Článek
Nejstarší z bratrů, Bedřich Linhart, se narodil do rodiny mlynářů 9. dubna 1886 v Praze. Měl tři bratry a tři sestry, vyučil se holičem. Za první světové války se z něj po zajetí na frontě stal legionář Československého vojska na Rusi. V říjnu 1918 se poté, co jeho demoralizovaní podřízení odepřeli poslechnout rozkaz, zastřelil plukovník Josef Švec. Bedřich Linhart vzápětí pěstmi napadl jednoho ze strůjců vzpoury, komunistického agitátora Josef Vodičku.
Po návratu z války pracoval Bedřich Linhart od roku 1920 u policie. Dokonale ovládal němčinu, již v roce 1923 byl agentem zpravodajského oddělení. Před rokem 1932 už pracoval v pražském politickém oddělení, které sledovalo hlavně činnost KSČ. Hned po 15. březnu 1939 byl jako specialista na KSČ nuceně přidělen jako tlumočník k protikomunistickému referátu Gestapa, záhy odcestoval služebně na dva měsíce do Švýcarska, kde měl sledovat českou emigraci. V létě 1940 byl přeřazen zpět na policejní ředitelství a dostal se na tv. oddělení pres. B, na referát dr. Jaroslava Ženatého „pro spolupráci s Gestapem“.
Bedřich Linhart.
Pod přezdívkou „Polda“ ovšem po celou dobu spolupracoval, stejně jako jeho tři bratři, s odbojem. Třebaže nelze předpokládat, že by si po dlouhé praxi úředníka protikomunistické policie komunisty zamiloval, začal si zřejmě uvědomovat, že jsou především Čechy, a až potom komunisty. Linhartovi ale pracovali především pro vojenskou odbojovou organizaci Obranu národa a byli v kontaktu i se skupinou tzv. Tří králů – Balabánem, Mašínem a Morávkem. Bedřich Linhart vynášel zprávy z Gestapa, varoval podezřelé před zatčením, ukrýval vysílačku Sparta I a v policejní práci nijak aktivní nebyl.
V červnu 1941 byl ale jako bývalý legionář penzionován. Zatčen byl v červenci 1942, v pátek 20. října 1944 v 16.00 byl popraven pankráckou gilotinou. Josef Vodička, komunistický agitátor z legií, se kterým se Bedřich Linhart kdysi porval, se v roce 1951 stal členem ÚV KSČ. Jakožto předseda ÚV Svazu protifašistických bojovníků prosadil odstranění pamětní desky policistům, padlým v odboji, včetně Bedřicha Linharta, z domu na Národní třídě. Deska byla obnovena až po roce 1990.
Zdeněk Linhart.
Mladší Zdeněk Linhart se narodil 12. května 1888. Pracoval jako tramvaják a stejně jako všichni jeho bratři a dvě sestry se za okupace zapojil do odboje. I on poskytoval byt pro ukrývání radiostanice Sparta I, zajišťoval její přemisťování a ukrýval radiotelegrafistu Jindřicha Klečku. Když Gestapo odhalilo poslední stanoviště vysílačky v akcízu v Jinonicích a udělalo tam 4. října 1941 zátah, při akci se radiotelegrafista Klečka zastřelil. Gestapo nejenže ukořistilo vysílačku, ale i depeše a další listinné materiály. Na jejich základě byl pak na druhý pokus zatčen i Zděněk Linhart. Zemřel 17. ledna 1943 v koncentračním táboře Stutthof.
Václav Linhart.
