Článek
Ti, kdo se zajímají o dějiny II. odboje, pravděpodobněji znají monumentální dokumentační knihu „Žaluji: pankrácká kalvárie“, dokumentující okupační historii pankrácké věznice a popravených obětí, která vyšla v roce 1946. Ne každý ale ví, kdo ji napsal, a skoro nikdo pak nezná jeho poválečné osudy. Veřejně dostupné informace jsou značně schématické, v mnoha bodech nekompletní a plné chyb. Přitom osud Karla Rameše by vydal na román. Zvláštní román bez jednoznačně kladného hrdiny.
Karel Rameš se narodil 14. dubna 1907 v Praze, měl dvě starší sestry (jedna z nich se jmenovala Marie) a mladšího bratra Františka. Jejich otec František (*1873, †1923) byl úředníkem grafické společnosti UNIE, matka Anna, roz. Vlčková, byla švadlena. Podle ustanovky StB z roku 1956 byla rodina údajně židovská, to se ale nezdá příliš pravděpodobné. Židovkou byla pouze jeho první manželka (viz dále). Rameš vychodil pět tříd obecné školy, čtyři třídy měšťanky a dva roky Maděrovy obchodní školy. Původním povoláním byl úředník, čtyři roky pracoval v české grafické unii. Vojenskou službu absolvoval u pěšího pluku 46 v Mladé Boleslavi. Po vojně pracoval několik let jako disponent nakladatelství Melantrich, nakonec osm měsíců jako ředitel grafického a tiskařského podniku Doležal. 25. října 1930 se oženil s dámskou krejčovou Vlastou, roz. Stříbrnou (*30. 3. 1907), 27. září 1937 se jim narodila dcera Eva. Bydleli v Praze, od roku 1940 ve vlastním domku v Černošicích-Dolních Mokropsech 350.
Karel Rameš, průkazové foto.
Za okupace Rameš zneužil funkce faktora u Melantrichu a od počátku roku 1939 do dubna 1941 načerno rozprodal celý náklad knihy „Špalíček“ v hodnotě nejméně 84 000 K. To se ale prozradilo a 13. listopadu 1941 Rameše zatkli. Podvodné machinace mu byly nakonec vyčísleny celkem na 650 000 K. Krajský trestní soud v Praze jej za zločin zpronevěry odsoudil 24. června 1942 na čtyři roky těžkého žaláře, zostřeného jednou za čtvrt roku tvrdým ložem, a ztrátu práva volebního. Jako polehčující okolnosti soud shledal „mVelmi zřídka ovšem zmiňuje české policisty v rolích přidělených dozorců, kteří byli za podobnou pomoc v několika případech odhaleni a sami uvězněni.dlý rozum“, doznání, zachovalost a částečnou náhradu škody.
Trest vykonával Rameš v pankrácké věznici. Po odpykání dvou třetin trestu, tedy dvou let a devíti měsíců, byl v červenci 1944 propuštěn. V rámci totálního nasazení pak pracoval v továrně „Ringhofer“ na Smíchově. Po konci války se oháněl tím, že byl politickým vězněm, který byl perzekuován proto, že měl za manželku Židovku a pomáhal Židům. Tak jej hodnotil i posudek Ředitelství národní bezpečnosti z ledna 1946. Se svou první manželkou se ale nechal ve skutečnosti na počátku okupace rozvést, což do značné míry vedlo k její deportaci a posléze i smrti v koncentračním táboře v Osvětimi v roce 1942. Jako manželka árijce by totiž ještě poměrně dlouho deportacím nepodléhala. To se ovšem po celý jeho následující život téměř nikdo nedozvěděl a Rameš tak požíval pověst zasloužilého odbojáře. Do Svazu osvobozených politických vězňů nicméně po přezkoumání jeho rozsudku přijat nebyl.
Karel Rameš, vazební foto z roku 1958.
Jako kriminální vězeň nevykazoval pro německou správu věznice politickou hrozbu a zastával proto funkci chodbaře, a to i v německé části věznice. Pracoval i jako pomocník fotografů, kteří před popravou zhotovovali snímky odsouzených k smrti. Těchto možností využil k tomu, že shromažďoval informace o vězněných a popravených, vedl si deník, zhotovoval kopie fotografií, zprostředkoval kontakty s rodinami, předával tisíce motáků, uchovával básně, karikatury a dokonce i vězeňský časopis, vytvořené odsouzenými vězni. Po válce tyto informace využil k sepsání výpravné dvousvazkové knihy „Žaluji: pankrácká kalvárie“. V ní sám autor – který se v knize podepsal pouze jako R. Karel – vystupuje jako anonymní hrdina, který všem odsouzeným bez výjimky pomáhal. Velmi zřídka ovšem zmiňuje české policisty v rolích přidělených dozorců, kteří byli za podobnou pomoc v několika případech odhaleni a sami uvězněni.
