Geheime Feldpolizei: Gestapo v uniformách Wehrmachtu

Tajná polní policie

Geheime Feldpolizei, Tajná polní policie, byla tajnou vojenskou policií německého Wehrmachtu. Jejím úkolem byly bezpečnostní aktivity v oblasti kontrašpionáže, protisabotážní agenda, zjišťování zrádných aktivit, protipropaganda, ochrana vojenských zařízení a pomoc při vyšetřování kauz armádních stanných soudů. GFP fungovala jako exekutivní složka vojenské rozvědky a měla na starosti i protirežimní aktivity v Německu a v okupovaných zemích. Její členové se v některých případech podíleli na mučení a popravách vězňů.

Vznik a funkce GFP

Potřeba existence tajné polní policie souvisela se záborem Sudet a s anexí zbytku českých zemí o půl roku později. Na obou akcích se podílely nově vytvořené Einsatzgruppen SiPo a SD, ale vrchní velení armády dospělo k názoru, že potřebuje vlastní tajnou službu s policejními pravomocemi. Takovou, která by mohla působit v rámci armády, ale současně by fungovala jako bezpečnostní služba s právem zatýkat politické oponenty a potlačit jakýkoli odboj. Náčelník štábu OKW, Wilhelm Keitel, tak založil 21. července 1939 Geheime Feldpolizei. Skupina GFP měla vzniknout při každém velitelství armády, stejně jako při velitelství úseků Pohraniční ochrany.

GFP byla součástí armády, ale její personál se rekrutoval převážně z povolaných úředníků kriminální policie. Ti měli status tzv. Wehrmachtsbeamte auf Kriegsdauer, armádních úředníků po dobu války, a požívali autority ostatních policejních složek. Zpočátku byla GFP čistě armádní bezpečnostní jednotkou, ale v roce 1942 byla podřízena RSHA, kam spadala bezpečnostní policie SiPo (jejíž součástí byla Tajná státní policie Gestapo a Kriminální policie KriPo), a také SD, bezpečnostní služba SS.

Příslušníci GFP mohli ve službě, v závislosti na druhu mise, nosit buďto civilní oblečení, nebo příslušnou uniformu. Tou byla uniforma dočasného armádního úředníka s iniciálami GFP na náramenících a zřídka nošenou rukávovou páskou Geheime Feldpolizei. K identifikaci v civilu jim sloužil služební odznak, podobný odznakuGestapa nebo KriPa. V případě GFP ovšem nebyl oválný, ale kulatý.

Úředníci GFP byli oprávněni k průchodu jakýchkoli armádních kontrolních stanovišť a ke vstupu do vojenských budov. Mohli používat vojenské spojovací prostředky, rekvírovat vojenská vozidla a v případě potřeby požadovat poskytnutí armádní stravy a ubytování. Na okupovaných územích poskytovala GFP doprovod vysoce postaveným důstojníkům, spolupracovala s ostatními bezpečnostními službami při odhalování špionáže, vyslýchání podezřelých, prevenci sabotáží nebo odhalování nepřátelských agentů.

Velitelem GFP byl Heerespolizeichef v ekvivalentní hodnosti majora armády, velmi záhy ale již plukovníka. Veliteli jednotlivých jednotek nebo Gruppe byli Feldpolizeidirektoren v ekvivalentní hodnosti majora. Skupin Tajné polní policie nakonec vzniklo celkem 92.

Západní okupované země

V praxi se forma aktivity GFP odvíjela od regionu jejího působení. Její práce v okupované severní a západní Evropě se od operací na východní frontě zásadně lišila. V Holandsku, Dánsku a Norsku se agenti GFP omezovali především na tajnou policejní ochranu vysokých důstojníků Wehrmachtu. V Belgii a Francii se GFP stala exekutivní složkou civilní policejních služeb a za spolupráce s armádou potlačovala odboj i činnost agentů britské SOE. Používala metody od zadržení a deportací podezřelých až po popravy rukojmích.

Po porážce Francie si GFP ustanovila hlavní stan v hotelu Bradford na pařížské ulici rue Saint Philippe du Roule. Další dvě skupiny pro departementy Nord a Pas de Calais sídlily v rue de la Traversière v Bruselu. Nehledě na malý počet personálu patřila GFP k základním policejním složkám, které po další čtyři roky Francouze terorizovaly. V rámci okupovaných zemí vznikla tzv. Devisenschutzkommanda, dohlížející na dodržování zákazu držení cizí měny, včetně německých marek. Ve Francii, Holandsku a Belgii bylo přímou asistencí těmto komandům pověřeno osm zvláštníchskupin GFP.

Každá skupina GFP sestávala z počátku z padesáti mužů. Velel jí Feldpolizeidirektor, podřízeno mu bylo 32 policejních důstojníků a 17 mužů technické podpory (řidičů apod.). V květnu 1942, v souvislosti s podřízením RSHA, byla celá organizace Karlem Obergem, vyšším velitelem SS a policie ve Francii, restrukturalizována. Skupina nově sestávala kromě velitele z 54 policejních důstojníků (včetně pomocných policejních úředníků) a 40 mužů technické podpory. Všechny skupiny byly plně motorizovány a byly vyzbrojeny lehkými pěchotními zbraněmi.

Výsledkem reorganizace bylo mj. založení Gruppe 6/10, jejíž součástí bylo i Kommando für Kapitalverbrechen, komando pro ekonomické zločiny. Pod něj spadala Ballardova střelnice v Issy-les-Moulineaux, kde bylo popraveno 143 vězňů. GFP dozorovala i činnost Speciálních brigád, francouzské kolaborantské policejní složky pro boj s vnitřním nepřítelem. Tato součást tajné služby francouzské policie měla v gesci odhalování příslušníků odboje, Židů a lidí vyhýbajících se pracovnímu nasazení v říši.

Ve druhé polovině roku1943 založila Luftwaffe svou vlastní verzi Tajné polní policie, v důsledku čehož došlo k další reorganizaci hodnostní struktury armádní GFP.

Balkán, Řecko a východní fronta

Na východě začala GFP své pacifikační a bezpečnostní aktivity vyvíjet během tažení proti Polsku, často na základě rozkazů SS, pod kterou spadaly jiné policejní složky. GFP měla logistickou podporu armády, což jí usnadňovalo například transport civilních zajatců na místa, kde mohli být vražděni. Při své činnosti se GFP často střetávala s Einsatzgruppen, protože jejich operační pole a náplň „práce“ se překrývaly, a kompetence byly až do května 1941 nevyjasněné.

Ve východní Evropě i na Balkáně GFP soustavně stupňovala teror proti partyzánům, Židům a dalším podezřelým subjektům. V Bílé Cerekvi u Kyjeva předaly v srpnu 1941 jednotky GFP Sonderkommandu 4a přes devadesát dětí, které měly být zavražděny. Podplukovník armády, pod kterého jednotka GFP spadala, s vykonáním rozkazu váhal a požadoval jeho potvrzení od armádního velení. Potvrzení ale nepřišlo, a komando děti postřílelo i bez něj.

V létě a na podzim 1941 probíhaly v prostoru Žitomiru na Ukrajině tzv. pacifikační akce, které vykonávaly ruku v ruce jednotky Einsatzgruppen SS a armádních bezpečnostních divizí. Podílely se na nich i jednotky GFP č. 708, 721 a 730. Jejich úkol spočíval v pacifikaci týlových oblastí, ochraně vojenských zařízení a zásobovacích cest. K dalším aktivitám patřilo vytlačování „nepřítele“ mimo obydlené zóny, zatýkání a represe na podezřelých lokalitách a popravy partyzánů.

Dalším úkolem byla pomoc při ustanovení nové politické administrace okupovaných území, což znamenalo „očistu“ místních kandidátů kolaborace a likvidaci celé sociální vrstvy. Na základě tzv. komisařského rozkazu byli političtí činovníci a lidé podezřelí z „bolševismu“ nebo podpory partyzánů likvidováni s posvěcením OKW přímo na místě a bez soudu. Důstojníci Rudé armády a komisaři byli předávani SD, členové komunistické strany nebo Židé byli Wehrmachtem využíváni k čištění minových polí.

Z podpory partyzánů byl podezřelý každý, včetně starců, žen a dětí. GFP byla pověřena „všeobecným dozorem nad populací“. To znamenalo jediné: kdokoli byl dopaden mimo bydliště a nedokázal se vykázat dostatečnými dokumenty okupační správy nebo místních autorit, byl předán GFP nebo SD. Doktrína zněla jasně: „Nepřítel musí být zcela zničen. Rozhodování o životě nebo smrti partyzána nabo podezřelé osoby je těžké i pro toho nejtvrdšího vojáka. Ale musí být učiněno. Správně koná jen ten, kdo bojuje bezohledně a nemilosrdně a naprosto ingoruje jakékoli osobní návaly citů.“

