Článek
Hřbitov byl vysvěcen 12. září 1909 spolu s novou psychiatrickou léčebnou, tehdy jednou z největších a nejmodernějších v Evropě. Prvním pohřbeným se 24. září stal František Jankovský, jedenáctiletý pacient s hydrocefalem. Rodiče se ho vzdali a v matrice stojí krutá poznámka „nepovolali kněze“. Ročně sem ukládali asi 80 lidí – pacienty, ošetřovatele, jeptišky i místní dělníky. Rakve si v rámci pracovní terapie vyráběli sami chovanci a pochovávali v nich své druhy. Správa ústavu hroby číslovala železnými destičkami a jména zapisovala do knihy zesnulých.
Mezinárodní hřbitov první světové války
Během války se Bohnice staly útočištěm pro ty, kteří se z fronty vrátili s rozbitou myslí. Leží tu ruští zajatci, srbští a italští vojáci, desítky Rakušanů. V roce 1916 sem evakuovali i pacienty z italského Tridentu, 48 jich zde zemřelo na tyfus. Uprostřed hřbitova stojí železobetonová mohyla s latinským nápisem „Těla jsou dána do hrobu, ale život vlasti“. Vedle kaple kdysi visely mramorové desky pro italské zesnulé, které sem dal umístit Mussolini.
Od Amadea k satanistům
V roce 1963 převzala hřbitov Pohřební služba hlavního města Prahy. Přestal fungovat jako pohřebiště a začal chátrat. Puberťákům z nedalekého sídliště sloužil jako skvělý cíl zkoušek odvahy, lovcům duchů jako tréninkové hřiště a pro uctívače ďábla představoval ideální místo pro satanistické obřady. Koncem 80. let minulého století na ně podnikla Veřejná bezpečnost hned dva zátahy. V roce 1984 tu Miloš Forman natočil slavnou scénu pohřbu Mozarta do vápnem posypaného hromadného hrobu pro film Amadeus. Po revoluci mizely náhrobky na šrot a hřbitov sloužil jako skládka ledniček.
Margaret Thatcherová a podivná exhumace roku 1996
V úterý 23. dubna 1996 přistál na ruzyňském letišti britský vládní letoun. Oficiálně přijela „Železná lady“, tehdy už šest let bývalá premiérka, na soukromou návštěvu. Měla se setkat Václavem Klausem a Josefem Zieleniecem. Noviny o tom psaly na prvních stránkách. O tom, co se odehrálo o dva dny později na opačném konci Prahy, se ale psát nesmělo. Ráno 25. dubna přijely tři černé limuzíny s diplomatickými značkami. Z jedné vystoupila Margaret Thatcherová, doprovázená dvěma muži v tmavých oblecích a pracovníky britského velvyslanectví. Hrob, který hledali, ale na první pokus nenašli. Nakonec někdo z doprovodu zajel do nedaleké hospody U Kaštanu pro legendárního „Tetovaného Ferdu“, starého kriminálníka, který se kdysi kamarádil s bývalým správcem hřbitova. Ferda si nechal koupit basu rumu a za půl hodiny už ukazoval přesně to místo, které delegace hledala. Identifikoval ho údajně podle starého vyznamenání a prstenu. Rakev vytáhli, ostatky vložili do olovnaté schránky a ještě ten den je letecky přepravili do Anglie. Podle dochovaných svědectví patřily někomu z dobrodružných předků Denis Thatchera, pravděpodobně důstojníkovi rakousko-uherské armády nebo válečnému zajatci.
Gavrilo Princip a četař Pavlíček
Atentátník Gavrilo Princip zemřel 28. dubna 1918 v terezínské Malé pevnosti na tuberkulózu kostí. Vážil jen 40 kilo, a poslední měsíce života strávil připoutaný řetězy ke zdi cely. Podle oficiální í verze byl téhož dne pohřben v neoznačeném hrobě na terezínském hřbitově v sekci B II/1. V červenci 1920 jeho ostatky exhumovali čeští legionáři a převezli do Sarajeva, kde jsou dodnes v kapli na hřbitově sv. Marka. Jenže už v roce 1942, při vyšetřování odbojové skupiny v bohnické léčebně, vypověděl hrobník Josef Slavata před gestapem, že v noci z 30. dubna na 1. května 1918 proběhl v Bohnicích tajný pohřeb pod vojenskou eskortou. Mrtvý byl v matrice zapsán jako „demobilizovaný kaprál Karel Chotěšovský, 28. pěší pluk, zemřel na úbytek mozku“. Slavata tvrdil, že šlo o Principovo tělo. Rakousko-uherské úřady se obávaly, že by se skutečný hrob stal poutním místem jihoslovanských vlastenců, a tak ho nechaly zmizet mezi pacienty psychiatrické léčebny.
Další údajným vrahem, jež spočívá na hřbitově, je četař Pavlíček, který se v roce 1936 přihlásil k vraždě prostitutky Otýlie Vranské, jejíž rozčtvrcené tělo bylo nalezeno ve vlaku ve dvou cestovních kufrech. Pavlíček se oběsil a vyšetřování nepotvrdilo, zda byl skutečným viníkem.
Místo klidu
Když tam stojíte, necítíte negativní energii, ale hluboký klid. Tisíce zapomenutých životů – bláznů, vojáků, vrahů i obětí – tu odpočívají pod zeleným kobercem. Bohnický hřbitov není strašidelný. Je to připomínka, jak tenká je hranice mezi „normálními“ a těmi, které společnost vymaže z paměti.
Pro zájemce se v sezóně konají pravidelné komentované prohlídky, jinak je hřbitov otevřen nonstop pro individuální návštěvy a jsou k dispozici i tištěné průvodce pro ty, kteří si chtějí prohlídku projít sami.
Zdroje:
