Článek
Nikolaj Omeljanovič Pavlenko se narodil 10. prosince 1922 v Poděbradech matce ze staré ruské šlechtické rodiny, kněžně Fatymě Hajevské (*1895) a otci Ivanovi Omeljanoviči Pavlenkovi (*1881), bývalému generálmajorovi carské armády. Otec vstoupil po bolševické revoluci v roce 1917 do armády ukrajinské, byl mimo jiné velitelem tzv. osvobozených kozáků v Charkově. V roce 1920 emigroval do Československa a do roku 1922 bydlel v Praze. Tam absolvoval uměleckou akademii a rodinu pak živil prodejem svých obrazů.
Během dalších let se rodina často stěhovala – do Užhorodu, na Halič a do Volyně. Po obsazení Polska německou a sovětskou armádou v roce 1939 byl Němci dosazen jako úředník do cukrovaru v Lublinu, kde vydržel do roku 1942. Pak vstoupil jako dobrovolník do Wehrmachtu, kde se stal velitelem 109. strážního praporu. Ten byl nasazen proti partyzánům v prostoru města Ovruč u ukrajinského Žitomyru. V roce 1943 mu údajný generál von Priemm povolil vytvořit ukrajinskou národní armádu, a Pavlenko starší byl převelen do německého štábu ve volyňském Rovně.
Celá záležitost – pokud se vůbec odehrála – pravděpodobně nedopadla, protože rodina se 17. března 1944 přestěhovala z haličského Samboru do středočeských Mnichovic v okrese Říčany, č. p. 408. Pavlenko starší zde již chodil v civilu, protože byl mimo službu, ale od místních vyžadoval jako generál patřičnou úctu a všeobecné výhody. Mladý Nikolaj Pavlenko za rodiči často dojížděl, a i on se choval arogantně a provokativně. Byl vnímán jako člověk, snažící se ostatní strhnout k neuvážlivým činům, které by mohly být postiženy.
Kozáci v německých službách
Podle protokolů sloužil až do podzimu ve Wehrmachtu v hodnosti poručíka a jeho jednotka měla číslo polní pošty 56188. Toto číslo nesl do září 1943 Štábní oddíl školícího a náhradního pluku 1. kozácké divize, do května 1944 Plukovní štáb kozáckého doplňovacího a záložního pluku 1. kozácké divize a konečně do prosince téhož roku Plukovní štáb a Škola mladých kozáků Dobrovolnického (kozáckého) kmenového pluku 5. Jablko tedy nepadlo daleko od stromu nejen morálně, ale ani vojenskou kariérou. Evidentně se účastnil bojů, protože na prsou měl mít jizvu po průstřelu. Navíc se mu podařilo se 29. března 1944 v Mnichovicích při jízdě na koni postřelit vlastní pistolí FN ráže 6.35 do levého stehna.
Nikolaj Pavlenko v uniformě tankistů Wehrmachtu, používané i jednotkami mechanizovaného jezdectva.
Někdy na podzim 1944 vstoupil Nikolaj Pavlenko do SS a v hodnosti SS-Untersturmführera byl zařazen k jezdecké škole SS v Göttingenu. Ta se pak nejpozději do dubna 1945 přesunula na benešovské cvičiště SS a byla rozpuštěna do místních jezdeckých výcvikových jednotek SS.
Arogantní Pavlenko se 6. února 1945 dostavil v uniformě SS do obchodu „obuvnického závodu“ Aloise Páce (*1900) v Mnichovicích č. p. 9 – v podstatě větší dílny s asi 30 zaměstnanci – kde požadoval opravu jezdeckých bot s tím, že druhý den odjíždí na frontu. Na místě byl silně neoblíben, jednou již do obchodu s podobným požadavkem vjel dokonce na koni a byl Pácovou manželkou Andělou samozřejmě odmítnut. Od té doby ji nesnášel. Podobné to bylo i dnes, Pácová se mu snažila vysvětlit, že mu boty opravit nemohou, protože se jedná o větší opravu a že jeho požadavek není kryt přídělem kůže, ale Pavlenko vykřikoval, že je proti němu zaujatá a požadoval, aby přišel její manžel. Diskuse s ním ovšem pokračovala ve stejném duchu a nakonec Pác pak hodil arogantnímu floutkovi jeho boty pod nohy. A to byla velká chyba. Pavlenko zasyčel, že urazil německou uniformu a že si to s ním vyřídí. Manželce pak Pác řekl, že to je tedy zvědav, jak ho chce Pavlenko k zakázce donutit.
Nikolaj Pavlenko, zde z ne zcela vyjasněných důvodů v uniformě Luftwaffe.
