Článek
Karel Antonovič Bělousov se narodil 9. prosince 1907 Horním Dubnu v Mlynovském okrese v Rovenské oblasti na západní Ukrajině v rodině kováře, který pracoval v obci Kámen v okrese Žitomir. Vychodil tři třídy základní školy, byl bezpartijní. V roce 1929 vstoupil do Rudé armády, v roce 1933 ji opustil a začal pracovat ve strojní traktorové stanici v Miropolu. V letech 1937-38 byl povolán do armády znovu, pak nastoupil jako vedoucí autokolony v Baze. V roce 1939 byl povolán do NKVD, kde pracoval jako jemný mechanik v Dubnu. V červenci 1941 jej určili jako znalce pro odhady aut pro vojenské komisariáty. Jako specialista NKVD nebyl odveden do armády, při dobývání Dubna Němci byl ale raněn a až do roku 1943 pobýval u svého strýce Antonína Štěpánka v obci Maslanka. V roce 1942 se oženil. Po osvobození v únoru 1944 byl Bělousov mobilizován do Rudé armády, do jednotky, pátrající po ozbrojencích UPA.
Později byl odveden do československého armádního sboru, který měl velitelství právě v Rovně. Jakožto obyvatel Volyně byl Bělousov, i podle strýcova jména, alespoň částečně etnický Čech. Sloužil v 5. dělostřeleckém pluku pod velením majora Bočka, později jako instruktor pro sovětské zbraně ve 4. čs. brigádě. Po válce se Bělousov vrátil do Mlynova/Mlyniva, kde posléze obdržel od československého vojenského velitelství doklad, že je české národnosti. Na jeho základě pak optoval jako volyňský Čech pro československé občanství a přesídlení do republiky, což se celé rodině v roce 1947 podařilo.
Karel Bělousov
Bydlel v přiděleném rodinném domku Mezirolí ve Staré Roli v okrese Karlovy Vary ve Stalinově ulici 480. Pracoval nejprve jako automechanik ve strojní stanici ve Staré Roli, později jako autodopravce, státní správce firmy Hamer – autodoprava. Bělousov má v archivních materiálech záznam o blíže nespecifikované krádeži, které se měl dopustit v roce 1949. Na podzim 1948 se Bělousov seznámil s Jiřím Skomarovským. Ten se ve skutečnosti jmenoval Hrihorij Pavlovič Jermolenko a narodil se 23. března 1922 v Pětrovu v Kirovogradské oblasti na Ukrajině. Byl také bezpartijní, vychodil sedm tříd a bydlel na Masarykově náměstí 123 v Karlových Varech. V ČSR pobýval ilegálně, protože byl údajně bývalým vlasovcem, sloužícím u 1. divize ROA. Po rozpuštění divize na konci války se prý Jermolenkovi podařilo zůstat v ČSR, kde si, aby nebyl postižen za službu v ROA, změnil své původní jméno na Jiří Skomarovský.
To je ale jen jedna z verzí, ta pozdější. Podle jiné sloužil nejprve u sovětského námořnictva, později u pěchoty, nakonec absolvoval partyzánský výcvik a byl vysazen jako agent na Slovensku. Mise byla neúspěšná, Jermolenko/Skomarovský byl zajat Němci a skončil v koncentračním táboře. Údajně měl mít funkci kápa a kolaborovat, ale to se nikdy neprokázalo.
Po válce ale Skomarovský šířil ještě jinou variantu svých osudů. Tvrdil, že se narodil na Slovensku a začal se vydávat za partyzána. Uplatil dva náhodné lidi, jednoho penězi, druhého koženým kabátem, aby mu na národním výboru v Berouně dosvědčili partyzánskou činnost. Opatřil si údajné potvrzení národních výborů v Lochovicích a Skuhrově (ovšem bez podpisu a razítka), že byl od roku 1943 velitelem partyzánské jednotky „Smrt fašismu“ a že v dubnu 1945 ničil německé vojenské transporty a kolony, vyhazoval do vzduchu mosty a za pražského povstání bojoval na letišti v Ruzyni. To jediné snad mohla paradoxně být pravda, pokud je ovšem pravdou samotné jeho tvrzení, že byl v řadách ROA. Partyzánkou podle něj byla samozřejmě i jeho manželka.