Eliminace bezpečnostních rizik zahrnovala např. vraždy zajatých Židů, kterých jen jednotka GFP 721 v ukrajinských okresech Chmilnyk, Lityn a Brailov postřílela od října 1941 do ledna 1942 na 10 000. Na některých místech Ukrajiny se z jednotek GFP stala téměř výlučně komanda, zabývající se likvidací Židů. S pomocí místních kolaborantů jednotky GFP vypalovaly domy i celé vesnice. Později se jednotky GFP podílely i na plošném vyvražďování zajatců, pokud hrozilo, že budou osvobozeni postupující Rudou armádou. V roce 1943 zmiňuje hlášení jednotky GFP vyššímu veliteli SS a policie Williamu Kirchbaumovi zabití 21 000 lidí: „…někteří byli zabiti v boji, mnozí zastřeleni po výslechu“.

Dezertéři a zajatci

Od poloviny roku 1943 se množily případy dezercí vojáků Wehrmachtu v SSSR i ve Francii. Někteří z nich se přidávali k partyzánům. V roce 1944, po ústupech po operaci Bagration na východní a obklíčení Falaiské kapsy na západní frontě, počet dezercí rapidně vzrostl. U armádní skupiny Střed zatkla GFP v roce 1944 za dezerci 3142 vojáků. Mnozí z nich ale dezertéry fakticky nebyli. Stali se obětí zmatků při ústupu a překrývajících se kompetencí různých složek, v danou chvíli prostě neměli správné doklady nebo se jen ocitli na špatném místě. Zmatení vojáci byli buď zastřeleni, nebo posláni do trestních praporů. GFP také vyšetřovala všechny případy poraženeckých řečí v armádě.

Pro výslechy všech německých vojáků, kterým se podařilo uniknout ze sovětského zajetí, byla vytvořena zvláštní GFP Gruppe 729. Armáda se obávala, že takoví vojáci mohli být NKVD ideologicky zlomeni a přeškoleni, a mohli by v jejích řadách rozsévat defétismus a antifašistickou propagandu. Vojáci podezřelí ze špionáže pro SSSR byli uvězněni ve zvláštním táboře GFP v Gdaňsku. V roce 1944 se v něm nacházelo 400 mužů.

Ačkoli byla GFP jednotkou armády, v podstatě vykonávala stejnou službu jako Gestapo nebo KriPo. Operace proti civilní populaci na východě prováděla stejnými metodami, jako SD nebo SS. Tyto skutečnosti vynesly GFP přezdívku „Gestapo ve Wehrmachtu“. Na konci války se Heinrich Himmler, hlava SS, paradoxně snažil vyhnout zajetí v přestrojení za poddůstojníka GFP pod jménem Heinrich Hitzinger. Uniklo mu ale, že GFP byla spojenci zařazena na seznam zločineckých organizací. Himmler byl zadržen, identifikován a nakonec spáchal v britském zajetí sebevraždu jedem.

Poválečné osudy

Některé policejní organizace, jako Gestapo nebo Pořádkové policejní prapory byly po válce vzhledem k široké škále zločinů, kterých se dopustily, prohlášeny za zločinecké organizace. Nehledě na skutečnost, že se GFP rovněž účastnila na východní frontě válečných zločinů i zločinů proti lidskosti, Mezinárodní tribunál v Norimberku nebyl schopen prokázat, že byla součástí Gestapa – což ve skutečnosti opravdu nebyla, jakkoli náplň práce a praktiky měla podobné. To vedlo k tomu, že GFP jako celek, jakkoli podezřelá, nakonec nebyla na seznamu zločineckých organizací uvedena. V důsledku tohoto rozhodnutí většina bývalých příslušníků GFP dožila své životy v poklidu.

V roce 1966 proběhl ve Vitebsku proces se čtyřmi bývalými sovětskými zajatci, kteří se dobrovolně připojili ke GFP a podíleli se na vraždách sovětských občanů. Následující rok soud obvinil dalších deset bývalých příslušníků GFP, kteří údajně žili v SRN. Obvinění se před soud samozřejmě nedostavili.

Zdroje:

WINTER, Robert: Die geheime Feldpolizei, Melchior 2013

GFP, Feldpolizei & Kripo. The Military Mark, https://www.themilitarymark.com/german-polizei-wwii/blog-post-title-one-db9cc

Geheime Feldpolizei (Wehrmacht): https://de.wikipedia.org/wiki/Geheime_Feldpolizei_(Wehrmacht)