Článek
Generál pěchoty Theodor Busse sloužil postupně jako náčelník štábu Mansteinovy 11. armády, náčelník štábu Armádní skupiny Don a Armádní skupiny jih. 21. ledna 1945 byl pověřen velením 9. armády. Bylo ale běžnou praxí, že velitelé na úrovni armády a vyšší byli do svých funkcí jmenováni nejprve na půlroční zkušební období, a teprve potom byli potvrzeni jako řádní velitelé. Německo ale kapitulovalo dřív, než tato lhůta uplynula, a Theodor Busse se tedy nikdy řádným jmenovaným velitelem 9. armády nestal.
Generál pěchoty Theodor Busse.
16. dubna zahájila Rudá armáda bitvu o Berlín útokem tří frontů na německou obrannou linii Odra-Nisa. Do 21. dubna na dvou místech prolomila frontu a začala obkličovat hlavní město. 9. armáda, součást Armádní skupiny Visla, bránila proti Žukovovu 1. běloruskému frontu Seelowské výšiny nad Odrou západně od Kostřína, ale její postavení bylo ohroženo úspěšným útokem Koněvova 1. ukrajinského frontu dál na jih, proti Armádní skupině střed na Nise. 20. dubna se proto 9. armáda stáhla jihovýchodně od Berlína a Žukovův 1. běloruský front ji pronásledoval.
Dva z vojáků SS-Sturmbrigade Dirlewanger, zřejmě roku 1944.
Vzhledem k rychlému postupu Koněvova frontu byla 9. armáda ohrožena obklíčením dvěma útočnými proudy, postupujícími na Berlín z jihu a z východu. Na jižním směru dokonce již 3. a 4. gardová tanková armáda pronikaly prostorem v týlu linií 9. armády. Velitelství V. horského sboru SS, obklíčeného spolu s 9. armádou ve Forstu, přešlo z podřízenosti 4. tankové armády (Armádní skupina střed) pod 9. armádu (Armádní skupina Visla pod velením generálplukovníka Gottharda Heinriciho). Sbor stále ještě držel Cottbus. Zatímco většina Armádní skupiny střed ustupovala před tlakem 1. ukrajinského frontu na jihozápad směrem k Československu, 4. tanková armáda dosáhla protiútoky směrem k severu částečných úspěchů.
Nehledě na realitu toho, co se v prostoru odehrávalo, nařídil Hitler 9. armádě držet Cottbus, postavit frontu západním směrem a útočit na sovětské kolony, postupující na sever na Berlín. Tím se měla 9. armáda stát severním ramenem kleští, které by společně se z jihu útočící 4. tankovou armádou odřízly 1. ukrajinský front a zničily jej. Hitler následně předpokládal útok 3. tankové armády směrem na jih a 9. armáda měla pak sloužit jako jižní rameno kleští, které odříznou 1. běloruský front. Ten měl být vzápětí zničen III. tankovým sborem SS-Obergruppenführera Felixe Steinera, postupujícím z prostoru severně od Berlína. Ještě téhož dne se ale Steiner jasně vyjádřil, že k provedení podobného plánu mu chybí pár divizí. Heinrici následně sdělil Hitlerovu štábu, že pokud 9. armáda okamžitě neustoupí, bude naopak ona odříznuta sovětskými silami. Zdůraznil, že už je příliš pozdě stahovat armádu na severozápad na Berlín a že jedinou její šancí je prorazit západním směrem. Heinrici se několikrát snažil přimět Busseho na vlastní odpovědnost k ústupu, ale Busse o tom odmítl vůbec uvažovat, dokud nedostane jasný rozkaz od vůdce.
Situační porada na velitelství Armádní skupiny Visla. Generál Busse zcela vpravo.
