Strážní prapor SS 2-Praha

Strážní prapor, SS-Wachbataillon 2-Prag, vznikl ze II. praporu SS-Infanterie Regimentu 9, který byl 1. října 1940 přesunut pod svým velitelem, SS-Hauptsturmführerem Robertem Gloningem, z Brna do Prahy, původně pod názvem SS-Totenkopf-Wachbataillon. V prosinci 1940 převzal velení SS-Obersturmbannführer Hermann Peter. Z I. praporu pak vznikl SS-Wachbataillon Böhmen-Mähren, který zůstal pod velením SS-Sturmbannführera Michaela Kneissla v Brně.

Hermann Peter se narodil 27. 7. 1893 v obci Sierakowitz v Pomořanech (dnes Sierakowice v Polsku) v rodině faráře. Studoval obchodní školu, po vypuknutí 1. sv. války se přihlásil dobrovolně do armády, kde se stal poddůstojníkem pěšího pluku. V roce 1916 absolvoval důstojnický kurs jako poručík v záloze. V roce 1918 byl velitelem roty v oblasti Amiensu, byl dvakrát raněn. V létě 1918 padl do francouzského zajetí, domů se vrátil v únoru 1920.

Po válce pracoval jako prokurista u městské dopravy v Magdeburku. Byl členem veteránské organizace Stahlhelm, v roce 1930 vstoupil s číslem 313 945 do NSDAP, o rok později s číslem 20 001 do SS. V dubnu 1932 se stal důstojníkem SS. Od roku 1935 velel 6. SS-Standarte v Magdeburku. V následné době stál pro své potíže s alkoholem dokonce před soudem SS. Od října 1937 velel 19. SS-Standarte, v červenci 1938 se stal velitelem X. úseku (Abschnitt) SS ve Stuttgartu. 30. ledna 1939 obdržel v rámci Allgemeine-SS hodnost SS-Oberführer. 1. prosince 1939 byl povýšen do hodnosti SS-Obersturmbannführer v rámci SS-Totenkopfverbände (tedy do hodnosti nižší, než zastával v politické SS) a stal se velitelem 1. Sturmbannu 9. SS-Totenkopfstandarte v Gdaňsku. S touto jednotkou byl 24. dubna 1940 převelen do Brna. Právě z 9. SS-Totenkopfstandarte se poté stal SS-Infanterie Regiment 9. 11. prosince 1940 byl Hermann Peter ustanoven do funkce velitele nově zformovaného strážního praporu SS Praha (SS-Wachbatallion 2-Prag).

V této funkci se dne 18. června 1942 účastnil zásahu proti československým parašutistům v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Právě vojáci Strážního praporu Praha tvořili vnější uzavírací řetěz, vedoucí ulicemi Spálená (Brenntegasse), Myslíkova (Myslikgasse), Masarykovým a Rašínovým nábřežím (Moldaulände), ulicí Trojanova (Trojan Gasse), zřejmě Václavskou pasáží nebo Václavskou ulicí (Wenzelsgasse), ulicí Na Moráni (Schachleitergasse) a východní a severní stranou Karlova náměstí. Navíc bylo pět poddůstojníků a 23 mužů praporu již v noci přiděleno jako úderný oddíl k ochraně úředníků Gestapa, prohledávajících budovy. Sedm z nich se pak účastnilo boje se třemi parašutisty v kostelní lodi, další dobrovolníci byli později nasazeni v úderném oddílu při boji o kostelní kryptu. Nic z toho se ale velitele strážního praporu, třebaže na místě přítomen byl, v podstatě netýkalo, protože velení akce se samozřejmě chopily vyšší hodnosti. V červenci 1942 se stal Hermann Peter souběžně velitelem posádkového velitelství SS Praha (po Johannu von Feil). Obě tyto funkce pro něj skončily 15. července 1943.

