Hitlerův pivní puč – tragédie, nebo komedie?

V neklidném roce 1923, v letech, kdy v Německu (a nejen tam) následoval jeden pokus o puč za druhým, dospělo i mladé regionální nacistické hnutí k závěru, že stačí jen trocha cíleného násilí a hodně drzosti a teatrálnosti, a moc mu spadne do klína. Inspirací mu byl Mussoliniho pochod na Řím v říjnu 1922, který měl za důsledek předání neomezené moci Mussolinimu italským králem. Hitler a jeho stoupenci chtěli uchopit moc v Bavorsku a následně pochodovat na Berlín, kde chtěli svrhnout vládu a převzít moc v celém Německu.

Na počátku 20. století byly ve většině velkých německých měst velké pivovarské sály, kde se setkávaly stovky, někdy i tisíce hostů, kteří vedli u piva sociální a politické diskuse. Byly to takové sociální sítě té doby. Na těchto místech se odehrávaly i četné veřejné politické propagační schůze různých politických stran. Mnoho Němců v té době pociťovalo Versailleskou smlouvu, která Německo silně finančně i mocensky postihla, jako nespravedlnost a zradu jejich vlastní vlády. Zvláště silný byl tento pocit mezi bývalými vojáky, kteří si nemysleli, že by Německo bylo poraženo vojensky. Stejně to cítil i Adolf Hitler, který sice dříve bojoval v německé armádě, ale stále měl rakouské občanství. Z této zrady, „rány dýkou do zad“, obviňoval, stejně jako mnozí další, politiky, Židy a marxisty.

Po válce zůstal Hitler, desátník, vyznamenaný Železným křížem obou tříd, v bavorské armádě, kde prošel několika kursy Vzdělávacího a propagačního odboru bavorské armády pod kapitánem Karlem Mayrem. Tím byl pověřen, aby jako agent vstoupil do miniaturní strany DAP (Deutsche Arbeiterpartei). Tak se stalo 12. září 1919. Hitler ale brzy překvapeně zjistil, že s většinou toho, co strana hlásá, bytostně souzní, a že má i řešení pro problémy, ke kterým se strana staví poněkud nerozhodně. S funkcí agenta i příslušností k armádě byl konec.

Díky jeho umění formulovat myšlenky a srozumitelně je přednést bleskurychle postoupil v hierarchii strany a v mnichovském politickém chaosu se stal jejím předsedou. Brzy se stal i politickým vůdcem několika bavorských politických vlasteneckých spolků, sdružených v tzv. „Kampfbundu“. Jeho politická základna se v roce 1921 rozrostla na asi 15 000 členů „bojových“ jednotek tzv. Sturmabteilungu, SA. Podobné polovojenské spolky bijců a rabijátů ale měla většina politických stran, včetně strany komunistické, kde tuto funkci plnil Rot Frontkämpferbund. NSDAP stále nicméně zůstávala lokální bavorskou straničkou především s regionální působností.

V září 1923, po období teroru a politického násilí mezi různými stranami, vyhlásil bavorský premiér Eugen von Knilling stav nouze, a Gustav Ritter von Kahr byl jmenován Generalstaatskommissarem s diktátorskými pravomocemi. Spolu s ním tvořili vládnoucí bavorský vládnoucí triumvirát šéf státní policie plukovník Hans Ritter von Seisser a generál Reichswehru (německé armády) Otto von Lossow.

Hitler vyhlásil, že počínaje 23. zářím zorganizuje 14 masových politických mítingů. V obavách z pokračujícího politického rozkladu je Kahr jako první věc ve své funkci zakázal, a tím donutil Hitlera jednat. Hitler i vůdci Kampfbundu usoudili, že musí uchopit moc, nebo se jejich zklamaní příznivci obrátí ke komunistům. Wilhelm Brückner, velitel mnichovské standarty SA, Hitlera počátkem listopadu varoval: „Máme v SA tolik nezaměstnaných, mužů, kteří utratili poslední peníze za uniformu, že není daleko den, kdy už si je neudržíme, pokud nezačnete jednat. Jestli se nic nestane, ztratíme kontrolu.“

