Článek
Nejprve proč je Nagano prokleté. Žít stále z úspěchu, který jsme měli před pět a dvaceti lety mi přijde jako obhajoba lenosti a toho, že se nesnažíme úspěchy opakovat. Nebo spíš, že na další úspěchy nemáme lidi. Je to jako by člověk říkal, že je tady sice všechno na nic, ale vyhráli jsme Nagano, a to byla nějaká věc. Nagano je jako špinavý a páchnoucí veterán z války v otrhané uniformě, na níž se leskne opečovávaná medaile za chrabrost.
Ale k panu Dominikovi Haškovi coby politikovi. Jeho politická kariéra je na spadnutí a já patřím k těm lidem, kteří na ni již nyní hledí skepticky. Nemám výhrad proti panu Haškovi v jeho roli brankáře, nijak nezesměšňuji jeho úspěchy a ani působení v Rusku a slova o získání Gagarinova poháru – ale jeho politické ambice se mi jeví dle jeho výstupů na sociálních sítích jako prosba někoho, kdo bouchá na bránu města a dožaduje se vpuštění dovnitř jenom proto, že právě nikdo kolem by neměl mít výhrady vůči jeho sportovní kariéře.
A to si řekněme narovinu, to není na politika moc.
Politik, tedy myslím tím opravdový politik, a ne smutně satirické postavy kruté svojí mocí, by měl nabídnou něco víc. Ne pouze vizi, jak se obecně předpokládá, ale i cestu k jejímu naplnění – a ještě ukázku toho, že právě ona cesta bude v rukou toho a toho v rukou správných. Je sice milé, že v případě pana Haška na rozdíl od některých politiků víme něco o jeho minulosti, ale právě v tomto případě minulost může být hlavním otazníkem, proč si dotyčný vybral namísto pokračování ve sportovním odvětví (třeba trenér nebo manažer) politickou kariéru.
Je u nás ne příjemnou skutečností, že do politiky vstupují lidé, kteří ani ne že tak chtějí něco ve společnosti změnit, jako spíše si vyřešit osobní problémy, které často mají zárodek v problémech finančních nebo že se zapletou s nesprávnými lidmi.
Případně se můžeme dohadovat o možnosti, jestli jsou současní politici opravdu politiky, nebo pouze dosazenými loutkami mnohem chytřejších a bohatších lidí, kteří loutky potřebují pro rozvoj vlastního byznysu či ega.
Přístup pana Haška k potencionálním se mi jeví jako naivně agresivní. Jeho zvláštní prosby na sociálních sítích se zdají jako kopírované hloupé zprávy od jiných politiků, z nichž absolutním top vrcholem jsou na twitterovém účtu zprávy od paní Pekarové-Adamové. Její některé zprávy jako by byly z jiného světa a jejich čtenář si pokládá otázku, zdali tato paní je skutečně vhodnou osobou podílející se na vedení státu.
Jistě legendární bude či už je Haškův post na twitteru, jak klečí na kolenou a prosí, aby se zamezil vstup ruských tenistek na turnaj u nás pořádaný. V této chvíli je třeba se trochu pozastavit a zamyslet se, jaký je vlastně Dominik Hašek sportovec - jak se tak u nás s oblibou říká, jaké má sportovní srdíčko. Bude zvláštní, pokud spojuje sport a politiku dohromady. Možná by si měl vzpomenout, že když sám začínal, bylo to v období, kdy si taky nemohl říkat, co chtěl, a pokud chtěl sportovat a dostávat se výš a výš, musel být za dobře s různými podivnými myšlenkami kolem sebe.
Pan Hašek sází na náladu ohledně konfliktu na Ukrajině. Je to sázka buď, anebo. Případně sázka na to, že jednou může změnit svůj pevný názor, kdyby se stalo „anebo“. Není tajemstvím, že by se tak mohl stát novou tváří strany TOP 09, což potvrzuje „kamarádská“ fotografie s bývalým lídrem strany panem Miroslavem Kalouskem a také zprávy o stranických námluvách.
Obávám se, že si však pan Hašek nevybral dobře. Ne stranu, ale politiku vůbec. Sám jistě ví, proč to dělá a jistě to bude z důvodu, že skutečně chce změnit stav společnosti, zmírnit drahotu, ukončit válku, být Pride, a být tím vším, co senátor v Senátu není, protože tam končí lidé, aby si vydělávali, a ne měnili společnost. Pan Hašek nedělá dobře ohledně svého obrazu, jaký mají v paměti jeho fanoušci milující jeho brankářský styl.
Do teď je pro ně Panem Haškem, tím Haškem z Nagana, tím Někým (my jsme totiž vyhráli Nagano, víte) – ale brzy se díky své politicko-nepolitické vizi může stát pouze tím dalším, co šel do politiky, aby si nahrabal, a proto o něm není už vůbec slyšet.
A to je škoda. I když zopakuji, že on jistě ví, kde je chleba namazaný – a nedivil bych se, kdyby to bylo z obou stran.