Od 18. července 1943 byl Peter velitelem posádkového velitelství Waffen-SS Kyjev. Jeho nadřízeným na postu velitele Waffen-SS Russland-Süd byl opět Karl von Treuenfeld, bývalý velitel Waffen-SS v protektorátu. Peterovo povýšení do hodnosti SS-Standartenführer bylo zamítnuto s odůvodněním, že velí pouze týlové jednotce. Poté vystřídal funkce velitele SS a policie v Rovně a velitele praporu 11. policejního střeleckého pluku SS. Zde byl raněn minometnou palbou do čelisti a stehna. Následně byl 14. března přeložen do zálohy a absolvoval rekonvalescenci v lazaretu SS opět v Praze, kde již delší dobu žila jeho rodina.

K polním jednotkám byl přeřazen opět 1. června 1944, kdy byl zařazen na pozici IIa důstojníka (adjutanta) 27. pluku horských myslivců Waffen-SS 13. horské dobrovolnické divize SS Handschar, složené z bosenských muslimů. Krátce po jeho příchodu byla divize nasazena do operace Vollmond a absolvovala těžké boje s Titovými partyzány. Jeho přítomnost u jednotky je doložena minimálně do 16. srpna 1944, poté se jeho stopa ztrácí. Je možné, že byl opětovně raněn.

Podle nepotvrzených informací zemřel v únoru 1945 v Budapešti. V seznamu důstojníků SS v hodnosti SS-Sturmbannfüher a SS-Obersturmbannführer z října 1944 se nicméně nenachází, je tedy možné, že byl v dané době již konečně povýšen, nebo naopak zemřel do doby jeho vydání.

15. července 1943 převzal velení praporu SS- Obersturmbannführer Michael Kneissl, bývalý velitel právě zrušeného SS-Wachbataillonu Böhmen-Mähren v Brně. Jeho životopis na české Wikipedii je plný nepřesností a vyslovených nesmyslů, je třeba si tedy upřesnit, co byl za člověka. Michael Kneissl se narodil 30. listopadu 1891 v Mnichově otci Andreasovi, řezníkovi a kočímu, a matce Theresii, roz. Rohrbacherové, jako nejstarší ze tří dětí. Po základní škole navštěvoval do roku 1907 uměleckoprůmyslovou školu v Mnichově. Téhož roku vstoupil do dřevařského spolku, přičleněného k sociálně-demokratické straně. Ke konci studia nastoupil současně jako učeň do dílny truhlářského mistra Johanna Fischera. Po vystudování a vyučení odešel na zkušenou do jihotyrolského Brixenu, kde pracoval jako truhlářský pomocník. Po roce odešel do Lichtejnštejnska, kde ve městě Schan pracoval do roku 1909. Pak se přesunul do Freiburgu, kde opět pracoval rok jako truhlářský pomocník. 20. října 1910 nastoupil k bavorskému královskému pěšímu pluku II v Mnichově. 1. října 1911 byl povýšen na poddůstojníka a zároveň podepsal závazek délesloužícího. 2. června 1915 se oženil s Marií, roz. Langovou. Ještě téhož roku se jim narodilo první dítě.

Roku 1915 byl s bavorskou II. pěší brigádou nasazen na východní frontě. V roce 1916 jej přeložili jako velitele čety na západní frontu k bavorskému záložnímu pěšímu oddílu č. 16 „List“, ve kterém bojoval i tehdy ještě vojín Adolf Hitler, a v roce 1917 jej povýšili na vizefeldwebela. Začátkem dubna 1917 byl raněn, dostal do hlavy 20 střepin, které lékaři ani neodstraňovali, a byl přeložen zpět do Mnichova. Za války získal odznak za zranění, Bavorský záslužný válečný kříž s meči, Frontový kříž válečníků, maďarskou Válečnou záslužnou medaili a Medaili III. třídy za devět let služby.