Kahr a jeho triumvirát měli vlastní plán, jak nastolit nacionalistickou diktaturu i bez Hitlera. Hitler tedy požádal o pomoc a podporu hrdinu 1. světové války, generála Ericha Ludendorfa. Tři tisíce studentů z mnichovské univerzity Ludwiga-Maximilliana pořádaly pouliční bouře a násilnosti a pochodovaly s věnci k památníku Feldherrnhalle. Nechaly toho až po krachu puče, kdy už jen nazývali Kahra a Lossowa židáky a zrádci.

Puč začal večer 8. listopadu 1923. Hitler a 600 jeho bijců z SA napochodovali do pivovarské hospody Bürgerbraukeller, jedné z největších v Mnichově, kde právě před 3000 lidmi řečnil bavorský Generalstaatskommissar Gustav Ritter von Kahr. Muži SA obklopili sál, umístili v publiku kulomet a Hitler s asi dvaceti věrnými vešel. Jelikož v nastalém mumraji nebyl slyšet, vystřelil do stropu a prohlásil, že bavorská vláda je svržena a národní revoluce započala. Poté vyhlásil ustanovení nové vlády za účasti generála Ludendorfa.

Hitler s Rudolfem Hessem, Ulrichem Grafem (Hitlerovým tělesným strážcem)a Adolfem Lenkem (zakladatelem nacistické Mládežnické ligy) nahnali vládní triumvirát pistolemi do vedlejší místnosti a žádali po nich podporu puče a zároveň účast na budoucí vládě. Hitler zapřísahal Kahra, aby přijal nabízenou funkci bavorského regenta. Nacisté nechtěli legální vládu odstavit a uchopit moc sami, chtěli s na vládě s ní podílet a chtěli, aby vláda dělala to, co od ní požadovali. Pro konzervativní nacionalisty ale nebyli partnery. Kahr odvětil, že od něj nelze spolupráci očekávat, zvláště poté, co byl odveden ze sálu pod hrozbou zbraní. Hitlerův plán se zhroutil.

Někteří věrní odjeli vyzvednout Ludendorfa, který měl svou autoritou puč zaštítit. Jiní zavolali z kuchyně do Lövenbraukelleru, dalšího pivovaru, Ernesta Röhma, který tam čekal se svým polovojenským spolkem veteránů, Bund Reichskriagsflagge. Röhm měl zajistit klíčové budovy ve městě. Další spiklenci pod vedením Gerharda Rossbacha, bývalého vedoucího Freikorpsu, mezitím zmobilizovali studenty blízké pěchotní důstojnické školy, aby obsadili další objekty.

Rozčileného Hitlera a jeho druhy vystřídali ve strážení zajatců jiní, a po Göringově řeči k publiku se ujal slova Hitler. Prohlásil, že akce není namířena proti policii nebo armádě, ale proti „berlínské židovské vládě a listopadovým zločincům z roku 1918“. Pozdější profesor moderních dějin a politologie na mnichovské univerzitě, dr. Karl Alexander von Mueller, tehdy očitý svědek dění a přívrženec von Kahra, vzpomínal:

“Nikdy v životě jsem nezažil takovou změnu nálady davu během několika minut, nebo spíš vteřin… Hitler je obrátil naruby, jako obracíte naruby rukavici, jen několika větami. Bylo to jako kouzlo, jako kdyby prostě řekl – abrakadabra. Hitler řeč zakončil slovy: „Tady vedle jsou Kahr, Lossow a Seisser. Podstupují těžký zápas, aby se rozhodli. Mám jim říci, že stojíte za nimi?“ Dav zaburácel souhlasným rykem. Hitler dokončil: „Vidíte, že naší motivací není samolibost nebo prospěchářství, ale jen spalující touha připojit se v tuto zoufale poslední hodinu k boji za naši německou vlast! A ještě poslední věc: Buď této noci započne německá revoluce, nebo jsme za svítání všichni mrtví!“

