Článek
Jiří Skomarovský se narodil jako Hrihorij Jermolenko v Sovětském svazu a během druhé světové války sloužil jako vojín Rudé armády. Začínal u námořnictva v Sevastopolu na parníku Železňakov, později bojoval na frontě u Staré Rusi, podle vlastní výpovědi sestřelil německý Junkers 88 a získal vyznamenání za odvahu. V roce 1943 byl převelen do Buzuluku, kde absolvoval partyzánský výcvik. Zde dostal falešné doklady na jméno Jurij Skomarovský. Podle nich byl Slovák, uprchlík z pracovního tábora v Magdeburku. Nová identita mu měla sloužit k diverzním akcím na Slovensku.
Jeho mise však skončila fiaskem. Po výsadku u Banské Bystrice se zranil, jeho skupina se rozpadla a on sám strávil většinu času skrýváním se před Němci. Nakonec byl zajat, mučen a prošel koncentračními tábory. Některé zdroje naznačují, že jako kápo kolaboroval s Němci a podílel se na smrti ruských vězňů. Tato obvinění, i když ne zcela prokázaná, ho pronásledovala až do poválečných let.
Karlovy Vary: Falešný hrdina na výsluní
Po válce se Jermolenko usadil pod jménem Jiří Skomarovský v Karlových Varech. Představoval se jako slovenský partyzán a člen fiktivní skupiny „Smrt fašismu“. Díky své výřečnosti a schopnosti manipulovat si rychle vybudoval postavení. Získal luxusní vilu, správu statku se sudetskými Němci jako pracovní silou a stal se oblíbencem sovětských důstojníků, které zásoboval zbožím z černého trhu. Jeho image válečného hrdiny dosáhla vrcholu v lednu 1947, kdy byl přijat prezidentem Edvardem Benešem a vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a Medailí za chrabrost.
Jeho příběh však měl vážné trhliny. Skupina „Smrt fašismu“ byla vysazena až v dubnu 1945, a žádné důkazy o Skomarovského hrdinských činech neexistovaly. Navíc chyběl doklad o československém občanství, nezbytný pro udělení vyznamenání. Skomarovský však svým šarmem a kontakty všechny alespoň dočasně obelstil.
Od černého trhu k vraždám
Skomarovský čile obchodoval na černém trhu s auty a dalšími komoditami, přičemž si udržoval přízeň místních úřadů úplatky. V roce 1948 zastřelil muže známého jako Ivan, který pravděpodobně znal jeho minulost a mohl ho prozradit. Vraždu zinscenoval jako zásah proti zloději a díky své pověsti unikl trestu. Vražda manželů Osvalda a Anny Petlanových v létě 1949 byla ovšem jiného charakteru. Tento čin odhaluje Skomarovského chladnokrevnou brutalitu a chamtivost, která ho nakonec stála svobodu.
Vražda Petlanových: Plánovaný zločin
Osvald Petlan byl zámožný podnikatel, který po únorovém převratu v roce 1948 čelil perzekuci. Společně se svou manželkou Annou plánovali útěk za hranice, aby si zachránili majetek a svobodu. Klíčovým prvkem jejich plánu byl luxusní americký vůz Studebaker Champion 1947, který vzbudil Skomarovského zájem. Skomarovský, jenž se po únoru 1948 zapojil do pašování lidí přes hranice, se prezentoval jako důstojník Rudé armády s volným přístupem do hraničního pásma. Petlanovi mu uvěřili a domluvili se s ním na převodu do zahraničí.
V polovině srpna 1949 přijeli Petlanovi do Karlových Varů. Skomarovský je spolu se svým komplicem Karlem Bělousovem pozval k Bělousovým domů, kde je pohostil alkoholem. Podle pozdějších výpovědí měli manželé Petlanovi strávit noc u Bělousových, aby se další den vydali k hranici. Místo toho se však odehrála tragédie.
Po půlnoci, když Petlanovi spali, Skomarovský a Bělousov naplánovali jejich likvidaci. Motivem byla nejen touha po jejich Studebakeru, ale i po cennostech, které manželé u sebe měli – zlatě, špercích a kožichách. Podle Skomarovského výpovědi vzali kladivo a Petlanovy brutálně ubili k smrti. Bělousov však tvrdil, že vraždil pouze Skomarovský, zatímco on sám se podílel jen na ukrývání těl. Naopak Skomarovský tvrdil, že vraždili společně, přičemž každý měl na svědomí jednu oběť. Obě verze podporovala svědectví jejich manželek, což vyšetřování značně komplikovalo.
Těla Petlanových pak hodili do opuštěné šachty v nedalekém dole na kaolín. Skomarovský a Bělousov si rozdělili jejich majetek, Skomarovský začal jezdit Studebakerem, zatímco jejich manželky rozprodávaly zlato, šperky a kožichy. Tento čin neunikl pozornosti karlovarské kriminálky. V listopadu 1949, na základě svědectví a podezřelých transakcí, nechala policie vyčerpat vodu ze šachty, kde objevila těla. Skomarovský a Bělousov byli zatčeni 5. prosince 1949 spolu se svými manželkami, které byly obviněny z napomáhání trestnému činu.
Od hrdiny k vrahovi
Během vyšetřování Skomarovský zpočátku kličkoval a vraždu Petlanových vykresloval jako akt třídního boje. Tvrdil, že Petlan byl členem protistátního spiknutí a mohl ze zahraničí ohrozit socialistický režim. Tato obhajoba však neobstála. Když se vyšetřovatelé začali zabývat i případem zastřelení Ivana, Skomarovského situace se zhoršila. V lednu 1950 šokoval prohlášením, že není Jurij Skomarovský, ale Hrihorij Jermolenko, sovětský občan a bývalý Vlasovec. Přiznal svou pravou identitu a žádal předání sovětským orgánům, protože věděl, že v SSSR ho čeká gulag, zatímco v Československu by pravděpodobně skončil na popravišti.
V únoru 1950 byl Skomarovský spolu s Bělousovem, jejich manželkami a dalšími sovětskými občany předán do SSSR. Zde skončil v gulagu v Angarsku, kde pokračoval ve své hře na válečného hrdinu. V roce 1999 poskytl rozhovor místním novinám Vremja, kde tvrdil, že byl neprávem odsouzen za „kosmopolitismus“ kvůli nákupu amerického auta a opět se stylizoval do role oběti.
Skomarovského osud odhalil spisovatel Emil Hruška, který spolu s dalšími badateli poskládal mozaiku jeho života.
Zdroje:
Hruška, Emil: Tak střílej!, nakl. Epocha, 171 s.