Zhrzený Pavlenko se podle svědectví rodinné služebné následně s otcem a bratrancem domlouval, že jej Páca urazil a že ho zabije. Do dílny se vydal zase nazítří, 7. února asi v devět ráno, tentokrát už bez bot, zato v doprovodu otce. Páca se s ním už bavit nechtěl, odstrčil jej a následně ho jeho účetní Václav Marek odvolal do přilehlé kanceláře, kde potřeboval listonoš Václav Soukup podepsat převzetí nějaké pošty. Pavlenko chvíli přecházel po dílně, ale pak, následován jeho otcem generálem, dokráčel do dílny. Na dotaz, co chce, srazil ranou pěstí do spánku Páce na zem i se židlí a skloněn mu pečlivě vpálil do hlavy pět nebo šest kulek ze služební pistole. Snad měl v úmyslu se okamžitě zbavit i obou svědků, úředníka Marka a pošťáka Soukupa, ale to si nakonec rozmyslel. Se spokojeným výrazem vyšel na chodbu a odešel zadními dveřmi.
Továrník Alois Pác.
Svědkové okamžitě zalarmovali četníky, kteří na místo obratem dorazili, protože četnická stanice se nacházela v téže budově. Vrah mezitím na četnickou stanici přišel sám. Prohlásil, že zastřelil Páce, a to kvůli urážce německé uniformy. Na stanici dorazil i generál Pavlenko a jeho synovec, Vladimír Festčenko-Čepivskyj, a snažili se případ bagatelizovat. Četníci všem zakázali s mrtvolou hýbat a samozřejmě ihned volali do Benešova na Gestapo. Tam si vyžádali k telefonu pachatele, a ten po rozhovoru, vedeném v němčině prohlásil, že může jít. Velitel stanice si to u Gestapa ověřil a četníci jej museli obratem propustit. Pachatel vzápětí odjel s celou rodinou vlakem do Prahy, kde se všichni několik dní zdrželi.
Není samozřejmě vyloučeno, že pro německé orgány tím kauza neskončila a Pavlenko byl potrestán. Jako voják Waffen-SS do jurisdikce Gestapa vůbec nespadal. Tisíce podobných, a podstatně lehčích případů individuálního zločinného chování příslušníků SS, které nebylo součástí rozkazů, byly trestány soudy SS a policie, v případě protektorátu pražským VIII. soudem SS a policie. Pachatelé krádeží, znásilnění, napadení nebo vražd většinou skončili ve věznicích a trestních táborech SS nebo dokonce v táborech koncentračních, někteří i před popravčí četou.
Na místo dorazili dva příslušníci německé kriminální policie z Benešova, kteří se okamžitě vyjádřili, že je to sprostá vražda. Místnímu lékaři nicméně zakázali vystavit ohledací list, což byla běžná a povinná praxe. Tělo oběti bylo odvezeno ještě téhož dne do strašnického krematoria a teprve 2. března zpopelněno, urnu dostala manželka ale až po válce. Pavlenko měl tolik drzosti, že několik dní po vraždě přišel za manželkou muže, kterého zavraždil, a s úsměvem se jí snažil podat ruku – což nikdy dříve neudělal. Případ vyvolal mezi místními velké pozdvižení a četníci museli na pokyn z vyšších míst „udržovat ve zvýšené míře pořádek a bezpečnost“, protože Pavlenkova rodina ve městě bydlela. Vystěhovala se teprve 23. března 1945, údajně do Karlových Varů. Tam ale po válce její pobyt nebyl vůbec zjištěn a předpokládalo se, že rodina uprchla do Německa.
Hlášení četnické stanice Mnichovice ze dne 24. února 1945.
Počátkem sedmdesátých let StB případ znovu otevřela, 27. ledna 1972 zahájila trestní stíhání. Vyslechla množství svědků – Pácovu manželku Andělu, bratra Jaroslava, listonoše Soukupa, bývalé četníky i ohledajícího lékaře dr. Josefa Javůrka, shromáždila fotografie, vypracovala pamětní spis a ten zaslala bezpečnostním orgánům NDR a SRN. Výsledkem byla ale čistá nula, kromě nějakých nepotvrzených informací – jako že rodina měla třeba uprchnout do Švýcarska, nebo naopak, že Pavlenkovi rodiče zahynuli v sovětské okupační zóně – se nikdy nic neobjevilo. Nebyl nalezen ani Pavlenko, ani zjištěn pobyt jeho rodičů. Pokud někdo z nich ještě v NDR nebo v SRN žil, nebylo to pod vlastním jménem.
Tuto primitivní vraždu, ač zcela jasnou a adresnou a s mnoha svědky, přikryly okupační orgány, po válce se jí nikdo nezabýval a s odstupem 28 let již všechny stopy zcela vychladly. Ještě 17. února 1972 bylo trestní stíhání proti Nikolaji Omeljanoviči Pavlenkovi přerušeno.
Zdroje:
KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. SS-Stadt Böhmen, Ortsgruppe der NSDAP Beneschau, Wallenstein a ti druzí. Academia, Praha 2021.
ABS, sign. 235-16-6.