Koncem léta 1945 se přistěhoval i s manželkou do Karlových Varů, kde dostal jako národní hrdina do užívání vilu a zabraný statek v Sedleci. Začal obchodovat s potravinami, zásoboval hotel Imperial, kde se vydával za kapitána, později majora Rudé armády a spolupracovníka NKVD. Skutečné sovětské důstojníky armády i NKVD zásoboval zbožím z černého trhu. Koncem roku 1946 obdržel i s manželkou československé občanství. Na základě jeho lží mu Edvard Beneš udělil v lednu 1947 Československý válečný kříž a Medaili za chrabrost.
Statek jej bavil jen do té doby, dokud na něm nuceně otročili neodsunutí Němci. Pak jej vrátil a chtěl něco jiného. Zalíbila se mu firma Karl Albert – autodoprava, a také ji dostal do správy. Okamžitě začal, spolu s Bělousovem, načerno šmelit s opravenými auty, která vydávali za nové, a s autodíly. Spolu s dalšími podivnými existencemi východního původu se angažoval v krádežích, po únoru 1948 byl důvodně podezřelý i z převádění lidí přes hranice, kde se prezentoval jako sovětský důstojník s volným vstupem do hraničního pásma. Svěřená firma tedy ovšem logicky neprosperovala a koncem září 1948 se dostal Skomarovský do hledáčku StB. Ta na něj podala návrh na umístění v táboře nucených prací. Ale události byly rychlejší.
Záznam Jiřího Skomarovského v evidenci HS-VB o zastřelení Ivana Ohniska
Ivan Ohnisko, člověk, který prováděl na základě jeho tipů krádeže, se Skomarovskému znelíbil, příliš chlastal a moc mluvil, a navíc měl konflikty s jeho manželkou. Skomarovský se rozhodl se jej zbavit, a současně se udělat hezkým před bezpečnostními orgány. 10. listopadu 1948 poslal Ohniska vyloupit sousední vinné sklepy Osvobození, přičemž jeho manželka akci udala kriminálce. Ta na pachatele na místě čekala, válečný hrdina Skomarovský u toho ovšem asistoval. Když se Ohnisko vloupal sklepním okénkem dovnitř, Skomarovský ve tmě vystřelil do vzduchu (později tvrdil, že to střílel Ohnisko, v jehož pistoli ovšem žádný náboj v zásobníku nechyběl), načež svému lupiči vpálil zblízka dvě rány do hlavy. Vzhledem ke Skomarovského známostem se sovětskými důstojníky a poradci z hotelu Imperial byla celá věc ovšem posouzena nakonec obrana orgánů bezpečnosti a Skomarovský za ni byl místo postihu oceněn.
Je otázkou, jestli Skomarovský při převádění lidí přes hranici někoho skutečně převedl. Lidi měl vodit do opuštěné hájenky, tam je vraždit a přivlastňovat si jejich majetek. Ani za jeden takový čin ale nebyl nikdy souzen a zřejmě ani vyšetřován. Skomarovského zločiny byly údajně námětem pro díl seriálu 30 případů majora Zemana Bestie. Až se nakonec ucho utrhlo.
Jistý František Zíka seznámil v roce 1949 Skomarovského-Jermolenka s majitelem obchodu s obuví v Plzni, Oswaldem Petlanem. Společně se domlouvali na tom, že Skomarovský může pomoci převézt Petlanovým automobilem do emigrace jisté osobnosti. Nakonec těmi osobnostmi byl sám Petlan s manželkou Věrou, kteří přijeli 17. srpna 1949 ke Skomarovskému a žádali po něm slíbený doprovod k emigraci. Skomarovskému/Jermolenkovi se velmi zalíbil Petlanův luxusní vůz Studebaker Champion 1947, který mu Petlan za převedení slíbil. Žádný přechod Skomarovský ale zřejmě od začátku provést nechtěl a domluvil si pomoc Bělousova, který vzápětí přijel. Navrhl, aby všichni odjeli k němu domů, kde počkají na večer a pak překročí hranici.