Na pódiu v sále si pak nacistické špičky potřásaly rukama. Přijel už i Ludendorf, a první pak promluvil von Kahr. Za mohutného aplausu publika vyhlásil svůj souhlas sloužit Bavorsku jako regent království. Hitler prohlásil, že bude řídit politiku nové říšské vlády a potřásl von Kahrovi rukou. Pak smělo publikum opustit sál. Hitler vzápětí udělal taktickou chybu, když opustil krátce nato Bürgerbraukeller, aby se věnoval situaci na jiných místech. V půl jedenácté Ludendorf von Kahra a jeho souputníky propustil.

Bund Oberland, bývalý Freikorps, další z polovojenských nacionalistických organizací pod velením Maxe Ritter von Müllera, byl vyslán zmocnit se zbraní v ženijních kasárnách pod záminkou výcviku. Kapitán ve službě, Oscar Cantzler, výmluvě neuvěřil, ale povolil členům spolku cvičit uvnitř budovy. Následně budovu kasáren se 400 muži uvnitř zamkl a před vchod nechal postavit dva kulomety. Hitler se pokoušel o propuštění zajatců, ale Cantzler to odmítl. Hitler uvažoval, že by budovu nechal zničit děly, ale neodhodlal se k tomu.

Noc byla ve znamení zmatků a neklidu mezi vládními úředníky, jednotkami armády, policie i jednotlivci, kteří se rozhodovali, na jakou stranu se přiklonit. Jednotky Kampfbundu běhaly sem a tam, ozbrojovaly se zbraněmi z tajných skrýší a obsazovaly budovy. Heinz Pernet na Hitlerův rozkaz „zajistil“ v židovské tiskárně Mülthaler und Parcus velkou sumu peněz (1460 trilionů marek) na financování puče. Kolem třetí ráno měl puč první oběti, když místní posádka Reichswehru spatřila Röhmovy muže, vycházející z pivovaru a mířící do kasáren. Vojáci a státní policie je překvapili a rozprášili palbou, ale k úmrtím ani na jedné straně nedošlo. Röhmovi muži se stáhli, posádka kasáren vyhlásila poplach a zavolala pro posily. Ráno Hitler nařídil obsadit radnici a vzít městskou radu jako rukojmí.

Policie byla o puči poprvé uvědoměna třemi detektivy, kteří zrovna byli v Lövenbraukelleru, kde se shromažďovali Röhmovi muži. Zpráva se dostala k majoru Sigmundu von Imhoffovi, který okamžitě vyhlásil poplach kasernované policii a nechal ji obsadit telegrafní stanici a telefonní ústřednu. Především ale uvědomil vojenského velitele města, generálmajora Jakoba von Dannera. Ten jako hrdý válečný hrdina pohrdal „malým kaprálem“ a jeho „bandou rváčů z Freikorpsu“. Byl odhodlán si s pučem poradit s generálem Lossovem, nebo bez něj. Danner si ustavil velitelství v kasárnách 19. pěšího pluku a všem vojenským jednotkám vyhlásil poplach.

Mezitím kapitán Karl Wild, který se o puči dozvěděl od pochodujících manifestantů, zmobilizoval svou jednotku a poslal ji strážit vládní budovu, Commissariat, s rozkazy ke střelbě. Kolem jedenácté v noci přesvědčili generálmajor von Danner a generálové Adolf Ritter von Ruith a Friedrich Freiherr Kress und Kressenstein Lossowa, že puč je třeba potlačit.

Jeden ze členů bavorské vlády na mítingu v Bürgerbraukelleru nebyl: Franz Maat, vicepremiér a ministr vzdělávání a zemědělství. Ten zrovna večeřel s mnichovským arcibiskupem, kardinálem Michaelem von Faulhaberem, a bavorským nunciem, arcibiskupem Eugenio Pacellim (budoucím papežem Piem XII.). Jakmile se dozvěděl o puči, volal Kahrovi. Když zjistil, že ten je nejistý a váhá, okamžitě naplánoval přesunutí torza vlády do exilu vRegensburgu a sepsal proklamaci, vyzývající všechny policisty, příslušníky ozbrojených sil a úředníky k zachování loajality vládě. Kroky těchto několika mužů znamenaly pro pučisty zkázu. Příštího dne navštívil arcibiskup Kahra a přesvědčil ho, aby proti Hitlerovi zasáhl.