Dílo Rameš za pomoci své druhé manželky (viz dále) sepisoval těsně po válce, kdy nepracoval a od pozůstalých po odsouzených získával další informace a fotografie. Mnozí z nich jej také finančně i materiálně podporovali oplátkou za podporu, kterou ve věznici poskytoval jejich příbuzným. Podle některých svědectví se Rameš účelově zaměřil na zdokumentování těch popravených, kteří – nebo jejich pozůstalí – měli význačnější postavení, nebo šanci jej v budoucnu dosáhnout. Tomu by odpovídala i jeho vlastní vzpomínka, kdy usiloval o to, aby se na Pankráci seznámil s právě uvězněným bývalým předsedou vlády Rudolfem Beranem. Rameš zklamaně konstatoval, že to byl jen takový obyčejný venkovský strejda, a ani v politice se nijak zvlášť neorientoval. Další lidé zase Rameše podezírali, že jeho velké možnosti mu umožnily styky s vedením věznice a že ilegální pošta tam a ven přes Rameše probíhala s vědomím a pod kontrolou Němců.
Kniha vyšla od roku 1946 v několika vydáních a vzbudila velký ohlas. Při vydání prohlásil Rameš veřejně v tisku, že se vzdává finančního výtěžku z knihy ve prospěch pozůstalých. Podle tvrzení StB i některých svědků bylo ale toto prohlášení jen zástěrka. Rameš měl údajně udělat dohodu s různými známými, které pak uvedl jako pozůstalé po popravených (a někteří jimi skutečně byli). Jim pak nakladatelství zasílalo částky za prodej knihy, které si u nich Rameš ale vyzvedával. Kniha stála tehdy přes 400,- Kčs, což byly velké peníze. Celkový honorář za knihu dosáhl údajně 410 000 Kčs. Nelze si ovšem v žádném případě myslet, že peníze byly tou motivací, pro kterou Rameš za války dělal, co dělal. Očividně se ovšem rozhodl z toho po válce vytěžit maximum.
Tajemník prezidenta Beneše, JUDr. Jan Jína, představil Karla Rameše prezidentovi, ten jeho knihu velmi ocenil a pověřil jej úkolem sepsat historii celého národního odboje podle pravdy a bez příkras. Z tohoto titulu měl Rameš po dobu roku a půl otevřené dveře do všech podniků a úřadů a ke všem politickým a odbojovým osobnostem, ministrům i nejvyšším činovníkům KSČ, včetně Prokopa Drtiny, Josefa Smrkovského, Jana Masaryka nebo Rudolfa Slánského.
Nějaký čas po válce začal Karel Rameš pracovat jako ředitel velkoobchodu kovovým zbožím firmy Kučera v paláci Dunaj na Národní třídě, poté jako úředník na Ministerstvu strojírenství. Bydlel nicméně již od ledna 1945 opět v Praze, od června pak v Praze XII. Vinohradech, v Hradecké ulici 2355/5, kde mu byl 11. června 1945 přidělen dvoupokojový byt po Němcích za roční nájem 8 800 Kčs. Trest z doby okupace mu byl zahlazen milostí prezidenta republiky v březnu 1946. Byl údajně získáván pro vstup do KSČ, ale z toho se různými výmluvami vykroutil.
13. října 1946 byl ale předveden na stanici SNB pro nebezpečné vyhrožování své druhé manželce Anně, rozené Houbové, rozv. Kargerové (*3. 5. 1919), rovněž údajně bývalou chodbařkou z pankrácké věznice, se kterou se oženil v lednu 1945 a 22. září 1945 se jim narodila dcera Helena. Následkem tohoto konfliktu skončil ve vyšetřovací vazbě. Jedním z důvodů mohlo být i to, že své manželce, prý bývalé vězenkyni, která mu s knihou pomáhala, nedal údajně z výdělku vůbec nic. Manželka, v protokolu z neznámých důvodů zapsaná jako Marie, některé okolnosti zpětně popisovala v lednu 1957 trochu jinak. Podle ní nebyla vězenkyní, ale na Pankráci byl zavřen a později popraven její snoubenec, Vladimír Tobiášek. Rameš jí po propuštění údajně vyhledal, začal se jí dvořit a nakonec ji požádal o ruku. Krátce po svatbě ji ale začal týrat a bít. Vyhrožoval jí smrtí, předstíral psychické záchvaty a nakonec se s ní dokonce soudil. Obvinil ji, že mu zpronevěřila 36 000 Kčs z honoráře za knihu, které si nechal poslat k jejím známým. Ramešová byla v roce 1949 odsouzena na jeden rok podmíněně a ke splácení údajného dluhu po stokoruně měsíčně. Z vazby psal Rameš na všechny strany přátelům a známým a žádal o pomoc. Výsledek kauzy není zaznamenán, ale s manželkou se samozřejmě rozvedli.