U Bělousovů údajně spustil vidinou emigrace rozradostněný Petlan pitku, která jej poněkud znavila. Jako pravděpodobnější se ovšem zdá, že manžele opili záměrně oba vrazi. Petlan tedy požádal tedy Bělousova o pokoj, aby si mohl odpočinout. S manželkou ulehli ve vedlejší místnosti na gauč. Oba hochštapleři se údajně až tehdy rozhodli, že je nikam vozit nebudou, ale že je zavraždí a zmocní se všeho, čím se na cestu do svobodného světa vybavili. Asi v jednu v noci si Skomarovský/Jermolenko zastrčil za opasek kladivo. Bělousov sice měl německou pistoli Parabelum, ale raději vyštrachal zpod skříně francouzák a oba vešli do ložnice. Skomarovský/Jermolenko ubil kladivem Petlana a Bělousov francouzským klíčem umlátil jeho manželku. Jermolenko pak vylomil Petlanovi tři zlaté zuby, Bělousov stáhl oběma mrtvolám prsteny. Po vraždě Skomarovský oba zavražděné odtáhl na balkon, shodil je dolů, nacpal do pytlů a naložil do jejich vlastního vozu. Pachatelé odvezli těla asi kilometr a půl za vesnici do lesa, kde je hodili do staré studny, respektive do zatopené větrací šachty bývalého kaolínového dolu. Doma Bělousov uklidil z gauče i podlahy krvavé skvrny, a bylo zdánlivě po všem.
Druhý den řekli o činu oběma manželkám a podělili se spolu o získanou kořist. Bělousov dostal dámský kožich ze stříbrné lišky, krabici se 2000 cigaret, dvoje pozlacené náramkové hodinky, tři zlaté prsteny, tři pánské obleky, asi šest nebo sedm párů dámských a dva nebo tři páry pánských bot, dva pláště a další věci. Téměř úplně nové luxusní auto a zbytek věcí – asi 3000 cigaret a další boty a svršky – si pak nechal Skomarovský/Jermolenko.
Skomarovský byl ve své drzosti nadměrně sebejistý. Luxusní Petlanovo auto osobně používal a obě manželky rozprodávaly věci zavražděných, čímž na ně padlo jasné podezření. StB samozřejmě zmizení manželů vyšetřovala a hledala je. V listopadu 1949 jejich těla objevila. Bělousov, Skomarovský a jejich manželky byli zatčeni 5. listopadu 1949. Sovětská strana měla zato, že se navíc v Bělousově případě jedná o občana SSSR, který opustil Sovětský svaz nelegálně. Vypočítavý Skomarovský nejprve tvrdil, že vražda byla aktem třídního boje, kterým hrdinové zabránili členům protistátního spiknutí pracovat proti republice. V lednu 1950 se ale překvapivě přiznal ke své údajné identitě vojáka ROA. Možná nakonec ani ta nebyla pravdivá, ale Skomarovský zřejmě počítal s tím, že v rukou sovětské justice bude souzen spíš jako politický protivník než jako trojnásobný vrah, a že mu jeho známosti mezi důstojníky NKVD pomohou.
Jiří Skomarovský na vazební fotografii
Skomarovský a Bělousov byli tedy znovu zatčeni 8. března 1950 kontrarozvědným odborem sovětského ministerstva státní bezpečnosti vojenského útvaru č. 32750 a odvezeni do vyšetřovací vazby do Vídně. Bělousov byl viněn, že v roce 1947 údajně odjel ilegálně do ČSR, kde vstoupil do bandy „zrádce“ Jermolenka-Skomarovského, která převáděla lidi do amerického okupačního pásma Německa, ale kromě toho i kradla a dopouštěla se vražd. O deset dní později byl Bělousov obviněn z nedovoleného opuštění SSSR a z banditství.
Bělousov svou účast na vraždách zprvu popíral a tvrdil, že usnul, a když jej Jermolenko-Skomarovský vzbudil a zavedl do druhé místnosti, oba manželé byli již mrtví. Pak byla vyslechnuta Bělousova manželka Anna Leontjevna, narozená roku 1912 ve Slonimu v Baranovičské oblasti v Bělorusku. Vypovídala o tom, jakým způsobem se rodina i s dětmi dostala v roce 1947 do ČSR. Dále vypověděla, že v srpnu 1949 odjel její manžel do Karlových Varů za kamarádem Skomarovským. Téhož dne večer se u Bělousových ovšem objevili oba a Bělousov vzal manželku s sebou na další cestu do Varů. U Skomarovského v bytě se potkala s cizím mužem a ženou, kteří brzy s Bělousovem a Skomarovským odjeli autem. Muži doma nechali jak Bělousovou, tak Skomarovského manželku. Ta Bělousové prozradila, že jejich muži vezou český pár do americké okupační zóny do Německa.