Ještě mladší Václav Linhart se narodil 21. července 1892. Pracoval jako faktor tiskárny Ministerstva národní obrany, později Ministerstva vnitra. Zapojil se v rámci organizace Obrana národa do výroby a šíření letáků, ukrýval vysílačku Sparta II, telegrafistu Klečku i další ilegály. Po zátahu v Jinonicích byla při razii Gestapa v jeho bytě v Nuslích zatčena jeho manželka a zastřelen nevinný podnájemník, kterého Gestapo považovalo za Linharta. Ten ale doma nebyl. Dalších devět měsíců se ukrýval v ilegalitě na interní klinice v Plzni. Dopaden byl až 4. července 1942. Při zatčení se mu podařilo spolknout cyankáli a vzápětí zemřel. Jeho manželka Karla válku i věznění v Ravensbrücku přežila.
Otto Linhart jako Jan Zach, leden 1942
Nejmladší z bratrů, Otto Linhart, se narodil 24. září 1895. I on byl, stejně jako Bedřich, za Velké války zajat a vstoupil do československých legií v Rusku. Jeho specializací byla radiotelegrafie, a u té zůstal i po válce: pracoval jako kontrolor-radiotelegrafista na Ředitelství pošt a telegrafů. To se za okupace velmi hodilo Obraně národa, která jej jako radiotelegrafistu zapojila do odboje. Otto Linhart byl jedním z těch, kteří obsluhovali odbojové vysílačky Sparta. Kromě toho s bratry distribuoval ilegální tiskoviny a ze zaměstnání vynášel neveřejné informace. Později pracoval pro organizace ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího), PVVZ (Petiční výbor Věrni zůstaneme) a pro skupinu Tři králové. Několikrát se při zásazích Gestapa proti odboji vyhnul zatčení. Jen díky náhodě, kdy ho při čištění zbraně omylem postřelil kolega, radiotelegrafista Klečka, a on se musel léčit, nebyl na místě zátahu v Jinonicích. Nicméně Gestapo o něm vědělo a vedlo ho v pátrání. Linhart změnil vzhled a obstaral si falešné doklady na jméno Jan Zach.
Po půl roce se z Prahy přesunul na kliniku do Plzně, kde se setkal s bratrem Václavem. Brzy se zapojil do odbojové práce jako radiotelegrafista i tam. Dalšímu zátahu, kdy byl na nádraží zatčen jeho kolega z odboje, se kterým měl schůzku, unikl opět na poslední chvíli. Přesunul se díky odbojové síti do další nemocnice do Strakonic. Jeho bratr Václav nedbal jeho varování, zůstal v Plzni a druhý den byl zatčen. Stejně se vedlo v Praze i třetímu bratrovi, Bedřichovi.
Otto Linhart jako Jan Klika, září 1943
V ilegalitě strávil Otto Linhart celkem dlouhých 43 měsíců. Později se již do odboje nezapojil a soustředil se na to, aby unikl a přežil. Střídal místa a města, měnil jména, doklady i podobu, vystupoval jako Jan Zachar nebo Jan Klika a nejméně jednou unikl dalšímu zatčení. Konec války jej zastihl v Praze, kdy byl krátce zatčen příslušníky Revoluční gardy, jelikož měl padělané doklady a v kapse pistoli. Zadržení nemělo naštěstí dlouhého trvání. Po válce se Otto Linhart šťastně shledal s manželkou, synem i dvěma sestrami. Z bratrů, jak jsem psal výše, nepřežil ani jeden. Otto dál pracoval jako kontrolor v telegrafní ústředně na ředitelství pošt. Za jeho odbojovou práci se žádného většího ocenění nedočkal. Zemřel zapomenut 29. března 1980 v Praze.
Zdroje:
ČERVENKA, Michal: Čeští tlumočníci v Petschkově paláci 1939 - 1945 -nevděčná práce nebo cesta nahoru? Magisterská závěrečná práce, UJEP Ústí nad Labem 2008.
RAMEŠ, Karel: Žaluji. Pankrácká kalvarie. Orbis, Praha 1946.
VONDRÁŠEK, Jakub: Ve službách Gestapa? Oddělení „B“ pražského policejního ředitelství v letech 1939-1943. Magisterská závěrečná práce, Historický ústav, Filozofická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích 2024.