V průběhu dopoledne 9. listopadu si Hitler uvědomil, že celý puč ustrnul na mrtvém bodě. Pučisté nevěděli, co mají dělat a byli na nejlepší cestě to vzdát. A v tu chvíli Ludendorf zvolal: „Na pochod!“ Röhmovi muži, společně s Hitlerovými, dohromady asi 2000 lidí, vyrazili na pochod, ale nějak vlastně nevěděli kam. Z momentálního popudu je Ludendorf vedl k bavorskému ministerstvu obrany.

V čele průvodu byl předvoj čtyř vlajkonošů, které následovali Adolf Lenk a Ludendorfův sluha Kurt Neubauer. Pak pochodovali další praporečníci a poté ve dvou řadách vedení strany. Hitler byl samozřejmě uprostřed, s pomačkaným kloboukem v ruce, límec pláště zvednutý proti chladu. Vlevo od něj, v civilu, zeleném filcovém klobouku a v rozepnutém kabátě, kráčel Ludendorf. Napravo od Hitlera šel, zavěšen s Hitlerem za lokty, Max Erwin von Scheubner-Richter, jeden z prominentních, vysoce postavených členů vedení NSDAP. Napravo od něj kráčel stranický ideolog Alfred Rosenberg, dále v první řadě šli Ulrich Graf (Hitlerův tělesný strážce), Hermann Kriebel (podplukovník Reichswehru a vedoucí Kampfbundu), Friedrich Weber (veterinář, vedoucí Bundu Oberand), Julius Streicher (novinář a stranický propagandista, vydavatel novin Der Stürmer), Hermann Göring (letecké eso 1. světové války a další čelní představitel strany) a Wilhelm Brückner (bývalý důstojník a velitel mnichovské standarty SA).

Za nimi šla druhá řada, kde byli Heinz Pernet (Ludendorfův nevlastní syn, za války pilot, důstojník Reichswehru), Johann Aigner (sluha Scheubner-Richtera), Gotfried Feder (inženýr, spoluautor programu NSDAP a „finanční expert“ strany), Theodor von der Pfordten (soudce, za války velitel zajateckého tábora, viněný z týrání zajatců), Wilhelm Kolb, Rolf Reiner, Hans Streck a Heinrich Bennecke (Brücknerův pobočník).

Za dvěma řadami prominentů kráčel Stosstrupp Adolf Hitler (ochranná Hitlerova jednotka o několika desítkách mužů, předchůdce SS), muži mnichovských SA, důstojnická pěchotní škola a členové Bundu Oberland. Celkem jich byly asi 2000.

Na Odeonsplatzu před Feldherrnhalle ale průvod zastavil kordon 130 policistů pod velením staršího poručíka Michaela von Godin. Chvíli se nic nedělo, najednou ale od jedné ze stran vyšel ojedinělý výstřel, který spustil asi minutovou oboustrannou chaotickou palbu. V policejním kordonu padli Friedrich Fink (36 let), Nikolaus Holweg (26 let), Max Schoberth (20 nebo 21 let) a Rudolf Schraut (37 let). Na straně pučistů na místě zemřeli:

-Felix Allfarth, 22 let, obchodník

-Andreas Bauriedel, 44 let, kloboučník a veterán 1. světové války. Byl zasažen do břicha a padl na vlajku se svastikou, kterou upustil těžce raněný praporečník Heinrich Traumbauer. Tato vlajka, nasáklá krví obou zasažených, se následně stala tzv. Blutfahne, svatou vlajkou krve, relikvií nacistické strany. Ta hrála klíčovou roli při nacistických slavnostech, noví rekruti na ni skládali přísahu před Feldherrnhalle a jejím dotykem Hitler „světil“ standarty nových jednotek.

-Theodor Casella, 23 let, bankovní úředník a veterán války, člen Freikorpsu a strany

-Wilhelm Ehrlich, 29 let, bankovní úředník a veterán války, účastník dřívějšího Kappova puče

-Martin Faust, 22 let, bankovní úředník a veterán války

-Anton Hechenberger, 21 let, zámečník, člen strany a SA

-Oskar Körner, 48 let, obchodník a veterán války, člen strany, původní člen DAP

-Karl Laforce, nedožitých 19 let (nejmladší padlý), student strojírenství, člen strany. SA a Stosstruppu Adolf Hitler

-Kurt Neubauer, 34 let, veterán války a komorník Ericha Ludendorfa, člen Freikorpsu

-Klaus von Pappe, 19 let, obchodník

-Theodor von der Pfordten, 50 let, veterán války, soudce, člen DNVP

-Johann Rickmers, 42 let, veterán války, kapitán jezdectva v. v., člen Freikorpsu

-Max Erwin von Scheubner-Richter, 39 let, bývalý účastník Kappova puče, člen strany

-Lorenz Ritter von Stransky-Stranka und Greiffenfels, 34 let, veterán války, inženýr, člen Freikorpsu, strany a SA

-Wilhelm Wolf, 35 let, veterán války, obchodník, člen strany a Freikorpsu.

Scheubner-Richter kráčel zavěšen s Hitlerem v loktech. Byl zasažen do plic a zemřel na místě. Strhl přitom ovšem Hitlera na zem a vymkl mu rameno. Jeho smrt byla pro stranu podle Hitlera „nenahraditelnou ztrátou“. Hitlerův strážce Ulrich Graf byl zasažen do ramene, ale vzápětí se vrhl na zem, kde kryl „šéfa“ vlastním tělem. Byl zasažen dalšími pěti výstřely, ale přežil. Podle Ernsta Röhma byli Martin Faust a Theodor Casella, oba členové Reichskriegsflagge, omylem zasaženi kulometnou dávkou při obsazení ministerstva války při nedorozumění s vojáky II. praporu pěšího pluku 19. Jako mučedník byl prezentován i vrchní čísník Karl Kuhn, údajný člen Bundu Oberland. Ve skutečnosti byl Kuhn nevinným čumilem. Pracoval jako číšník v blízké restauraci a v osudném okamžiku vyšel ven, aby se podíval, co se to děje.

Další desítky lidí byly raněny, včetně Hermanna Göringa, který byl postřelen do nohy. Okamžitě po masakru se všichni, kdo byli schopni pohybu, rozprchli, důležitější osoby uprchly z města, mnozí z méně významných účastníků byli zatčeni na místě. Hitler byl zatčen o dva dny později. Spolu s Ludendorfem, Hermannem Kriebelem, Wilhelmem Frickem, Ernstem Pöhnerem, Ernstem Röhmem, Friedrichem Weberem, Wilhelmem Brucknerem, Heinzem Pernetem a Robertem Wagnerem byl obviněn před Zvláštním lidovým soudem z velezrady. Uvězněni byli i další jeho následovníci, jako třeba Rudolf Hess. Jiní, jako Hermann Göring nebo Ernst Hanfstaengl, utekli do Rakouska. V centrále NSDAP proběhla razie, stranické noviny Völkische Beobachter byly zakázány.