Nazítří se oba manželé vrátili, samozřejmě sami, a všichni čtyři odjeli k Bělousovům do Mezirolí. Doma našla Bělousová v koupelně čtyři cizí kufry. Na její otázku, čí jsou, odpověděl její manžel, že patří tomu páru, který včera viděla, a že je třeba je předat příbuzným. Skomarovská pak ale našla při úklidu na zdi pokoje kapky krve. Její manžel rozčílené ženě údajně tvrdil, že Čechy zavraždil Skomarovský ve spánku kladivem a že on se na tom nepodílel. Skomarovského manželka Marie Andrejevna byla samozřejmě zatčena a vyslýchána rovněž. Vypověděla pro Sověty velmi zajímavou, ovšem jinak nepodloženou skutečnost, že se s manželem seznámila v únoru 1945 v Münsingenu u vlasovecké Buňačenkovy 1. divize ROA, se kterou se pak dostali do Československa.
Vyšetřování odborem kontrarozvědky ministerstva státní bezpečnosti SSSR bylo skončeno 7. srpna 1950 a jeho výsledky byly odeslány k projednání na ministerstvo. To nařídilo 9. října předat československého občana Bělousova za vraždu československých občanů československým bezpečnostním orgánům a jeho spis založit do archivu. Podle sjednané dohody byl pak Bělousov 19. října 1950 předán odboru StB v Mikulově.
Současně s trestními oznámeními s obviněním z vražd na oba muže byla podána trestní oznámení i na jejich manželky za neoznámení trestného činu. Obžaloba proti Bělousovi byla podána až 22. února 1952. V důsledku vydání jak Jermolenka, tak i obou manželek do SSSR došlo v Československu k zastavení jejich trestního stíhání. Část vlastních vyšetřovacích protokolů předalo ministerstvo vnitra již v březnu 1950 kontrarozvědnému odboru vojenského útvaru 32750 při sovětském ministerstvu státní bezpečnosti, který pokračoval ve vyšetřování sovětského občana Jermolenka. Jeho další osud z archivních materiálů bohužel nevyplývá. Podle některých zdrojů mu ale jeho kalkul vyšel: měl skončit v Gulagu v Angarsku, kde pobyl pouhých pět let a dál si hrál na válečného hrdinu. Poté byl údajně rehabilitován a byla mu vrácena vyznamenání. Následně udělal kariéru v ekonomické sféře. V roce 1999 prý poskytl rozhovor místním novinám, kde tvrdil, že byl odsouzen neprávem za „kosmopolitismus“, protože si koupil americký automobil.
A Bělousov? Okresní soud v Karlových Varech jej 16. dubna 1952 odsoudil k trestu vězení na doživotí a ztrátě občanských práv navždy. V listopadu téhož roku bylo zamítnuto jeho odvolání, ale amnestií prezidenta republiky ze 4. května 1953 mu byl trest snížen na 20 let. V květnu 1963 učinil Bělousov podání k přezkumu rozsudku, protože při řízení před soudem byla údajně brána v potaz jen výpověď iniciátora vraždy, Jermolenka-Skomarovského, a nikoli už „významná výpověď“ Bělousovy manželky. Trval na tom, že se na samotné vraždě nepodílel a oba manžele zabil Skomarovský. Spis si vyžádal k nahlédnutí předseda nejvyššího soudu, JUDr. Josef Litera, který usoudil, že k Bělousově odsouzení došlo na základě nedostatečného procesního materiálu. Jak se ale případ vyvíjel dál a kdy se vrah Bělousov dostal na svobodu, ze spisu rovněž nevyplývá.
Zdroj:
ABS, fondy centrálních útvarů unitárního ministerstva vnitra a Federálního ministerstva vnitra, sign. A 7 i. j. 116,
ABS, fondy centrálních útvarů unitárního ministerstva vnitra a Federálního ministerstva vnitra, sign. A 8 i. j. 819,
HRUŠKA, Emil: Tak střílej! Epocha, Praha 2023.