V roce 1918 jej přeložili na osobní oddělení na ministerstvo války a v září se stal jeho vedoucím. Téhož roku se stal údajně členem sociálně-demokratické strany, ale také členem Freikorpsu. Po válce jej v roce 1919 přeložili k okresnímu soudu v Mnichově jako justičního sekretáře, delší dobu působil v Berchtesgadenu. Na tomto místě setrval až do roku 1927. Tehdy vystoupil ze sociální demokracie a 13. července vstoupil do NSDAP, Ortsgruppe Berchtesgaden, s číslem 64 395. Ze strany ale z neznámých důvodu po třech měsících vystoupil. Vliv na to zřejmě mělo jeho odsouzení na rok a sedm měsíců za zpronevěru a podvod, ke kterým ale spíše došlo zřejmě v důsledku jeho chaosu v účetnictví. O této etapě života se v poválečných výpovědích nezmiňoval.

V letech 1929-1931 byl členem veteránské organizace Stahlhelm. Od roku 1928 byl pak zaměstnán jako registrátor u říšské úrazové pojišťovny v oddělení velkoobchodu, a to až do roku 1933. 8. února téhož roku byl v hodnosti SS-Scharführer přijat do Allgemeine-SS, kam podal přihlášku o více než rok dříve. Roku 1932 také opět vstoupil do strany. V roce 1928 se manželům narodilo druhé dítě. 8. května 1934 nastoupil v SS do služebního poměru a vystoupil z katolické církve. Přesně o rok později nastoupil k SS-Verfügungstruppe (vojenským jednotkám SS) a stal se velitelem 9. roty SS-Standarte 1 „Deutschland“.

V březnu 1936 se stal Kneissl velitelem výcvikového tábora pro Rakouský legion SS v Ranisu v Durynsku a brzy dosáhl hodnosti SS-Sturmbannführera (majora). V letech 1935 a 1937 se Kneisslovi rozpadalo manželství a narodily se mu dvě nemanželské děti, další okolnosti jsou bohužel neznámé. V roce 1937 hrozilo Kneisslovi pro nepřístojnosti a nezvládání funkce propuštění, ale situaci nakonec ustál, především proto, že vypukla válka a SS potřebovala osvědčení kádry. Vzhledem k následkům válečného zranění polní služby schopen nebyl, ale 13. září 1939 jej zaměstnali ve Spolku pro lidovou péči a pomoc při osídlování při Pozemkovém úřadu v Praze, kde se věnoval revizím pozemkových parcel. 1. května 1940 byl jmenován důstojníkem ve štábu XXXIX. Abschnittu SS. V důsledku válečného i politického vývoje a potřeb SS byl 1. srpna 1940 povolán jako Hauptsturmführer der Reserve do Waffen-SS a stal se velitelem nově vzniklého SS-Wachbataillonu Böhmen-Mähren. V listopadu 1943 byl v rámci Algemeine-SS povýšen do hodnosti SS-Obersturmbannführer, v lednu 1944 pak do téže hodnosti i v rámci Waffen-SS.

Během 2. sv. války byl Kneissl vyznamenán Medailí za anšlus Rakouska, Sudetskou medailí a záslužným válečným křížem s meči II. i I. třídy. Na frontě ale nikdy nebyl, velel SS-Wachbataillonu Böhmen-Mähren a od července 1943 SS-Wachbataillonu 2 -Prag. Jako „starý bojovník“ strany udržoval čilé styky s vysoce postavenými činiteli NSDAP, SS i Gestapa. Podle poválečného soudního hodnocení byl Kneissl nepříliš inteligentní člověk, slepě poslouchající rozkazy, nad kterými příliš nepřemýšlel, a měl silné sklony k alkoholismu.

Strážní prapor Praha se neřadil k bojovým, ale k náhradním jednotkám. Jeho úkoly byly ale čistě vojenské, patřily k nim ochrana říšského protektora, ochrana vojenských objektů služeben v pražském regionu a stavění čestných stráží a čestných rot u příležitosti nejrůznějších akcí a oslav. Až do kapitulace Německa stavěl SS-Wachbataillon Prag podle výpovědi Michaela Kneissla vojenské stráže k následujícím objektům v uvedené síle:

1) Pražský hrad (úřadovna říšského protektora)

1 důstojník, 19 mužů

2) Černínský palác (mj. úřadovna státního sekretáře, později ministra K. H. Franka) 1+10