Proces trval od 26. února do 1. dubna 1924. Generál Otto von Lossow měl roli korunního svědka obžaloby, obhájcem byl Karl Kohl. Hitler začal téměř čtyřhodinovou řečí. Nejprve líčením svých životních osudů, ale brzy se dostal ke svým politickým vizím, zaměřeným hlavně na kritiku rasových menšin, komunismu, Výmarské republiky a bavorských politiků, kteří se obrátili proti němu. Prohlásil, že puč je především jeho odpovědnost, protože on je „vůdce“. U soudu se Hitler ovládal a z řeči vypustil svůj obvyklý antisemitismus. Přísedící soudci byli tak očividně fanaticky pronacističtí, že je předseda soudu, Georg Neithardt, musel napomínat. Následovala vyjádření dalších devíti obviněných, do nichž předseda soudu téměř nezasahoval. Ernst Röhm například prohlásil: „Pořád nemohu uvěřit tomu, že se mám obhajovat za čin, který mi připadá úplně přirozený.“

Po šesti dnech prohlášení přišla 4. března konečně řada na svědectví policistů a vládních úředníků. Lossow kritizoval, že se Hitler nesnažil zlepšit berlínskou vládu legálními a ústavními způsoby. Kahr prohlásil, že puč by v případě úspěchu byl pro zemi ohromnou katastrofou. Seisser nakonec označil Hitlera za „mladého muže, který se nechal omámit aplasem davu“ a prohlásil, že uvrhl nacionalistickou věc o roky zpět. Celkově to tedy vlastně nijak kategorické odsouzení nebylo. Hitler pronesl závěrečnou řeč 27. března. Řekl, že jeho cílem bylo zničit marxismus, a že tak, jako pták zpívá, protože je ptákem, on se musel angažovat v politice. To mnoho lidí v soudní síni přimělo k slzám, a Hitler pateticky zakončil: „Nejste to vy, pánové, kdo nad námi vynášíte rozsudek. Místo toho se proti tomuto rozsudku nad námi vyjádří věčný soud historie.“

Hitler, Kreibel, Pöhner a Weber dostali vůbec nejmenší možné tresty, za velezradu byli odsouzeni k pěti letům pevnostního vězení s možností propuštění po šesti měsících. Pevnostní vězení byla nejlehčí forma z tří typů vazby, možných podle tehdejšího německého práva. Její součástí nebyly nucené práce, vězni dostali vcelku pohodlné cely a mohli přijímat návštěvy téměř denně po dobu mnoha hodin. Byla to forma trestu pro ty, o nichž soudce usoudil, že měli čestnou, i když pomýlenou motivaci, a nenesla s sebou stigma rozsudku do běžného vězení (Gafändnis) nebo vězení disciplinárního (Zuchthaus). Ostatních pět obžalovaných – kromě Ludendorfa – si vyslechlo rozsudek patnácti měsíců vězení za napomáhání k velezradě, se započtením vazby. V následných procesech byli odsouzeni další provinilci, včetně třeba 38 členů Stosstrupp Adolf Hitler. Do 1. dubna 1928 byli všichni odsouzení propuštěni na podmínku. Ludendorf, stejně jako v případě Kappova puče, kterého se účastnil, prohlásil, že se na místě ocitl náhodou. Spolu s jeho válečnými zásluhami a konexemi mu to zajistilo zproštění viny. Dlouho se mělo zato, že po zmařeném pučise Ludendorf od Hitlera odvrátil. O mnoho let později, v roce 2006, ale dokumentace z věznice Landsberg, včetně návštěvní knihy, prodaná v aukci doložila, že Ludendorf odsouzeného Hitlera několikrát navštívil.

Třebaže proces byl první příležitostí, kdy Hitlerovi jeho řečnické umění nestačilo, využil jej jako možnost šířit své ideje dlouhými proslovy v soudní síni. Dění u soudu denně monitorovaly noviny, a to nejen německé. I zahraniční média věnovala Hitlerovu pokusu o puč a jeho obhajobě palcové titulky. Na soudce měla Hitlerova rétorika veký vliv, předseda soudu Neithardt byl ostatně už před řízením obviňován z nadržování obviněným. Ve výsledku strávil Hitler ve vazbě a ve vězení v pevnosti v Landsbergu am Lech dohromady jen rok a zaplatil pokutu 500 RM. Tvrdilo se, že ředitelství věznice jej chtělo nechat strážit hluchými strážnými, aby je nemohl přemlouvat, aby jej propustili. To je ovšem zřejmě jen jedna z mnoha legend. V prosinci 1924 byl Hitler propuštěn za dobré chování.

