Článek
Po válce se ze zajateckých táborů v západní okupační zóně, ale i ze zajetí v SSSR hlásili k repatriaci bývalí vojáci Wehrmachtu, ale i SS, kteří měli před válkou československé občanství, nebo alespoň vyrostli v rodinách, žijících v ČSR. Na konci září 1945 bylo v americkém zajateckém táboře Stalag XIII-D v Norimbergu-Langwasseru, zřízeném pro asi 10 000 příslušníků SS a policie, evidováno okolo 500 vojáků Waffen-SS, kteří deklarovali svou československou státní příslušnost. Někteří se možná do tábora dostali po zajetí v Čechách. Drtivá většina jmen v seznamech je německá, lze tedy předpokládat, že tito muži byli většinou i německé národnosti. Jednalo se ale i o lidi ze smíšených manželství nebo původu víceméně českého, kteří se za okupace přihlásili k německé příslušnosti. S německou příslušností, respektive s občanstvím, se samozřejmě pojila branná povinnost. Většina z nich se repatriace nedočkala, českoslovenští repatriační úředníci je v případě, že uměli česky málo nebo vůbec, rovnou odmítali. Některým se ovšem návrat podařil, ale mnohdy je štěstí nečekalo.
Tak žili své obyčejné i méně obyčejné životy v lidově-demokratickém, později v socialistickém zřízení, a málokdo v okolí tušil, že jsou původem Němci. A téměř nikdo pak netušil, co mají za sebou. Od počátku šedesátých let StB rozjela akci Mosaika, která měla zdokumentovat a za pomoci orgánů SRN a NDR vyšetřit a potrestat dosud nevyšetřené případy válečných zločinů. Druhým a hlavnějším motivem byla snaha případné odhalené pachatele, u nichž StB tak nějak předpokládala, že mají v SRN poměrně významná postavení, zdiskreditovat a propojit tak Spolkovou republiku a její politický a správní aparát personálně i morálně s nacistickou minulostí. StB propátrala archiv studijního ústavu Ministerstva vnitra a objevovala a vytěžovala dokumenty, které po válce dosud vytěženy nebyly. A nastala překvapení.
V roce 1960 byl ale ve studijním ústavu MV nalezen seznam příslušníků některých praporů ženijní školy SS na Hradištku, vyhotovený pravděpodobně v dubnu 1945. Podle ústřední evidence obyvatel bylo zjištěno, že 13 z nich, v dané době české, slovenské nebo maďarské národnosti, stále ještě žije v ČSSR. Jednalo se o personál ženijní školy, její frekventanty z ženijních jednotek divizí SS Frundsberg, Prinz Eugen a pluku Germania a dokonce lékaře místního lazaretu SS. Všechny tyto jednotky byly nasazeny proti pražskému povstání a jejich vojáci skončili dílem v americkém, dílem v sovětském zajetí.
A překvapením nebyl konec. Vyšetřování v NDR i v SRN se vlekla, některé osoby byly dohledány a vyslechnuty, ale nikdy se nenašly žádné důkazy, které by stačily alespoň k zahájení vyšetřování. Časem se objevily personální seznamy některých rot SS-Wachbataillonu 2-Prag, strážního praporu SS 2-Praha, ze 20. dubna 1945. Vojáci strážního praporu byli posádkou jednak na Pražském Hradě, jednak ve škole na Zelené lišce v Horní Krči, kde se dost možná dopustili vraždění civilistů (viz můj nedávný článek o Strážním praporu: https://medium.seznam.cz/clanek/pavel-kmoch-strazni-prapor-ss-2-praha-315954)
I tady některá poměrně česká jména či rovnou uvedený původ vojáků například na Slovensku napovídaly, že je potřeba jména prověřit.