3) Právnická fakulta (úřadovna velitele Waffen-SS v Čechách a na Moravě) 1+10

4) Truppen-Wirtschafts-Lager der SS (výstrojní sklad Waffen-SS ve Vršovicích) 1+13

5) Kraftfahrzeug-Depot (sklad vozidel, Passauerstrasse 10) 1+10

6) Gestapo (budova řídící úřadovny v Bredovské ulici) 1+7

7) SD-Leitabschnitt (řídící úřadovna, Sachsenweg 44) 1+7

8) SS-Bekleidungswerk (továrna na výstroj a sklad v Dolní Krči v budově bývalého Pragovaru) 1+20

9) zámeček Jenerálka (zvláštní věznice Gestapa pro zájmové vězně) 1+7

10) Grossgarage (pravděpodobně parkoviště autodepa na Císařské louce) 0+4

11) Standortarrsetanstalt (věznice pro členy SS v hradčanském “domečku”) 1+15

12) Deutsche Meisterverkstätten (mistrovské dílny) 1+5

13) Deutsche Heilmittel (sklad léků) 0+1

14) škola v Libuši (zřejmě omyl v přepisu – škola na Zelené Lišce) 1+7

15) kasárenská stráž (kasárna Adolfa Hitlera) 1+16

K tomu je třeba ještě připočíst Kneisslem nezmíněné strážení zámku v Dobříši (sídla zastupujícího říšského protektora Daluega) a dvou zámků zastupujícího říšského protektora Heydricha a státního ministra Franka v Panenských Břežanech (dolní zámek byl střežen i po smrti Reinharda Heydricha v době, kdy tam žila jeho vdova Lina s dětmi).

V těchto strážích se každý den střídaly tři roty praporu (každá asi o 165 mužích). Kromě nich měl prapor ještě rotu 4. pod velením SS-Untersturmführera Hanse Hempela (bývalého Kneisslova kolegy z Pozemkového úřadu), umístěnou v Terezíně, a 5., která ale při zrušení SS-Wachbataillonu Böhmen-Mähren v červenci 1943 zůstala přidělená v Brně, i když pražskému praporu podléhala.

Úkoly 4. roty v Terezíně (o síle 110 mužů) spočívaly v ochraně a strážení Malé pevnosti, kde měla rota také ubikace, před případnými útoky parašutistů a dalších externích útočníků. Rota měla podle Kneissla na starost jen vnější ochranu, kdežto strážení vězňů Malé pevnosti, jejich případné propouštění nebo předávání soudům byla záležitost Gestapa ve spolupráci s protektorátním četnictvem. Vstup do židovského ghetta byl pak vojákům 4. roty přísně zakázán. Vojáci ale vodili vězně Malé pevnosti ráno na odloučená pracoviště a večer je eskortovali zpět do vězení. Co už Kneissl nezmiňoval byla skutečnost, že rota se podílela i na popravách vězňů.

5. rota v Brně (o síle 180 mužů) pod velením SS-Obersturmführera Kleina, bývalého Kneisslova pobočníka, plnila podobné úkoly. Vojensky strážila Kounicovy koleje a tábor na Eichhorngasse (Veveří), kde byli drženi vězni, které strážilo Gestapo. Kromě toho strážila SS-Trupen-Wirtschafts-Lager, SS-Bekleidungs-Lager a řídící úřadovnu Gestapa.

Jakožto náhradní jednotka předával SS-Wachbataillon 2 -Prag na rozkaz SS-Führungshauptamtu muže frontovým jednotkám. Při přeložení II. praporu SS-Infanterie Regimentu 9 1. října 1940 z Brna do Prahy byla k frontovým jednotkám přeložena většina mladých rekrutů, kteří byli odvedeni teprve v červnu 1940. V lednu 1941 byl pak prapor doplněn povolanými staršími záložníky. Prapor měl průběžnou sílu 1000-1400 mužů. Mnozí z nich byli, stejně jako v brněnském strážním praporu, českými Němci, nebo pocházeli ze smíšených manželství. Strážní praporu se v čase, kdy nedrželi stráže nebo nepodstupovali strážní výcvik, školili a podstupovali běžný vojenský polní, střelecký i bojový výcvik, aby při zařazení k polním jednotkám splňovali na rekruty kladené požadavky.

