Článek
Nejen potraviny, ale i obuv, ošacení a látky byly k dostání pouze na přídělové lístky. Leccos se samozřejmě dalo zakoupit na černém trhu, ceny byly ale astronomické. V protektorátu při průměrném platu 1-1200 K tak vycházely nové boty na tři až pět tisíc a oblek nebo kvalitní šaty dokonce na astronomických 15-30 000 K.
Vedoucí expozitury SD Kurt Wilfer s přítelkyní.
Kůže byla jako oděvní materiál v době války nedostatková a velmi drahá, ostatně drahé bylo za války jakékoli nové oblečení. Kožený kabát stál na regulovaném trhu přibližně 200 RM, tedy desetkrát tolik v korunách. To nebylo úplně málo, jakkoli úředníci Gestapa nebyli na podmínky protektorátu špatně placeni, a mnozí si k tomu přivydělávali úplatky a krádežemi majetku zadržených.
Jaroslav Nachtmann, úředník pražského Gestapa.
Druhou věcí ale je, že těžký a relativně neohebný kožený kabát opravdu neposkytuje v případě zásahu v terénu úředníkovi podávat nějaké zásadní fyzické výkony. A samozřejmě, kožený kabát má i další nevýhody. V zimě opravdu nijak zásadně nehřeje, o to více ale hřeje v teplejším počasí. V neposlední řadě potřebovali úředníci Gestapa při akcích splynout s davem, nevyčnívat a nebýt nápadní, prostě nevypadat jako gestapáci, jak si je každý představuje. Příliš se jim to nedařilo přesto, že nenosili kožené kabáty. Vzhledem ke svým možnostem byli vždy jaksi elegantnější, než si mohli dovolit někteří obyčejní Češi. Na téměř veškeré fotografické dokumentaci tedy lze vidět úředníky Gestapa téměř bez výjimky v sice elegantních, ale jinak běžných civilních oblecích, případně ve svrchnících. Výjimečné případy obzvláště fintivých elegánů v kůži ovšem samozřejmě existovaly.
Alfred Rziha, Gestapo Benešov a Tábor.
Gestapo ale nosilo i uniformy, jakkoli se to snad může u tajné policie zdát zvláštní. Nicméně svébytně označené uniformy nosila i Tajná polní policie, GFP, pokud nebyla okolnostmi nucena zasahovat v utajení. O tajné polní policii jsem psal již zde:
Gestapo spolu s kriminální policií KriPo tvořily dohromady SiPo, bezpečnostní policii. Ta byla součástí RSHA, Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, a do něj spadala i tajná služba SS, Sicherheitsdienst. Úředníci i zaměstnanci Gestapa měli právo SD-Uniformträger, tzn. nosili uniformu SD, i když členy SD nebyli. Dokonce ani nemuseli být (a často nebyli) členy SS – jakkoli duální hodnost SS měl spolu s hodností úřednickou každý z nich. Mezi příslušníkem Gestapa a běžným příslušníkem SD se podle uniformy nedal poznat rozdíl.
Nosit uniformu, především v kanceláři, byla pro úředníky a zaměstnance Gestapa povinnost, pokud okolnosti nevyžadovaly nasazení v civilu. Vyskytly se ovšem naopak případy, kdy bylo právo nosit uniformu zaměstnanci Gestapa výslovně odebráno v případě kázeňského prohřešku nebo trestního postihu.
Označení uniforem SD a Gestapa.
Uniforma sestávala z blůzy, podle příležitostí jezdeckých nebo rovných kalhot a brigadýrky, byla barvy šedé, případně šedozelené (nošení černé slavnostní uniformy byla po dobu války pozastaveno a mnozí ji tak vůbec neměli). Blůza byla stranického střihu, s otevřenou fazónou a spodními kapsami blůzy prostřiženými dovnitř. Límcové výložky nosilo SD, a tedy i Gestapo, klasického vzoru pro SS, ale s pravou výložkou čistou, bez run SS a bez jakéhokoli znaku. Hodnostní označení na výložce levé korespondovalo s hodnostním systémem SS.
Nárameníky nosil SD i Gestapo zprvu stejného vzoru, jako vojáci Waffen-SS, po změně od ledna 1942 pak podle vzoru policejního. Byly podobné, jako pro ochrannou policii SchuPo, se stejnou policejní zelenou barvou zbraně, ale s černým, nikoli hnědým základem. Důstojníci generálských hodností nosili často nárameníky s bílou egalizační barvou, ovšem takových důstojníků u Gestapa ani SD mnoho nesloužilo. V rámci protektorátu dosahovaly nejvyšší hodnosti Gestapa i SD maximálně úrovně plukovníka, a například mnoho velitelů venkovních služeben mělo kapitánské, a většinou dokonce jen poručické hodnosti. Lemy na brigadýrce měly bílou barvu v podstatě vždy, protože jiné barvy byly předpisem zrušeny v roce 1940.