Mezitím Rameš pracoval na své knize o odboji, „Zápas o svobodu“. Kniha byla údajně v roce 1948 už v tiskárně Melantrichu, ale ředitel nakladatelství a současně ředitel státního pozemkového fondu její tisk údajně na poslední chvíli zastavil a rukopis Ramešovi vrátil. Rameš byl pak údajně rok a půl bez zaměstnání, protože jeho popis událostí a činnosti odboje velmi popudil bývalého místopředsedu ČNR Josefa Smrkovského, teď člena ÚV KSČ, poslance a zástupce velitele Lidových milicí, a další vlivné osobnosti. 19. února 1948 žádal Rameš o vydání cestovního pasu za účelem lyžařského zájezdu do Rakouska, nicméně zřejmě jej neobdržel a zjevný úmysl emigrovat mu nevyšel. 4. dubna 1949 se oženil potřetí, a to s Věrou, roz. Fuchsovou, rozv. Bauerovou (*7. 7. 1914). 6. září 1951 byl Rameš ovšem opět zajištěn, tentokrát pro ohrožení devizového hospodářství republiky, protože načerno šmelil s hodinkami. 16. června 1952 okresní prokuratura v Praze ovšem jeho trestní řízení zastavila.
V červenci 1956 vypracovala II. správa MV na Rameše tzv. ustanovku. V té době pracoval jako úředník, vedoucí nákupního oddělení kuchyně v Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí. Odtud ale odešel kvůli sporům s přednostou, profesorem Raškou, který zároveň bydlel v Ramešem vlastněném činžovním domě na Vinohradech a neustále si prý na něco stěžoval.
15. ledna 1957 byl na základě zprávy spolupracovníka RŮŽKA na Karla Rameše založen v rámci akce „Hradecký“ (podle ulice, kde bydlel) evidenční svazek č. 3190 pro podezření z nepřátelské činnosti proti lidově demokratickému zřízení. Toho se měl dopustit tím, že kolem sebe údajně shromažďoval skupinu bývalých trockistů a dalších zřízení nepřátelských osob, které před i po únoru 1948 zastávaly význačné funkce v hospodářském i politickém životě. Rameš si nejen za okupace ve věznici, ale i po ní liboval ve stycích s lidmi z vyšší společnosti. Konkrétně šlo o „trockistu“ Heřmana Tausiga (bývalého novináře, administrativního ředitele nakladatelství Melantrich a poslance Národního shromáždění za ČSSD a KSČ; ten se s Ramešem později rozešel ve zlém), Michala Mareše, profesora Václava Černého, bývalého generála a šéfa zpravodajského odboru MV Josefa Bartíka, nedávno propuštěného z vězení, bývalého generála Františka Bauera, spisovatelku a herečku Olgu Scheinpflugovou (bývalou manželku Karla Čapka)a další osobnosti. V té době už pracoval Rameš v podniku RaJ v Praze XVI, konkrétně jako provozní v hotelu Praha na Plzeňské 29.
StB Rameše hodnotila jako „typ buržoazního intelektuála a měšťáka, který má naprosto záporný poměr k dnešnímu lid. dem. zřízení“, a jako „chytráka, který se umí dobře přizpůsobit a vytěžit z každé situace“. Rameš měl podle svědectví dobré známé na různých místech, které si účelově vytvářel, a všude hledal především prospěch pro sebe. Mnozí lidé měli ovšem z jeho zmatečného chování a vystupování dojem, že je snad nějakým policejním agentem, a lidé jako Tausik nebo Bartík se mu začali vyhýbat. Kromě nepříliš morálního výdělku z knihy „Žaluji“ StB Rameše vinila i z dalších „kšeftíků“. Údajně měl jednomu známému zařídit nelegální interupci, ale za zprostředkování si vzal o 500 Kčs víc, než kolik pak zaplatil dotyčnému lékaři.
