Článek
Feldherrnhalle, postavená téměř přesně podle vzoru Loggia dei Lanzi ve Florencii, byla založena roku 1841 králem Ludvíkem I. Bavorským k poctě tradic bavorské armády. Její stavba trvala do roku 1844. Feldherrnhalle byla postavena architektem Friedrichem von Gärtner vedle paláce Preysing jižně od zahrady Hofgarten na místě, kde dřív stávala gotická brána Schwabinger Tor.
Stavba byla symbolem slávy bavorské armády, reprezentované sochami dvou maršálů – Johanna Tserclaese hraběte Tillyho z dob třicetileté války a Karla Phillipa von Wredeho, který velel bavorské armádě nejprve jako spojenci napoleonské Francie, později jako jejímu protivníkovi. Autorem soch byl Ludwig Schwanthaler. Od samého vzniku monumentu se mu někteří mnichované vysmívali a tvrdili, že vzhledem k jeho původu nebyl Tilly žádným Bavorem a Wrede zase nebyl žádným vojevůdcem.
V roce 1892 přibylo ve středu památníku sousoší od Ferdinanda von Müllera, připomínající vítězství nad Francií a sjednocení Německa. Roku 1906 byli u vstupu do loggie umístěni dva lvi Wilhelma von Rümanna, kopie lvů na původní medicejské Loggii del Lanzi ve Florencii.
Feldherrnhalle a zaplněné náměstí Odeon 9. listopadu 1923, v době neúspěšného nacistického puče.
Prostor u Feldherrnhalle byl 9. listopadu 1923 místem srážky následníků Adolfa Hitlera a kordonu bavorské státní policie, kdy se nacisté při takzvaném Pivním puči pokusili dobýt bavorské ministerstvo obrany a uchopit moc. Při šarvátce byli zabiti čtyři policisté, 15 pučistů a jeden náhodný zvědavec. Mnozí další byli zraněni, včetně Hermanna Göringa. Následkem pokusu o puč byl Hitler odsouzen na pět let za velezradu, ale odseděl si jen devět měsíců, během nichž nadiktoval Rudolfu Hessovi své programové dílo, Mein Kampf.
Památník Mahnmal der Bewegung s čestnou stráží SS v roce 1933.
Poté, co nacisté uchopili v roce 1933 moc, přeměnil Hitler Feldherrnhalle v památník nacistů, padlých během puče. Na východní straně loggie byl postaven památník padlých, Mahnmal der Bewegung sochaře Ludwiga Troosta. U památníku stála nepřetržitá čestná stráž SS. Naproti Feldherrnhalle vznikly dva symetrické čestné pseudoantické chrámy, Ehrntempel, kde byly umístěny ornamentální bronzové sarkofágy padlých.
Ehrentempel, „čestný chrám“ nacistických padlých
Samotné náměstí před Feldherrnhalle, Odeonsplatz, používala SS pro přehlídky a vzpomínkové akce, rekruti SS tam skládali přísahu věrnosti Hitlerovi. Během výročí puče bylo před loggií dočasně postaveno šestnáct pilířů s věčným ohněm na vrcholcích na památku „hrdinů“. Jejich jména vyvolával řečník a davy seřazených příslušníků SS a SA na každé jméno sborově odpovídaly: „Hier!“
Sarkofágy nacistických „hrdinů“.
Kolemjdoucí museli zdravit památník vztyčenou pravicí. Někteří se tomu ale snažili vyhnout. Feldherrnhalle přiléhá zadní partií k rokokovému paláci Preysing, ale před ním je ulička Viscardigasse, kterou lze palác i loggii malou oklikou obejít. Ta si okamžitě získala přezdívku „Drückebergergasse“ (ulička ulejváků).
Jedno z nejprestižnějších vyznamenání nacistické strany, Řád krve, kterým byli vyznamenáni účastníci puče a později i další zasloužilí straníci, neslo na reverzu reliéf průčelí Feldherrnhalle, nad nímž se skvěla svastika a sluneční paprsky.
Rukávová páska Feldherrnhalle
Feldherrnhalle se zapsala i do historie různých polovojenských i vojenských jednotek. První z nich byla SA-Stadarte Feldherrnhalle, původně čestný pluk SA, založený roku 1934, který se pak spolu s SS mimo jiné podílel na čestné stráži u památníku. Jednotka ale později dostala díky snaze velení SA vytvořit protiváhu ke vznikajícím vojenským jednotkám SS-VT i bojový výcvik. Měla specifickou výložku s „vlčím hákem“ s emblémem SA ve středu a rukávovou pásku s nápisem Feldherrnhalle, vyvedeným v kurentu. Pro slavnostní příležitosti nosili příslušníci Standarte na řetízku na hrudi speciální služební štítek, „slinták“.
Výložky SA-Standarte Feldherrnhalle.
V roce 1937 byla část mužstva vycvičena pro výsadkové operace a počátkem války převedena do Luftwaffe k Fallschirmjäger-Regiment 2. Z dalších částí Standarte vznikl 271. pěší pluk Wehrmachtu, v srpnu 1942 pojmenovaný Feldherrnhalle. Ten dostal k tradiční rukávové pásce na uniformu i specifické nárameníky s tzv. SA-Kampfrune, trojitým vlčím hákem s emblémem SA.