V jednom ze seznamů se vyskytuje zcela německé jméno: Kurt Schönbeck, ročník 1928 (přesné datum narození znám, ale z pochopitelných důvodů neuvádím). V květnu 1945 mu nebylo ještě ani 17 let. Lustrací v Centrální evidenci obyvatelstva se počátkem února 1980 zjistilo, že člověk stejného jména a data narození žije ve Vratislavicích nad Nisou. Správa vyšetřování StB tedy pověřila 7. února 1980 oddělení StB při Okresní správě SNB v Liberci, aby prověřilo, zda se může jednat o tutéž osobu, odkdy bydlí ve Vratislavicích, odkud přišla, zda tam bydlela koncem roku 1944 a začátkem roku 1945 a zda je známo, že sloužila v německé armádě. Pokud tomu tak bylo, měla místní StB zjistit, zda si na Schönbecka, jeho vojenskou službu a jeho rodinu někdo ze starousedlíků pamatuje. Stejně tak měla zmapovat jeho pracovní, občanské a politické zapojení v místě bydliště.
Odpověď z Liberce přišla brzy, 25. února, a byla velmi překvapivá. Okresní správa StB konstatovala, že jí bylo známo, že dotyčný vykonává funkci předsedy Městského výboru KSČ ve Vratislavicích, a že 11. listopadu 1979 spáchal sebevraždu zastřelením. Vzhledem k tomu bylo po konzultaci s tajemníkem OV KSČ RSDr. Hájkem vyšetřování vedeno pouze u pracovníků OV KSČ, aby se veřejnost prostřednictvím výslechů pamětníků neupozornila na nepříjemný případ esesáka v nomenklatuře KSČ.
StB zjistila, že Schönbeckovi rodiče žili ve Vratislavicích již za okupace. Jeho otec byl údajně antifašista, kdežto matka se projevovala jako „zarytá Němka“. K jeho vojenské službě se konkrétního nevědělo nic. Mladý Schönbeck se po válce plně angažoval v KSČ, v letech 1957-58 absolvoval stranickou školu, byl činný ve stranickém aparátu v Liberci a vykonával funkci v Lidových milicích. Počátkem roku 1965 ale proběhlo šetření o jeho činnosti na konci 2. sv. války. Schönbeck nebyl schopen svou činnost během 3-5 dnů na konci války vysvětlit, proto byl v květnu z aparátu OV KSČ uvolněn a záhy jej vyhodili i z Lidových milic. Po Liberci šly fámy, že byl zapleten do událostí kolem Štěchovického archivu. Ve straně ovšem zůstal.
Ale přišlo tzv. Pražské jaro. Jako člen strany Schönbeck vždy obhajoval její politiku, a to i v „krizových letech“ (tedy během oblevy a následné sovětské okupace v roce 1968) a „stál na pozicích marxismu-leninismu“. To přispělo k tomu, že na přelomu let 1969/1970 byl zvolen do funkce předsedy MV KSČ ve Vratislavicích a zároveň vykonával funkci tajemníka Městského výboru Národní fronty. Ve funkcích k němu žádné připomínky nebyly, hovořilo se pouze o nedobrých rodinných poměrech.
Od února 1979 byl Schönbeck v pracovní neschopnosti, měl problémy s ledvinami a podroboval se dialýze, do toho onemocněl žloutenkou. Manželce se údajně několikrát zmínil, že už nebude dál žít. 8. března se navíc jeho syn, ing. Jan Schönbeck (nar. 1952), také člen KSČ, vrátil z podnikové oslavy MDŽ na Okresní zemědělské správě v Liberci a zastřelil se pistolí Walther, kterou jeho otec nelegálně držel. V dopise na rozloučenou uvedl, že na jeho sebevraždě nenese nikdo vinu. Vyšetřování prokázalo, že trpěl depresí z neuspořádaných poměrů mezi rodiči a zklamáním z citového vztahu.
V listopadu 1979 Kurta Schönbecka propustili z nemocnice do domácího léčení. Místo toho, aby se zlepšil jeho fyzický i psychický stav, zastřelil se dvěma ranami z další nelegálně držené pistole Walther. Dopis na rozloučenou se nenalezl, ale vyšetřování jednoznačně potvrdilo sebevraždu.
Víc se zatím o muži, který pravděpodobně z donucení vstoupil ještě jako chlapec na pár dní do SS, možná viděl nebo se i zúčastnil nějakého vraždění, později se ze zajetí dostal zase domů a po celý život upřímně sloužil milované straně, i když mohl tušit, že ani tentokrát nevsadil na čistého koně, zjistit nepodařilo.
Zdroje:
ABS.sign. 325-14-2, 452/12, S-452.