V další době – hlavně v pozdějších letech – byli všichni frontové služby schopní muži praporu (Kampfverwendungsfähig) překládáni k bojovým jednotkám. Jako náhrada byli k praporu převeleni muži, schopní jen posádkové služby ve vlasti (Garnisonsverwendungsfähig Heimat) – většinou ranění a nemocní od rekonvalescenčních jednotek, na dobu, než se uzdraví (většinou 3-4 měsíce). Tyto soustavné přesuny velmi omezovaly sílu a schopnosti praporu a od roku 1943 musela být síla stráží trvale omezena. Jako náhradu za chybějící personál vybudoval prapor oddíl zvláště vycvičených psovodů, kteří strážili se psy objekty během nocí. V květnu 1945 měla jednotka asi 50 psů.

Síly praporu byly v Praze rozděleny. Dvě roty byly ubytovány v kasárnách Adolfa Hitlera, jedna ve škole na Zelené Lišce. Začátkem roku 1945 byla 5. rota při přiblížení fronty také přeložena do Prahy. Její velitel Klein byl poslán na frontu, velení převzal SS-Untersturmführer Herbert Steimer. Podle seznamu příslušníků roty ze 20. dubna byli asi polovina jejího stavu Volksdeutsche ze Srbska, Maďarska, Rumunska, Chorvatska, Slovenska a jeden dokonce z Ukrajiny. Někteří z mladých rekrutů ještě nedovršili 17 let a měli za sebou jen dva týdny výcviku. Jiní se narodili v devadesátých letech 19. století, nejstaršímu bylo 55 let. 5. rota byla nakonec rozpuštěna a její mužstvo posílilo zbylé tři roty.

4. rota v Terezíně byla předána velitelem Waffen-SS do podřízenosti obranného úseku Litoměřice a od svého praporu se tak odpoutala personálně i administrativně. 2. rota pod velením SS-Obersturmführera Kizehoila byla umístěna ve škole na Zelené Lišce, zbylé dvě, tedy 1. a 3., na Pražském hradě v kasárnách Adolfa Hitlera, v budově bývalé kadetky (dnes Ministerstvo obrany). Tam se před povstáním už trvale nacházel i velitel praporu Kneissl. 26. nebo 28. dubna vydal velitel Waffen-SS v protektorátu, hrabě Karl von Pückler, dlouho připravovaný rozkaz Scharnhorst, pohotovost určených jednotek při nebezpečí povstání. V prvních květnových dnech přešla pohotovost do poplachu. Kneisslův prapor, tedy příslušné dvě roty, měly převzít obranný úsek vládního okrsku, tedy Pražského Hradu, Černínského paláce a přilehlých ulic. Stráže u zásobovacích a výstrojních skladů byly zdvojnásobeny a většina mužstva zaujala obranná postavení v přiděleném perimetru. 1. rotě velel SS-Obersturmführer Gammberger, 3. rotě SS-Hauptsturmführer Nader. V kasárnách zůstalo 65 vojáků s výjimkou a jeden důstojník. Kneissl tvrdil, že obranu zajišťovalo asi 1000 vojáků, ale to se zdá značně nadsazené. Na Hradě zbyly dvě roty, 2. byla na Zelené Lišce, 5. Kneissl rozpustil a 4. zůstala v Terezíně.

2. nebo 3. května ale SS-Brigadeführer Bernhard Voss, vojenský poradce státního ministra K. H. Franka, Kneissla vyměnil s tím, že nepostavil žádná obranná opatření Černínského paláce a po budově se motala spousta civilistů, o kterých Kneissl netušil, kdo jsou a co tam dělají. Podle Kneissla byl nesmysl takovou budovu vojensky bránit, protože neměla žádné obranné předpolí. Paradoxní je, že sám Voss byl tou dobou v nemilosti kvůli nebránění výcvikového prostoru Debica (Heidelager) v Polsku a u Franka byl jaksi neoficiálně, ze starého kamarádství, přičemž mu hrozil vojenský soud. Kneissla ve velení vystřídal učitel z SS-Junkerschulle Prag, důstojnické školy, SS-Sturmbannführer Schlappauf. Kneissl tak zůstal až do doby podepsání německé kapitulace odpoledne 8. května bez funkce.