Kampfrune SA, kovová na nárameníky důstojníků, vyšívaná pro mužstvo.
Pluk po spojení se zbytky 60. granátnické divize vytvořil roku 1943 60. Panzergrenadier-Division Feldherrnhalle. Po jejím částečném zničení v létě 1944 při sovětské operaci Bagration se z ní stala Panzer-Division Feldherrnhalle pod velením generálmajora Günthera Papeho. V lednu 1945 byla divize zcela zničena v Budapešti.
Pěšák pluku, později divize Feldherrnhalle.
Koncem války bylo propagačním trendem německého velení postavit z rozbitých jednotek i rekrutů z posledních rezerv jednotku další, pojmenovat ji nějakým bombastickým názvem a v podstatě bez společného výcviku ji okamžitě vrhnout do boje. Roku 1945 tak vznikly dvě tankové divize, Panzer-Division Fendherrnhalle 1 a Panzer-Division Fendherrnhalle 2, ty už ale neměly s původními SA a jeho mužstvem kromě čestného titulu mnoho společného. Obě převzaly část mužstva Panzergrenadier-Division Feldherrnhalle a měly stavy v podstatě jen na úrovni pluků. Další rekruty z SA už odvádět nebylo možné - zůstali tam jen přestárlí a zdravotně neschopní, ostatní byli už dávno v armádě nebo ve Waffen-SS.
Dohromady tvořily obě divize spolu se sborovými jednotkami Panzerkorps Feldherrnhalle pod velením generála der Panzertruppe Ulricha Kleemanna. Hned v lednu 1945 byla Panzer-Division Fendherrnhalle 1 v Budapešti téměř zničena, následně obnovena a na konci války kapitulovala u Německého Brodu. Panzer-Division Fendherrnhalle 2 bojovala na Slovensku a v okolí Dunaje, vzdala se rovněž Rudé armádě. Sborové jednotky, které se účastnily neúspěšné jarní ofenzívy Frühlingserwachen u Balatonu, se koncem války vzdaly Američanům v Rakousku.
Nástup V. Sturmbannu SA-Standarte Feldherrnhalle na dvoře školy Na Pražačce.
Samostatná SA-Standarte Feldherrnhalle ale existovala i během války. Přinejmenším některé její části byly od roku 1943 umístěny v Praze, přítomnost jejích příslušníků je doložena třeba fotografiemi ze slavnostních aktů na Staroměstském náměstí. Na rozdíl od jednotek Wehrmachtu, nesoucích titul Feldherrnhalle, neměli uniformy v barvě polní šedi, ale v oříškově hnědé barvě pro SA. V. Sturmbann SA-Standarte Feldherrnhalle pod velením Adolfa Franze Zimmermanna byl koncem války posádkou v pražské škole Na Pražačce, kde se zapsal do historie pražského povstání vraždami několika desítek zajatých povstalců i nezúčastněných civilistů. Po vyproštění se obklíčená posádka přidala ke Kampfgruppe Reimann, se kterou nakonec ustoupila do amerického zajetí k Rokycanům. Jiná jednotka SA-Standarte Feldherrnhalle se podle několika svědectví údajně pohybovala a bojovala v okolí Kladna a Buštěhradu.
Povstalci před budovou školy Na Pražačce po povstání. Na budově ještě visí znak SA-Standarte Feldherrnhalle.
Po válce byla budova i výzdoba Feldherrnhalle uvedena do původního stavu. Místní lidé 3. června 1945 spontánně rozmlátili památník Mahnmal der Bewegung na kusy. Ehrentempely se sarkofágy byly zbořeny a zůstaly po nich jen sokly.
Nápis na Feldherrnhalle v roce 1945: Koncentrační tábory Dachau-Velden-Buchenwald. Stydím se, že jsem Němec.
V padesátých letech existoval plán přemístit do Feldherrnhalle bavorský památník neznámého vojína, ale byl zamítnut s odůvodněním, že by se stal ospravedlněním pro srazy neonacistů. Časem se na budově konečně objevila také pamětní deska, připomínající čtyři policisty, padlé při potlačení puče v roce 1923.
Feldherrnhalle v současnosti
25. dubna 1995 se na schodech Feldherrnhalle upálil Reinhold Elstner, pětasedmdesátiletý bývalý voják Wehrmachtu a vyhnaný sudetský Němec, na protest proti „pokračujícímu očerňování a démonizaci Němců a německých vojáků“, které spatřoval v dokumentační výstavě „Zločiny Wehrmachtu“. Popáleninám podlehl druhého dne. Každoročně se neonacistické skupiny z různých zemí Evropy pokoušejí uspořádat připomínku na jeho památku, a bavorské úřady se je naopak snaží s pomocí bavorských i federálních soudů znemožnit.
Zdroje:
KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. SS-Stadt Böhmen, Ortsgruppe der NSDAP Beneschau, Wallenstein a ti druzí. Academia, Praha 2021.
ROSENFELD, Gavriel D.: Architecture, Monuments and the Legacy of the Third Reich. University of California Press, 2000.