Od května 1957 pracoval Rameš pro RaJ Praha 6 jako provozní v restauraci Valdek. Netajil se tím, že není komunista, ale socialista, a ironizoval současné zřízení. Nasazoval na komunisty na pracovišti, že nejsou dost komunističtí, a hned v červenci se porval s vedoucím podniku Fialou. Následkem toho byl Rameš přeřazen na ředitelství RaJ 6, kde pracoval jako provozní závodních jídelen. Agent TLAPÁK Rameše hodnotil jako osobu uhlazeného vystupování, ale velmi mstivou, prolhanou a drzou.
Karel Rameš, vazební foto z roku 1958.
Státní bezpečnost spustila provedení „úkonu 103“, tedy sledování podezřelého a kontrolu jeho styků prostřednictvím nasazení tří „spolupracovníků“, tedy agentů. StB na Rameše zverbovala mj. konkrétně nezjištěného spolupracovníka s krycím jménem KAREL, pracovníka pražského KNV. Podle něj měl Rameš soustavné konflikty s nadřízenými a bylo těžko poznat, co myslí vážně a co je úsměšek a ironie. V březnu 1958 provedla v Ramešově bytě“ úkon 77”, tajnou domovní prohlídku a instalaci odposlechů, kdy zajistila jím podepsané materiály k připravované knize „Zápas o svobodu“, týkající se vývoje politicko-hospodářské situace od roku 1945. Už to ale nebyla kniha o odboji, kterou mu kdysi zadal prezident Beneš a která málem vyšla, byl to hořký popis konce demokracie a převzetí moci komunisty. Podle StB měla také již nést jiný název: „Žaluji – národní kalvárie za vlády komunismu“. Kniha měla být vydána po předpokládaném brzkém zhroucení komunistického režimu.
Materiály údajně obsahovaly „hrubé útoky proti našemu lid. dem. zřízení, proti KSČ, proti vedoucím představitelům strany a proti Sovětskému svazu“. Rameš popisuje, jak prostřednictvím intervencí u svých známých u soudů i v pankrácké věznici pomáhal osobám, zatčeným pro protistátní činnost a bojoval proti komunismu, který nazývá „morem lidstva“. Jiným „reakcionářům“ údajně opatřoval zaměstnání a zajišťoval ilegální úkryty. Protokoly StB z materiálů široce citují. Z citací je zřejmé, že Rameš se s ničím nemazal a zůstal u svého patetického stylu, jakým psal již knihu “Žaluji”:
„Doporučuje se dětem, aby… v rodinách, kde by hubovali, nebo dokonce nadávali pres. Gottwaldovi, vládě, či SSSR, aby to děti ohlásily… Bylo řečeno – je to dobrovolné a všichni se musíte zúčastnit, bude kontrola… „Dobrovolnosti“ je plná ulice, čtvrť a celá Praha? Jak směšné!!! Komunismus, toť kasárenský život, zotročení lidské práce, ohrožuje civilizaci a křesťanství, krásu těla, úzkosti duše. Za několik let rozleptal by barbarsky demokratické režimy svobodného světa… Devótní služebníci Kremlu, jimiž národ opovrhl již dávno, jsou nuceni v zájmu svého sebezachování až do doby, kdy pak budeme jim klásti oprátky na krky, ze kterých vycházely skřeky odporných lží, kterými bičovali za pomoci SNB a StB, ruské tajné policie národ, až do morku života – nejen vyplňovat každý příkaz Kremlu, ale současně maskovati svou neschopnost ve všech odvětvích působnosti, ať již na poli kulturním, hospodářském či politickém. Rozvrat je příliš zřejmý. Velkolepá podívaná je tedy aranžována pro Kreml…“
Rameš ve své naivitě detailně popisoval činnost svou i jiných, které otevřeně jmenoval. Navíc se díky odposlechům zjistilo, že po prohlídce dostal Rameš další materiály, které rozpracovává pro knihu. Podezření StB se tedy potvrdila a Ramešův evidenční svazek byl 14. dubna 1958 přeregistrován na osobní operační svazek č. 1062. StB spekulovala, že se měl Rameš také nejméně jednou setkat s Josefem Zemanem, bývalým agrárnickým poslancem, který po komunistickém puči emigroval a měl pracovat jako americký agent.