Na odpolední situační poradě 22. dubna se Hitler rozběsnil, když si uvědomil, že jeho včerejší plány nedojdou realizace. Konstatoval, že válka je prohraná, obvinil z toho generály a prohlásil, že zůstane v Berlíně až do konce a pak se zabije. Ve snaze zklidnit Hitlerův záchvat zaspekuloval generálplukovník Alfred Jodl, náčelník štábu OKW, že 12. armáda, která stála proti Američanům, by mohla vyrazit do Berlína, protože u Američanů, stojících už na Labi, bylo nepravděpodobné, že budou postupovat dál na východ. Hitler se té myšlenky okamžitě chytil a v několika hodinách dostal generál Walther Wenck, velitel 12. armády, rozkaz odpoutat se od Američanů a vyrazit s 12. armádou na severovýchod na Berlín. Pak se stalo zřejmým, že kdyby 9. armáda prorazila na západ, mohla by se s 12. armádou spojit. Večer tedy dostal Heinrici povolení vyrazit.
Třebaže si Hitler zřejmě skutečně myslel, že 12. armáda prorazí do Berlína a 9. armáda, jakmile se k ní probije, jí bude nápomocná, neexistuje jediný důkaz o tom, že by si generálové Heinrici, Busse nebo Wenck reálně mysleli, že je to vůbec možné. Nicméně Hitlerovo povolení 9. armádě prorazit směrem k armádě 12. umožňovalo pokusit se rozkopnout dveře, kterými by se mohl významný počet německých vojáků i civilistů stáhnout na západ a vzdát se americkým jednotkám. A přesně na tom se Wenck a Busse dohodli. Stalo se to ještě reálnějším, když Busse dostal krátce po půlnoci 25. dubna pokyn, že se „má sám rozhodnout pro nejlepší směr útoku“.
SS-Mann Karl-Johannes Jung z SS-Sturmbrigade Dirlewanger, bývalý vězeň koncentračního tábora Buchenwald jakožto profesionální zločinec.
Než byla uzavřena v obklíčení, utrpěla 9. armáda těžké ztráty na Seelowských výšinách. Odhaduje se, že na začátku obklíčení měla už jen méně než 1000 děl a minometů, asi 79 tanků a kolem 150-200 obrněných transportérů různých typů. V kotli Sověti odřízli asi 80 000 vojáků, z nichž většina patřila k 9. armádě. Ta sestávala z XI. tankového sboru SS (v něm ale žádné jednotky SS nebyly, označení reflektovalo pouze skutečnost, že mu velel SS-Obergruppenführer Matthias Kleinheisterkamp), V. horského sboru SS pod velením SS-Obergruppenführera Friedricha Jeckelna (32. dobrovolnická granátnická divize SS 30. Januar, 35. policejní granátnická divize SS a 36. granátnická divize SS Dirlewanger, složená převážně z propuštěných vězňů koncentračních táborů; ve všech případech šlo jen o zbytky jednotek), nově sestaveného V. armádního sboru generála dělostřelectva dr. ing. Kurta Wagnera a bývalé posádky Frankfurtu nad Odrou. 36 tanků patřilo k XI. tankovému sboru SS, včetně asi 14 těžkých Tigerů II těžkého tankového praporu SS 502 SS-Sturmbannführera Kurta Hartrampfa. Kromě vojáků byly v kotli samozřejmě lapeny také desítky tisíc civilistů prchajících z obsazených území východně od Odry, z Kostřína, Frankfurtu, ale i městeček a vesnic na území kotle. 25. a 26. dubna se velení pokusilo o letecké zásobování odříznuté armády, ale bez úspěchu. Transportní letadla nedokázala najít shozové zóny a s obklíčenou armádou vůbec nebyla schopna navázat kontakt.
Prostor, do kterého 9. armádu vojáci 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu zatlačili, byla lesy pokrytá krajina Spreewaldu, plná jezer a zavlažovacích kanálů, jihovýchodně od Fürstenwalde. Sověti, kteří prorazili frontu a obklíčili svůj primární cíl, Berlín, se pak soustředili na zlikvidování odříznutého kotle. 25. dubna odpoledne zaútočily Žukovovy 3., 33., 69. armáda a 2. gardový jezdecký sbor na kotel ze severovýchodu. Koněv si byl vědom, že pokud by chtěla 9. armáda prorazit na západ, musí překonat dálnici Berlín-Drážďany (nyní A 13) jižně od řetězu jezer, který se táhne od Teupitz na severovýchod. Téhož dne, kdy jeho síly zaútočily ze severovýchodu, poslal Žukov 3. gardovou armádu, aby posílila 28. armádu, která se chystala uzavřít pravděpodobnou únikovou trasu přes dálnici Berlín-Drážďany.
Sovětské síly, které stály proti 9. armádě, čítaly asi 280 000 mužů, 7400 děl a minometů, 280 tanků a samohybných děl a 1500 letadel. Jednotky zahrnovaly šest leteckých sborů a 1. gardovou průlomovou dělostřeleckou divizi. Na západní straně kotle už stály tři linie hluboké sovětské obrany šesti střeleckých sborů od Mittelwalde po Jüterborg. Z mechanizovaných jednotek trasu případného průlomu blokovaly mechanizovaná brigáda, gardová tanková brigáda a tankový sbor. Všechny tyto jednotky byly posílené, protože měly za úkol Němce při průlomu zadržet. Zvláštní posilou byla také zmíněná 1. gardová průlomová dělostřelecká divize, součást 3. gardové armády, namačkaná ve volné krajině kousek před dálnicí jižně od vesnice Halbe v úzkém sektoru mezi Teurowem a Briesenem. Gardové průlomové dělostřelecké divize byly zvláštní jednotky, součást zálohy nejvyššího velení, Stavky, používané pouze na podporu průlomů frontů. Nejenže byly vyzbrojeny extrémním počtem a rážemi děl, ale disponovaly zvláštními jednotkami pro pozorování a kontrolu palby, které jim umožňovaly dosáhnout vysoké koncentrace maximálně účinné palby v daném sektoru.
Zničený německý konvoj ve Spreewaldském lese.
Pokus 12. armády o prolomení kotle začal 24. dubna, kdy Wenckův XX. sbor zaútočil směrem na východ a sever. Některé jednotky se tak v souladu s rozkazy velení pokoušely probít do Postupimi a otevřít koridor do Berlína, ale jiné se podle dohody mezi Bussem a Wenckem snažily vyprostit odříznutou 9. armádu. Busse řekl Wenckovi, že se jeho jednotky pokusí tlačit na západ jako housenka, jejíž hlavou budou Tigery II 502. praporu těžkých tanků SS. Těžké boje ale měly nastat i pro metaforické tělo a zvláště pro ocas, jenž se musel odpoutat od sovětských sil, které jej pronásledovaly. V noci z 25. na 26. duben vydal Hitler 9. a 12. armádě nové rozkazy, které přikazovaly:
-12. armáda odřízne sovětskou 4. gardovou tankovou armádu v prostoru mezi vesnicemi Beelitz a Ferch a zaútočí na východ, aby se spojila s 9. armádou;
-9. armáda se bude držet na východní frontě mezi Spreewaldem a městem Fürstenwalde a současně zaútočí na západ, aby se spojila se 12. armádou;
-jakmile se obě armády spojí, zaútočí společně na sever a otevřou koridor do obklíčeného Berlína.
Poslední štábní porada 9. armády se odehrála 28. dubna ve tři hodiny odpoledne. V tu dobu již velení ztratilo kontakt s V. armádním sborem a s V. horským sborem SS. Na poradě bylo konstatováno, že jediná možná trasa průlomu vede přes vesnici Halbe. To ale mohli snadno odhadnout i sovětští velitelé. Na rozdíl od nich ovšem měla 9. armáda o rozmístění sovětských sil mezi ní a 12. armádou nulové informace. Po této poradě se velení a kontrola nad jednotkami v 9. armádě zhroutily. Spojení s Armádní skupinou Visla měla armáda minimální, a spojení s podřízenými jednotkami témě žádné. Navíc k plánování a vedení bojových operací nebyly k dispozici téměř žádné mapy.
Někteří autoři obviňují generála Busseho, že umístěním svého velitelství hned za průlomovými jednotkami se připravil o možnost kontroly, taktického rozhodování a velení. Podle nich se s velitelstvím posadil do nejbezpečnějšího místa, kde byla zároveň největší šance na únik, a zadní voj nechal na pospas osudu. Útočící jednotky byly rozděleny do dvou klínů: v severním se snažily o průlom 502. prapor těžkých tanků SS, velitelství 9. armády, velitelství XI. tankového sboru SS a zbytky tankové divize Kurmark generálmajora Williho Langkeita, na severozápadním směru měly útočit zbytky 21. tankové divize. Roli zadního voje a obranu směrem k východu měly zajistit trosky 32. dobrovolnické granátnické divize SS 30. Januar pod velením SS-Standartenführera Hanse Kempina.
