby se našel jeden a házel všem a házel a házel až do půlnoci, to ne.
Hloubětín to má spíš naopak. Když vozovna Hloubětín nebyla chvíli Hloubětínem, poněvadž Hloubětín vůbec nebyl, a byl naopak Ústředními dílnami, z házení výhybek se stalo velké téma, protože se zjistilo, že někteří zaměstnanci depa neumí výhybky házet, a prosili zálohy, aby šly výhybky házet za ně. Muselo to být určitě neznalostí, jelikož nevěřím, že by někteří zaměstnanci depa byli natolik líní, že by se nechtěli při zatahování vozů ohnout.
Ale ne v Kobylisích. Kobylisy jsou Nebe. Kobylisy jsou Ráj. Kobylisy jsou příjemné Peklo s absencí podivných chlupatých týpků, co do vás píchají vidlemi. Kobylisy jsou všechno nebo nic. A já tam zatahoval a vidím, jak už mě vítá kolega Josef a klaní se a zdraví mě a mává tágem – a já věřím, že i jeho tágo bylo veselé a vesele házelo výhybky cvak cvak.
Já byl z toho celý vedle, že když jsem projížděl myčákem s velkými kartáči, vystrčil jsem z okýnka hlavu, abych zjistil, jestli se mi to jenom nezdá. Dostal jsem pár facek a věděl, že se mi to opravdu nezdá a Josef hází a hází a hází a hází všem bez ohledu na to, kdo odkud je nebo přijel.
Já mu musel hned poděkovat, ale Josef byl skromný jako já a říkal, že se od rána vědělo, že sem zatáhne někdo z Hloubětína, tak se musela vozovna celá vyčistit a tramvaje převléknout a tomu neznámému Hloubětínskému připravit cestu. Ale já mu nevěřil, já věděl, že on je hodný (je z Kobylis) a hází všem – a ne proto, že by dostal příkaz, rozkaz, befel, on šel sám – sám jako válečný hrdina, který běží sám s puškou proti tanku a volá hurá a tank se bojí, a bojí se ještě víc, když ho hrdina odnese na zádech a hodí do potoka.
Statečný Josef házel a házel a říkal, že to má do půlnoci, a já věděl, že házet bude a odhází to všem. A já šel domů a koukal z dálky na statečného Josefa, jak pobíhá po dvoře vozovny, jako by to bylo podium, a nad ním zářily lampy a osvětlovaly ho a výhybky cvakaly, jako by mu tleskaly. Potlesk zněl celou vozovnou a statečný Josef házel a házel – a všechno vypadalo jako sen, ale sen to nebyl, jelikož tohle byly Kobylisy a v Kobylisích je možné úplně všechno.
Mám vás rád a dojeďte až do Nebe. Nebo tam, kam potřebujete.