20. května 1958 provedla StB u Rameše v nepřítomnosti obou manželů opět „úkon 77“, tajnou domovní prohlídku, aby zjistila, jestli jsou příslušné materiály ještě v bytě. Když se podezření potvrdilo, vzala Rameše okamžitě do vazby a následně za účasti jeho manželky provedla tentokrát už oficiální prohlídku, při které materiály i rukopis knihy „objevila“. Při prohlídce zabavila StB také rukopis knihy o odboji „Zápas o svobodu“ i veškeré materiály k původní, protektorátní pankrácké kalvárii – poznámky, záznamy, motáky, fotografie, negativy. Lékařské posudky pro soud Rameše hodnotily jako duševně nenormálního. Jeho obhájci poukazovali na možnost dědičného postižení, protože jeho otec František zemřel v ústavu pro choromyslné, a také jeho matka Anna byla dvakrát hospitalizována s duševní chorobou. Jeho teta z otcovy strany byla údajně notorická alkoholička. Rameš prý trpěl hraničními výkyvy nálad a v dětství postřelil bratra z flobertky. V době vazby byl tedy i on léčen na psychiatrické klinice. To mu ovšem u soudu nepomohlo.
Pro podvratnou činnost a pokus velezrady, kterého se dopustil tím, že „shromažďoval pomlouvačné a reakční zprávy o lidově demokratickém zřízení, které začal zpracovávat do knihy“, nezabránil emigraci některých osob a intervenoval za některé zajištěné a odsouzené, byl pak Karel Rameš 3. února 1959 odsouzen k 10 letům vězení. Následně byli v rámci akce „Oportunista“ rozpracováváni další Ramešovi známí, jako spisovatel Eduard Valenta, advokát Kamil Ressler (bývalý obhájce K. H. Franka) a jiní. I jeho třetí manželka se s ním po rozsudku rozvedla a do roka se opět vdala.
Správa vyšetřování upozorňovala na Ramešovy zkušenosti z věznění na Pankráci za okupace a zdůrazňovala, že je třeba dbát na to, aby neměl možnost dělat si poznámky, protože rád píše a mohl by své zážitky z dalšího věznění zpracovat do nové knihy. Také doporučovala jeho zařazení na manuální práce, protože právě jim se po celý život vyhýbal. Karel Rameš měl ale štěstí. V květnu 1960 byl na amnestii prezidenta republiky z NPT Valtice propuštěn podmínečně na dobu osmi let. Po propuštění z výkonu trestu byl na Karla Rameše založen další svazek, č. 585627 MV. Začal pracovat jako pomocný skladník v podniku RaJ Praha 9, a hned v květnu přišla StB s návrhem na „zavázání agenta na podkladě kompromateriálu“. V rámci operace „Oportunista“ měl být nasazen na rozpracování svých bývalých přátel z debatního kruhu, jelikož u nich požívá naprosté důvěry. Ramešovy široké styky v bývalých vysokých kruzích mu teď přišly ke škodě. Pryč byly časy psychicky nemocného podivína. Teď už jej StB hodnotila jako „velmi inteligentního, všestranně vzdělaného člověka, který umí jednat s lidmi, působit na ně a získat si jejich důvěru“.
Verbovka byla provedena 23. června 1960 v 15 hodin v konspiračním bytě npor. Zachem a zástupcem náčelníka III. správy MV, maj. Benešem. Rameš reagoval velmi kladně a vlastní rukou napsal návrh závazku agenta č. 11540 s krycím jménem MRŠTÍK. Měl být nasazen nejen na „buržoazní elementy“, ale i na „sionisty“ a tzv. „bývalé lidi“. A nebyl by to Rameš, kdyby si neřekl o výhodu ve formě místa vedoucího nějakého většího podniku, např. restaurace Hlavovka, pod záminkou, že právě tam se scházejí objekty zájmů StB. Důstojníci StB mu ale jasně vysvětlili, že nejprve chtějí vidět konkrétní výsledky.
Od června do konce roku 1960 s ním bylo uskutečněno 23 schůzek, při kterých podal 102 zpráv, údajně většinou dobré kvality. Podával např. zprávy na bývalého čestného prezidenta organizace YMCA dr. Miloslava Koháka, který emigroval po únoru 1948, na jejichž základě založilo Ministerstvo vnitra novou akci YMCA. Jeho většímu agenturnímu využití ale bránilo jeho vyčerpávající zaměstnání a dlouhá pracovní doba. Svou práci pro StB bral MRŠTÍK údajně jako jakýsi druh pomsty lidem, které vinil z problémů, do nichž se dostal. Při realizaci akce CENTRUM, kdy donášel na své přátele – Olgu Scheinpflugovou nebo Eduarda Valentu – došlo ale k tomu, že jim svitlo, kdo je příčinou toho, že nemohou publikovat, a ztratili k němu důvěru. Velmi aktivně pomohl StB při realizaci kriminální kauzy LABUŽNÍK (rozkrádání v podniku RaJ) nebo akcí TOVÁRNÍK a ROZVRATNÍK, sledoval také další amnestované vězně. Otázka je, zda nebylo ovšem přání řídících orgánů otcem myšlenky.