Škola na Zelené Lišce se stala 5. května cílem ostřelování povstalců. 6. května ale z Benešovska dorazila posila, zřejmě granátníci 17. náhradního a výcvikového granátnického praporu SS Götz von Berlichingen. Mladí a poněkud alkoholem omámení hoši z SS s několika týdny výcviku pak ze školy vyrazili do podezřelých domů v Úsobské ulici, odkud včera palba přišla, a na místě ve dvou domech vyvraždili 53 skrývajících se civilistů, většinou žen a dětí. Za to měl být údajně zodpovědný velitel náhradního praporu GvB, SS-Sturmbannführer Arthur Plorin.

Účast vojáků strážního praporu na vraždách není potvrzena, podle svědků se škola stala dočasným velitelstvím částí Kampfverbandu Wallenstein a na místě měl hlavní slovo SS-Standartenführer Karl Schlamelcher, velitel jednoho z jeho pluků. Na skutečnost, že vraždy spáchali spíše vojáci strážního praporu, ale poukazují právě dochované jmenné seznamy jeho rozpuštěné 5. roty. Podle svědků mluvili vojáci při vraždění civilistů srbochorvatsky nebo slovensky, a seznamy obsahují dobrou polovinu jmen, u nichž je zaznamenáno, že dotyční byli etnickými Němci ze Srbska, Chorvatska, nebo Slovenska.

SS-Obersturmbannführer Michael Kneissl jakékoli zločiny jeho jednotky a bojovou činnost vůbec po válce popíral. Měl před povstáním vydat rozkazy, že vojáci nemají na nikoho útočit, a z jejich strany podle něj nebyl vypálen ani jeden výstřel. Tomu ovšem neodpovídá to, co se dělo jak kolem Zelené Lišky, tak kolem Kadetky na Pražském Hradě. Údajně se chopil velení svého praporu zase až při ústupu z Prahy, ke kterému došlo v noci z 8. na 9. květen, kdy SS-Sturmbannführer Schlappauf údajně jednotku opustil. Téhož dne byl Kneissl s celou kolonou zajat Američany u Ejpovic, ve známém dokumentárním filmu americké armády z 9. května hraje jednu z hlavních rolí.

Později byl předán do ČSR a po rozsudku MLS byl za svou činnost během okupace, především za to, že se jako velitel SS-Wachbataillonu Böhmen-Mähren osobně účastnil poprav více než 500 lidí, prováděných během obou stanných práv v Kounicových kolejích jeho jednotkou, stejně jako domovní razie a eskorty transportů lidí do koncentračních táborů, 29. března 1947 v Brně popraven oběšením.

Zdroje:

KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. SS-Stadt Böhmen, Ortsgruppe der NSDAP Beneschau, Wallenstein a ti druzí.Academia, Praha 2021.

KMOCH, Pavel: Operace Anthropoid: Epilog. Atentát na Heydricha ve světle dobových pramenů. Svět křídel, Cheb 2026.

VAJSKEBR, Jan: Strážní prapory SS v protektorátu Čechy a Morava. In: Terezínské listy 34/2006, Památník Terezín, Terezín 2006, s. 54-77.

VAJSKEBR, Jan: Velitelé strážních praporů SS v Protektorátu Čechy a Morava. In: Terezínské listy 41/2013, Památník Terezín, Terezín 2013, s. 27-42.

Dienstalterliste der Schutzstaffel der NSDAP. (SS-Obersturmbannführer und SS-Sturmbannführer). Stand vom 1. Oktober 1944. Herausgaben vom SS-Personalhauptamt. Berlin 1944.

ABS, sign. 325-14-3