Článek
Šedesátá léta patřila československému sportu a v jejich středu stáli právě Věra a Josef. Ona byla fenoménem, symbolem přesnosti, elegance a vnitřní síly. V Tokiu 1964 a v Mexiku 1968 získala sedm zlatých medailí a její gesto odvrácení hlavy při sovětské hymně se stalo symbolem vzdoru. Josef Odložil byl zase mužem železné vůle, stříbrný olympionik v běhu na 1500 metrů, respektovaný atlet i voják. Jejich svatba na olympiádě v Mexiku v roce 1968 byla událostí, která spojovala sportovní scénu, veřejnost i média.
Normalizace, ambice a rozdílný pohled na výchovu dětí
Po okupaci v srpnu 1968 se z obdivované gymnastky stala žena, kterou režim trestal za její občanskou statečnost. Odložilova pozice vojáka a trenéra se naproti tomu v systému tolik nezlomila. Vztah, který předtím držela pohromadě společná touha po úspěchu, začal být problematický. Josef Věře vyčítal přílišnou benevolenci vůči dětem, ona jemu zase zbytečnou tvrdost. Pravdou je, že pro ránu nešel daleko. Často se stávalo, že jich pár dostala nejen dcera Radka, ale i samotná Věra. Když se jim podařilo vycestovat za prací do Mexika, zdálo se to jako šance na nový začátek. Manželství se ale postupně ocitlo v troskách a v osmdesátých letech se rozvedli. Odložil si našel novou partnerku, měl další děti a snažil se budovat kariéru, zatímco Věra zůstala sama s dětmi a s neviditelnými následky své politické odvahy.
Po roce 1989 se jejich cesty rozešly definitivně. Čáslavská se stala poradkyní prezidenta Václava Havla a opět symbolem morální autority, zatímco Odložil byl rehabilitován, vrátil se do armády a stal se velitelem mise OSN v Iráku. Zdálo by se, že si oba našli své místo v nové době, ale napětí z minulosti nikdy skutečně nezmizelo. A právě v tomto okamžiku do jejich rodin zasáhla tragédie, která změnila životy všech.
Osudný večer v Bělé pod Pradědem a dvě verze příběhu
Ráno 6. srpna 1993 nic nenasvědčovalo, že by mělo dojít k tragédii. Věra s Martinem byli na kontrole v Úrazové nemocnici v Brně. Věra byla po zranění kotníku a Martin byl po dvou operacích kolene. Víkend chtěli strávit na chalupě v Bělé pod Pradědem, kam k večeru dorazili. Martin se vydal společně s přáteli na zábavu. Věra mezitím kamarádce ukazovala své stavení, poté se vydaly na sklenku do blízkého rekreačního střediska Venuše. Když procházely kolem bývalé chalupy Věry a Josefa, Josef s vínem v ruce posedával na verandě. I když se je snažil kontaktovat, Věra na něj nereagovala. O to více ji překvapilo, když přišel do Venuše, přisedl si k nim, dal si skleničku vína a tázal se Věry na Martina a jeho maturitu. Ten ji udělal ze třech předmětů. V září 1993 ho čekala ještě zkouška z dějepisu, kterou si kvůli zranění kolene sice přesunul, ale pak ji také zvládl. Věra z Josefa měla strach, neměla zájem se s ním dávat do řeči, tak raději odešla. Martin byl přítomností otce velmi zaskočen, šest, možná sedm let se totiž vůbec neviděli. Syn se ho chtěl zbavit a nechal mu zahrát píseň zesměšňující armádu, poničil mu auto, a pak se pohádali. Martin, trénovaný v bojových uměních, údajně použil kovový boxer a udeřil otce. Josef upadl do bezvědomí, po 35 dnech zemřel na krvácení do mozku. Bylo mu 54 let.
Druhá verze však líčí úplně jiný obraz večera. Podle ní byl Josef opilý, dezorientovaný, vyvolával konflikty a přivodil tak situaci, v níž Martin reagoval spíše instinktivně než útočně. Někteří svědci tvrdili, že první ránu nedostal Josef od něj, ale od jiného muže, a že Martinova reakce byla snahou chránit sebe i přítelkyni. Znalec prof. Lubomír Neoral, který se věnoval pitvě, tvrdil, že smrt způsobily zdravotní predispozice a pád, nikoli samotný úder. Jeho posudek byl však u soudu odmítnut, zatímco protichůdný posudek jiného odborníka byl přijat bez výhrad. A do toho všeho se přidávaly emoce rodiny, nejednoznačná svědectví, tlak médií a společenské předsudky.
Prezidentská milost a zničené životy
Proces, který následoval, nebyl jen právním aktem, ale také mediální bitvou. Když byl v roce 1996 Martin odsouzen ke čtyřem letům vězení, mnozí cítili, že jde o nespravedlnost. V roce 1997 pak prezident Václav Havel udělil Martinovi milost a označil celou událost za tragickou náhodu. Rozhodnutí vyvolalo bouři. Jedni viděli milost jako korekci soudního omylu, druzí ji považovali za protekci vzhledem k tomu, že Věra Čáslavská byla Havlovou poradkyní.
Pro samotné aktéry byla cena obrovská. Věra Čáslavská se na dlouhá léta propadla do depresí. Říkala, že jí tragédie vzala šestnáct let života. Léčila se, brala silné léky, bojovala s hlubokou ztrátou a tlakem společnosti. Teprve kolem roku 2000 se začala zvolna vracet k sobě, v roce 2009 zažila silný návrat, když ji při udělování Sportovce roku publikum doslova objalo. Do konce života už byla klidnější, smířenější, ale nikdy nezapomněla.
Martin se po milosti stáhl z veřejného života. V současné době žije v Irsku a pracuje jako lesník. V roce 2011 poskytl jediný rozsáhlý rozhovor Lidovým novinám. „Dost dlouho mi trvalo, abych si vůbec připustil, že jsem zabil člověka,“ říká v něm mimořádně otevřeně. „Život už pro mě není výzva k boji s překážkami a nepřáteli, mám dost co dělat sám se sebou. Došel jsem ke zjištění, že největšího nepřítele si paradoxně hýčkám v sobě.“ S nečekanou pokorou připomíná, že jeho čin nezasáhl jen jeho samotného:
„Nezničil jsem přece život jenom sobě, zničil jsem ho třem sourozencům, mojí matce, tátově manželce, jeho příbuzným i přátelům.“
Zdroje:
