Článek
Konzervativci u vlády strávili dlouhých čtrnáct let, během nichž stačilo dojít nejen k celé řadě přelomových událostí, ale především ke spoustě politických omylů. Jeden notoricky známý příklad za všechny–ukvapené vyhlášení referenda o brexitu, následná fraška v podobě několikaletého vyjednávání o tom, jak by vlastně mělo odhlasované vystoupení z EU vypadat, a samozřejmě pobrexitová (nejen byrokratická a ekonomická) realita.
Na popularitě toryům ale v uplynulých letech nepřidala ani manažersky zcela nezvládnutá koronavirová pandemie, problémy s nelegální migrací, čím dál větší inflace nebo prohlubující se bytová krize.
Vítězství labouristů mělo v očích britských voličů všechny výše uvedené problémy vyřešit. Získali k tomu koneckonců dostatečně silný mandát - 33 % všech odevzdaných hlasů. Jenže už pouhý rok po volbách začíná být jasné, že se nové vládě stabilizovat situaci uvnitř Spojeného království nedaří.
Důkazem toho, že chaos pokračuje, je protivládní a protiimigrační protest, jenž se v polovině září odehrál v centru Londýna. Demonstrace vedené pravicovým a protiislámským aktivistou Tommym Robinsonem se zúčastnilo 150 000 lidí, které v protestních aktivitách přes telemost podpořil také Elon Musk. V souvislosti s migrací se letos v Británii neprotestuje poprvé - již v létě se odehrály demonstrace proti tomu, aby byli migranti, kteří v zemi čekají na azyl, ubytováni v hotelech.
Nespokojenost části společnosti se odráží také v posledních průzkumech, v nichž podpora labouristů klesla na 20 %. To pomalu ale jistě pomáhá Nigelu Farageovi a jeho nové straně ReformUK, jež má od jara ve Spojeném království nejvyšší volební preference a v současnosti dosahuje na 31 % hlasů. Lídr ReformUK znovu usiluje o moc poté, co se svou dřívější stranou UKIP přesvědčil občany k podpoře vystoupení Spojeného království z Evropské unie.
Při pohledu zvenčí se přitom může zdát, že má předseda vlády Keir Starmer vše pevně v rukou. Britský premiér během posledních několika měsíců uzavřel hned několik významných bilaterálních dohod s klíčovými evropskými partnery, včetně Německa a Francie.
Například britsko-německá smlouva o přátelství obě smluvní strany zavazuje ke vzájemné spolupráci v oblastech obrany (včetně ustanovení o vzájemné pomoci v případě ohrožení), hospodářské politiky nebo migrace. Ve stejném duchu se nese také dohoda podepsaná na summitu s Francií.
Vedle koordinovanějšího postupu řešení nelegální migrace plánuje země galského kohouta s Británií spolupracovat také na poli bezpečnosti a obrany, a to i v rámci jaderných programů obou států.
Zkrátka ale nepřišla ani Česká republika. V červenci bylo podepsáno memorandum o spolupráci v sektoru jaderné energetiky, jež by mělo spočívat zejména ve vývoji malých modulárních reaktorů, na kterém se budou společně podílet firmy ČEZ a Rolls Royce SMR.
Asi největším úspěchem na mezinárodním poli je ale pro Starmera uzavření dohod s Evropskou unií, které mají mimo jiné výrazně usnadnit přeshraniční pohyb osob i komodit, podpořit vzájemný obchod a (stejně jako v případě smluv s Německem a Francií) posílit spolupráci v oblasti obrany.
Británie po brexitu totiž výrazně oslabila v exportu a přišla o celou řadu obchodních příležitostí. I když bilaterální dohody díru po brexitu zalepí jen částečně (a plnohodnotné členství v Evropské unii rozhodně nenahradí), současné situaci rozhodně pomohou.
Keir Starmer je zároveň spolu s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem a německým kancléřem Friedrichem Merzem jednou z vůdčích osobností Koalice ochotných a patří mezi vůbec nejviditelnější podporovatele Ukrajiny. Společného toho ale tito tři evropští lídři mají mnohem více.
Zatímco se Starmerovi, Macronovi i Merzovi výrazně daří na poli zahraniční politiky, absolutně nestačí na problémy na domácí scéně. Ve všech případech to nahrává místní opoziční pravici - francouzskému Národnímu sdružení, německé Alternativě pro Německo a v neposlední řadě také britskému ReformUK.
Je v zájmu celé Evropy, aby současní lídři začali řešit především své „domácí úkoly“ a začali efektivně pracovat pro širokou voličskou základnu napříč politickým spektrem, nikoliv činili populistická gesta směrem do zahraničí.