Rukávová orlice SD, a tedy i Gestapa, byla klasická, jako pro SS, stejně tak opasek s přezkou. Rukávové označení, tzv. „raute“, černý diamant s písmeny SD, se nosil na levém rukávu, v obou případech bez stříbrného lemu, nehledě na hodnost. Raute se stříbrným lemem nosili podle předpisu pouze bývalí příslušníci Gestapa, kteří přešli k SD a současně byli členy SS.
Existovaly samozřejmě výjimky význačných osobností bezpečnostního aparátu, které to tak při některých příležitostech, ale ne vždy, nosily rovněž – Reinhard Heydrich, K. H. Frank a další. Podobní lidé se ale předpisy neřídili úplně doslova. Heydrich byl šéf celého RSHA, ale v rámci SD ani Gestapa žádnou funkci neměl. Frank pak jako Vyšší vůdce SS a policie mohl svou teoretickou pravomoc odvozovat pouze od skutečnosti, že Gestapo i SD byly součástí struktury SS, nicméně fakticky mohl po této linii cokoli pouze požadovat a navrhovat, de iure nad nimi velitelskou pravomoc neměl. Tu uplatňoval pouze prostřednictvím jeho další funkce, státního tajemníka u říšského protektora a později státního ministra pro Čechy a Moravu, protože protektorátní Gestapo i SD jakožto okupační složky podléhaly protektorovi i státnímu sekretáři. Součástí struktury aparátu policie Gestapo ani KriPo nebyly.
Reinhard Heydrich před jeho příchodem do protektorátu, zde s klasickou raute pro SD a Gestapo bez lemu.
Rukávová páska s nápisem SD-Hauptamt náležela pouze zaměstnancům tohoto hlavního úřadu SD. Rukávová páska bez nápisu pak byla určena pouze pro zaměstnance štábů SD-Oberabschnittů a SD-Unterabschnitů, pro jiné členy SD nikoli, a člen Gestapa pak nemohl mít rukávovou pásku žádnou.
A nakonec k obvyklé přehršli vyznamenání u některých filmových gestapáků. Ve skutečnosti nosili především úředníci výrazněji starších ročníků vyznamenání a řády z 1. světové války, pokud nějaké získali, případně odznaky, související s jejich aktivitou ve Freikorpsech během prvních let německé republiky. Někteří měli policejní odznaky za dlouholetou službu nebo zásluhy – mnozí sloužili u nějakého druhu policie od dvacátých let. Jiní nosili samozřejmě odznaky stranické (byli-li členy strany, což nebylo zdaleka pravidlo), případně sportovní odznak SA, opět jen pokud byli jeho členy, nebo pamětní odznaky srazů NSDAP během „boje o moc“, pokud byli starými stranickými bojovníky. To se ale opět týkalo spíš starších mužů ve vyšších hodnostech.
Během 2. světové války se někteří úředníci krátce zúčastnili frontového nasazení, často v rámci Einsatzgruppen, ale někdy byli i prostě povoláni do Wehrmachtu nebo k Waffen-SS. Zaznamenány jsou i případy, kdy byl ke Gestapu pracovním úřadem povolán bývalý voják armády nebo Waffen-SS, kterému vážné zranění a jeho následky zabránily v další službě. Občasné udělení např. železného kříže, nebo odznaku za zranění se tedy odehrát mohlo. Udělení rytířského kříže příslušníkovi Gestapa je ovšem absurdním nesmyslem.
Za mimořádné akce ve službě Gestapa, jako třeba za úspěšnou účast na pátrání po atentátnících na Heydricha, byli někdy úředníci vyznamenáni např. „jen“ válečným záslužným křížem II. nebo I. třídy. Všeobecně ovšem nějak vyznamenaných úředníků, především nižších hodností, nebylo mnoho.
Shrnuto a podtrženo – obyčejného úředníka Gestapa na akci, nebo naopak mimo službu, byste na ulici – kromě jeho chování – poznali snad jen podle oblečení dobré kvality.
Elegán Oswald Marx, Gestapo Benešov.
Zdroje:
ANGOLIA, John. R.: Cloth insignia of the SS. Bender Publishing, 1989.
CONSTABLE, Georg: The SS. Time-Life Books, 1989.
VAJSKEBR, Jan – ZUMR, Jan: Gestapo. Velitelský sbor tajné státní policie v Protektorátu Čechy a Morava. Pulchra a ÚSTR, Praha 2024.