Při kontrolách StB zjistila, že není neseriózní ohledně podávaných zpráv, ale že se neseriózně chová ke své bývalé třetí manželce, se kterou stále vede soukromou válku, třebaže přislíbil orgánům její ukončení. Jím zaslané anonymní dopisy následně StB využila k jeho další kompromitaci. Rameš neopomínal soustavně upozorňovat na svou neutěšenou pracovní pozici a požadovat pomoc se zajištěním pohodlnějšího a lukrativnějšího místa. To se mu nakonec podařilo a byl zaměstnán jako nákupčí ve výzkumném ústavu fyzikální chemie Akademie věd v Malešické ulici.
Řídící orgány jej tedy hodnotily velmi kladně, jejich vedení pak již méně. Podle něj podával jen zprávy víceméně informativního charakteru a po počáteční aktivitě po propuštění začal časem kolísat a vymlouvat se na přepracování. Návrh na uložení spolupracovníka z července 1964 opět zdůrazňuje jeho nečestnost, duševní nerovnováhu, sadistické sklony, sebevědomí, vychloubačnost a chvastounství, díky němuž se údajně dekonspiroval. Při výměně řídících orgánů se pak projevila jeho mstivost, když o nich mluvil v tom nejhorším světle a novým řídícím orgánům prohlásil, že nikdy konfidenta dělat nebude. Začal se opět přátelsky stýkat s bývalými „spolupachateli“, projevil se tedy opět jako zatvrzelý nepřítel socialistického zřízení. Navíc stále vyvstávala otázka, jak to bylo s jeho důvěryhodností a možnostmi během věznění za okupace, a podezření ze spolupráce s Gestapem se opět vynořilo. Další spolupráce s MRŠTÍKEM hrozila pro ministerstvo kompromitací. V červenci 1964 tak byla spolupráce Ministerstva vnitra s Karlem Ramešem ukončena. O jeho dalším životě není mnoho zpráv. Žil v osamění a někteří příbuzní s ním údajně přerušili styky. Podle některých informací si měl přivydělávat prodejem zmrzliny na Slapech.
Materiály, zabavené Ramešovi StB v roce 1958, držel v roce 1963 Ústav dějin KSČ, odtud přišly do studijního ústavu I. zvláštního odboru ministerstva vnitra. V roce 1965 žádal Rameš o vrácení zabavených materiálů. Část sbírky, týkající se protektorátního věznění, mu byla údajně vrácena. Materiály a rukopis knihy „Zápas o svobodu“ i rukopis připravované komunistické kalvárie samozřejmě zmizely. Jeho osobní svazek č. 38513 MV, obsahující „závadové skutečnosti“, byl v roce 1963 uložen do archivu MV na dobu 20 let. V říjnu 1980 byla lhůta uložení jeho archivního svazku prodloužena až do roku 1995, protože přes vysoký věk byl Rameš kvůli jeho stykům a nevyjasněné minulosti během věznění za protektorátu „stále v zájmu operativních pracovníků“. Karel Rameš nicméně zemřel v osamění v Praze již 23. dubna 1981.
Těžko Rameše hodnotit buď jako kladnou, nebo zápornou postavu. Přes všechnu kontroverzi jeho povahy a jednání mu ale nikdy nelze upřít nehynoucí zásluhu na tom, co během věznění na Pankráci dokázal, ať už byla jeho motivace a možnosti jakékoli. I proto o něm vyšel v loňském roce román Petry Klabouchové Duch Pankráce. Ten ale popisuje jen jednu jeho tvář.
Zdroje:
ABS, fond Sekretariát náměstka ministra vnitra plk. Jindřicha Kotala (A 5), sign. A 5, inv. j. 224.
ABS, sbírka kontrarozvědného rozpracování (KR), sign. KR_38513_MV.
R., Karel:Žaluji: pankrácká kalvarie.2. vydání, 2 sv. Orbis, Praha 1946.
