Článek
105 německých bombardérů Ju-88 Luftflotte 2 potopilo během hodiny 27 nákladních a transportních lodí. Přístav byl vyřazen z provozu do února 1944. Ztráty vojáků, ale i civilistů zásadně zvýšil únik hořčičného plynu, yperitu, z nákladu jedné ze zničených lodí. Britská i americká vláda tuto skutečnost ale dlouho utajovaly.
Itálie po spojenecké invazi podepsala začátkem září 1943 příměří a přidala se na angloamerickou stranu. Ve střední a severní Itálii ale fašisté s německou podporou nastolili tzv. Sociální republiku Saló, která zůstala Němcům věrná. Přístav Bari byl obsazen 1. britskou paradivizí bez odporu 11. září. Jakožto jeden z mála funkčních přístavů byl okamžitě využit pro vyloďování vojáků, zásob a dalších životně důležitých válečných komodit. Stal se hlavní logistickou základnou pro 8. armádu generála Montgomeryho a také hlavním stanem čerstvě založené americké 15. letecké armády.
Protiletecká obrana přístavu byla ale silně zanedbaná, v místě nebyly umístěny žádné stíhačky a ty, které byly v dosahu, měly zcela jiné úkoly, než byla obrana přístavu. V letecký útok na Bari spojenci nevěřili, podlehli dojmu, že německé letectvo v Itálii je natolik zdecimováno, že se už na nic nezmůže. Air Marshal Sir Arthur Coningham, velitel Severoafrického taktického letectva, prohlásil na tiskové konferenci v Bari 2. prosince, že Němci leteckou válku prohráli: „Bral bych jako osobní urážku, kdyby se Němcům povedlo poslat nad město víc než jedno letadlo.“ Zcela ignoroval fakt, že v minulém měsíci proběhly čtyři německé nálety na přístav v Neapoli a další útoky na jiné cíle ve středomoří.
Toho dne se v přístavu zdržovalo třicet amerických, britských, polských a holandských lodí. Kromě běžného nákladu přivezly i obrovské zásoby paliva pro 15. leteckou armádu. Přístav byl přeplněný, všechna mola byla zavalena vyloženým nákladem a lodě neměly místo, kde by mohly vykládat další. Některé z nich čekaly v přístavu již několik dní. Přístavní město Bari obývalo čtvrt milionu lidí. Přístav jel té noci naplno, protože se vykládaly zásoby pro ofenzívu u Monte Cassina, a byl plně osvětlen. Jako by snad válka už ani nebyla, všichni si byli zatraceně jistí, že je skoro po všem.
Luftwaffe provedla odpolední průzkum, na jehož základě se velitel Luftflotte 2, generál polní maršál Wolfram von Richthofen rozhodl pro nálet. Ten měl původně směřovat na spojenecká letiště, ale materiálních i lidských zdrojů bylo málo a nálet na přístav byl zvolen jako alternativa. K dispozici měli Němci jen bombardéry Ju-88, ovšem místo zamýšlených 150 se jich podařilo nasadit jen 105. Většina z nich startovala z italských letišť, ale na Richthofenův rozkaz byly nasazeny i stroje ze základen v Jugoslávii. To mělo spojence svést na falešnou stopu a zabránit odvetným náletům na italská letiště. Ostatní stroje dostaly rozkaz letět nejprve na východ nad Jaderské moře, pak na jih a nakonec na západ, protože spojenci samozřejmě předpokládali útoky ze severního směru.
Junkers 88
Útok započal v 19.20, kdy nad přístavem zakroužila dvě nebo tři letadla a shodila balíky hliníkových proužků, které oslepily spojenecké radary. Němci tento prostředek, vyvinutý nezávisle na sobě v několika armádách, nazývali Düppel, Angličané a Američané Window. Letouny shodily také světlice, ale ty nebyly potřeba – přístav svítil jako za dne. Němci obránce zcela zaskočili a bombardovali s velkou přesností. Loď Joseph Wheeler vyletěla po přímém zásahu do vzduchu, po ní několik dalších. Výbuch dvou lodí s municí vymlátil okna až 11 kilometrů daleko. Bomby zasáhly mohutný ropovod na přístavní hrázi a letecký benzín se vznítil. Přístav obklopila ohnivá stěna, která v něm uvěznila dosud nezasažené lodě.
Potopeno nebo zničeno bylo 28 lodí s 31 000 tun nákladu. Tři lodě s dalšími 6 800 tunami zboží byly po náletu zachráněny. Dvanáct dalších lodí utrpělo poškození. Přístav byl mimo provoz tři neděle a naplno se rozběhl až v únoru 1944. Jediným pozitivem byl fakt, že žádná z ponorek, které se v přístavu nacházely, poškozena nebyla.
Jedna ze zasažených dopravních lodí, americká Liberty Ship John Harvey, čekala u mola již čtvrtý den. Nesla totiž tajný náklad, a proto se s jejím vyložením nespěchalo. Jednalo se o 2000 padesátikilových bomb M47A1 s hořčičným plynem, yperitem, každá s náplní 27-32 kg tekutého plynu. Američané je do Evropy údajně dopravili v obavě, že se Němci pokusí chemické zbraně při obraně Itálie nasadit, a připravili se na adekvátní odpověď. Loď neutrpěla přímý zásah, ale Dopadající hořící trosky sousedních lodí na ní způsobily požár. Vzhledem k nákladu byla situace vážná. Najednou loď explodovala, v podstatě všichni na její palubě byli okamžitě mrtví. Plyn z výbuchem roztrhaných bomb se částečně vyvalil do vzduchu, částečně vytekl na hladinu přístavu, kde se smísil se z potrubí unikajícím benzínem a ropou a mazutem z dalších zasažených lodí. Mnoho námořníků naskákalo do vody a teď byli pokrytí touto smrtící mastnou směsí. Část plynu se odpařila a smísila se s plameny a sloupy dýmu.
Hořící lodě v Bari
Záchranáři tahali raněné námořníky z vody a odváželi je do lazaretů a nemocnic; zdravotníci a lékaři o přítomnosti yperitu ale neměli ani tušení. Zaměřili se na zranění, způsobená výbuchy nebo ohněm, a těm, kdo byli „pouze“ pokrytí olejem, věnovali jen málo pozornosti. Kdyby je prostě jen umyli a vyměnili jim oblečení, dalo se mnoha zraněním ze dlouhého vystavení nízké koncentraci yperitu zabránit.
Během dne se u 628 pacientů a zdravotníků objevily symptomy otravy yperitem, včetně chemických popálenin a slepoty. Situaci, kterou lékaři nechápali, zkomplikoval nával stovek italských civilistů, otrávených mrakem yperitu, který se odpařil při výbuchu lodi John Harvey a zahalil město. Krize se zhoršovala a nikdo netušil, co otravy způsobilo, protože americké velitelství se snažilo informaci o chemické munici utajit před Němci. Téměř celá posádka Johna Harveye zahynula, a nebyla tak schopna podat vysvětlení všudypřítomného česnekového zápachu, kterého si záchranáři často povšimli.
Jak začali zranění umírat, lékaři postupně pojali podezření, že mají co dělat s oběťmi zásahu bojovým plynem. Zastupující šéfchirurg, generál Fred Blesse, si nechal zavolat podplukovníka Stewarta Francise Alexandra, specialistu na chemické zbraně. Ten pečlivě zmapoval, kde se jednotlivé oběti při náletu nacházely, a jako epicentrum problému určil loď John Harvey. Své podezření na yperit si potvrdil poté, co našel roztržený kus těla bomby M47A1.
Do konce měsíce zemřelo 83 z 628 hospitalizovaných. Celkový počet obětí mezi vojáky a námořníky obchodního loďstva překročil 1 000. Obětí mezi civilisty bylo pravděpodobně podstatně více (zdrženlivé odhady uvádějí rovněž tisícovku mrtvých a raněných), ale vzhledem k tomu, že většina z nich opustila město a odjela k příbuzným, se počet těch, kteří zemřeli na neposkytnutou péči, nedá potvrdit.
Další postižení se objevili díky explozi Johna Harveye a skoro současnému výbuchu sousední muniční lodi, které vyhodily do vzduchu sloupce mastné vody, smíšené s yperitem. Voda pak padala zpět do přístavu a na námořníky na palubách dalších lodí jako déšť. Zasáhla posádky torpédoborců HMS Zetland a HMS Bicester. Obě lodi byly výbuchem poškozeny a utrpěly ztráty na životech. Poté, co se dostaly z hořícího přístavu, dostaly rozkaz k přesunu do Taranta. Pobraly z hladiny nějaké trosečníky a vyrazily. Brzy se ukázalo, že magnetický kompas i gyrokompas Bicesteru jsou poškozené a pracují s velkými chybami. Vzápětí se začaly objevovat u posádky symptomy otravy yperitem. Když se lodi dostaly k Tarantu, ani jeden z důstojníků Bicesteru už neviděl natolik, aby byl schopen s lodí vplout do přístavu a z pevniny musel být povolán lodivod.
Podplukovník dr. Stewart F. Alexander, člen zdravotnického štábu vrchního spojeneckého velitele Eisenhowera, byl po náletu vyslán do Bari, aby osvětlil záhadné symptomy. Alexander měl z výcviku s otravnými plyny slušné zkušenosti. O nákladu lodi John Harvey jej ovšem nikdo neinformoval. Většina obětí navíc vykazovala symptomy netypické, vzhledem k tomu, že byla vystavena účinku yperitu, rozpuštěného v mořské vodě a naftě, který se od symptomů účinku aerosolu lišil. Alexander nicméně rychle usoudil, že na vině je yperit. Třebaže žádné potvrzení této skutečnosti od velení nedostal, nařídil zdravotníkům ošetřovat postižené jako při zásahu yperitem. Tím pravděpodobně zachránil mnohým život. Ze zemřelých uchoval mnoho biologických vzorků. Na jejich základě byla po válce paradoxně vyvinuta jedna z prvních chemoterapií.
Spojenecké vrchní velení informace o yperitu zcenzurovalo. Obávalo se, že pokud by se Němci dozvěděli, že spojenci mají chemické zbraně v pohotovosti, vyprovokovalo by je to k tomu, aby je preventivně použili sami. Svědků incidentu bylo ale příliš mnoho. V únoru 1944 tedy velení změnilo taktiku: náčelník štábu „nehodu“ připustil a prohlásil, že spojenci nehodlají chemické zbraně použít, s výjimkou případného odvetného úderu. Generál Eisenhower Alexanderovo závěrečné hlášení schválil, ale Winston Churchill nařídil cenzuru všech britských dokumentů. Měl zato, že pravda by pro Němce znamenala propagační vítězství. Úmrtí po zasažení yperitem byla následně uvedena jako „popáleniny následkem nepřátelské akce“. Díky tomuto utajování ale dost možná zemřeli civilisté, kteří by v případě, že by se dozvěděli, čím byli zasaženi, vyhledali příslušnou lékařskou pomoc.
Americké dokumenty o náletu byly odtajněny v roce 1959, ale až do roku 1967 zůstal tento incident téměř neznámý. Tehdy poprvé vyšla kniha Glenna Infielda Katastrofa v Bari. Teprve v roce 1986 připustila britská vláda, že oběti v Bari byly otráveny yperitem a přiživším zvýšila penze. V roce 1988 byl dr. Alexander konečně vyznamenán za to, co v Bari pro raněné a umírající vykonal.
Arthur Coningham byl vyšetřován pro nedbalost při obraně přístavu; resultát zněl, že vzhledem k tomu, že se přístav dosud nestal cílem útoku, neměl důvod se znepokojovat.
Zdroje:
INFIELD, Glenn B.: Disaster at Bari. Bantam, Toronto 1976.