Jedna z největších Hitlerových obav se týkala možné deportace do rodného Rakouska. I v tomhle byl ale soudce Neithardt vstřícný, když prohlásil, že „příslušný deportační zákon Výmarské republiky nelze aplikovat na muže, který myslí a cítí jako Němec, což je Hitlerův případ.“ Třebaže puč neuspěl, nakonec přinesl nacistům celonárodní i mezinárodní pozornost a propagační vítězství. Během vazby v landsberské pevnosti nadiktoval Hitler Rudolfu Hessovi a Emilu Mauricemu svém programové dílo, Mein Kampf, které dedikoval padlým „hrdinům“ puče. V té době usoudil, že násilná revoluce není řešením a rozhodl se postupovat čistě legální cestou. Proces politické kombinace různých elementů, navržených při puči Hitlerem právoplatným vládcům Bavorska, se opakoval v roce 1933, kdy konzervativně-nacionalističtí monarchisté cítili možnost podílet se na vládě a kontrolovat nacionálně socialistické hnutí a Franz von Papen požádal Hitlera o utvoření legální koaliční vlády, v níž se stal vicekancléřem. Jejich role byla ale brzy marginalizována, ve vládě rychle skončili a nastala totální vláda jedné, tedy nacistické, strany.

9. listopad se stal památným v nacistickém a později i státním kalendáři. Z padlých straníků se po převzetí moci nacisty stali národní mučedníci a z Feldherrnhalle jejich chrám. O zneužití symbolu Sálu hrdinů jsem psal již zde:

https://medium.seznam.cz/clanek/pavel-kmoch-feldherrnhalle-symbol-zneuzity-nacisty-310566

Vždy v podvečer 8. listopadu pronášel Hitler projev ke „starým bojovníkům“ v Bürgerbraukelleru. Roku 1939 na tomto místě došlo k neúspěšnému atentátu – v sále zůstalo sice osm mrtvých a desítky raněných, ale sám Hitler shromáždění neplánovaně opustil dříve, než došlo k výbuchu nastražené bomby. Od té doby pronášel výroční projev v Löwenbraukelleru, roku 1944 se pak odehrál v budově cirkusu Krone, kde ovšem místo Hitlera mluvil Heinrich Himmler. Ve výroční den puče, 9. listopadu, se každoročně konal vzpomínkový průvod ulicemi Mnichova k Feldherrnhalle, zakončený panychidou za mrtvé. V roce 1934 byla připomínka následkem událostí Noci dlouhých nožů zrušena, v roce 1938 ji překryly události Křišťálové noci a v roce 1939 samozřejmě zmíněný pokus o bombový atentát. S vypuknutím války byl výroční pochod zrušen a již se nikdy neobnovil.

9. listopadu 1935 byli padlí „hrdinové“ exhumováni z hrobů a umístěni v ornamentálních bronzových sarkofázích v nově postavených pseudoantických „čestných chrámech“ na Königsplatzu. V každém ze dvou Ehrentempelů bylo umístěno po osmi sarkofázích, tedy včetně těla nebohého přihlížejícího číšníka Karla Kuhna. V červnu 1945 spojenecká komise těla exhumovala a nabídla je příbuzným k pohřbení v neoznačených hrobech nebo ke kremaci. 9. ledna 1947 byly Ehrentempely odstřeleny, jejich základny na místě stojí dodnes. Teprve roku 1994 byla u Fendherrnhalle umístěna pamětní deska čtyřem policistům, kteří během puče padli.

Zdroje:

EVANS, Richard E.: The Comming of the Rhird Reich. Penguin Books, New York 2003.

GORDON, Harold J. Jr.: Hitler and the Beer Hall Putsch. Princeton University Press, New Jersey 1972.

KERSHAW, Ian: Hitler: 1889-1936. W. W. Norton &Company, New York 1999.

https://en.wikipedia.org/wiki/Beer_Hall_Putsch