Plukovník Hans von Luck v létě 1944.
Večer 25. dubna nařídil Busse dvěma bojovým skupinám, Kampfgruppe von Luck (zbytky 21. tankové divize) a Kampfgruppe Pipkorn (zbytky 35. policejní granátnické divize SS), aby prolomily frontu směrem na silniční komunikační uzel Baruth. Pokus o průlom se ale nezdařil, velení armády v tom obě slabé skupiny nechalo samotné, bez další podpory.
Následujícího dne boje kolem Baruthu pokračovaly a protitankovým týmům se podařilo zničit některé ze zakopaných sovětských tanků. Luftwaffe jednotkám shodila i nějaké menší zásoby, ale bojové skupiny nebyly dost silné, aby odolaly sovětským protiútokům. Mohutné údery sovětského bombardovacího i bitevního letectva jim způsobily velké ztráty a uvedly je do zmatku. Obě Kampfgruppen byly zničeny, podle sovětských hlášení padlo do zajetí 5000 vojáků, zničeno bylo 40 tanků a samohybných děl a ukořistěno téměř 200 děl a minometů. Tyto zbraně pak při dalších pokusech o průlom citelně chyběly. SS-Standartenführer Rüdiger Pipkorn v průběhu bojů zahynul, plukovník Hans von Luck padl 27. dubna do sovětského zajetí. Jen několik přeživších šťastlivců se probilo až k Labi.
SS-Standartenführer Rüdiger Pipkorn, velitel 35. policejní granátnické divize SS, zde ještě jako SS-Obersturmbannführer.
Příštího rána objevil německý předvoj slabé místo v sovětské obraně mezi dvěma armádami a mnoho německých vojáků i civilistů překonalo dálnici dřív, než Sověti díru zacelili. Boj to byl nicméně tvrdý, sovětské letectvo podnikalo neustálé útoky a dělostřelectvo zasypávalo lesy palbou, přičemž vzduchem létaly tisíce odštěpků stromů. Sovětské letectvo podniklo 1683 náletů a 2159 bitevních letů. Německé tanky se neukázaly být tak efektivními, jak velení 9. armády doufalo, protože silnice byly většinou zničené a na písčitém podloží borových lesů se vozidla pohybovala jen s obtížemi. Německý předvoj se probil až k říšské (dnes spolkové) silnici č. 96 a železniční trati mezi Zossenem a Baruthem, kde jej spatřilo letadlo Luftwaffe. Hitler zuřil, když si uvědomil, že Busse se nesnaží přijít na pomoc Berlínu, ale probíjí se na západ. Jeho velitelství poslalo 9. armádě několik radiogramů, přikazujících otočit směrem na Berlín, ale nedostalo žádnou odpověď.
Prostor průlomů u Teupitz a Halbe.
Během noci a další den, 27. dubna, obnovily německé jednotky útoky na směrech z vesnice Halbe na Baruth a severněji z Teupitz. Ačkoli útok nedosáhl tak velkého průlomu, jako minulého dne, některé jednotky se přesto sovětskými liniemi protáhly. Fronta nebyla souvislá, protože hustý les omezoval viditelnost jen na metry a hrozilo nebezpečí léčky nebo protiútoků ze křídel. Kouř z hořících částí lesa, zapálených dělostřelbou, pomáhal Němcům a brzdil Sověty, protože kryl vojáky Wehrmachtu před leteckým průzkumem a útoky. Na druhou stranu dým zbrzdil také některé unikající skupiny, protože bez kompasu a slunce bylo těžké se rozhodnout, kterým směrem se vydat. Písčitá půda neumožňovala kopání zákopů a na stavění něčeho komplikovanějšího nebyl čas, takže vojáci měli jen malou nebo žádnou ochranu před svištícími odštěpky stromů, na které sovětské dělostřelectvo a tanky záměrně střílely tříštivými granáty do výše korun. Vzhledem k tomu, že granáty pak vybuchují nad cílem a třísky stromů na něj dopadají shora, je velmi těžké se před takovou palbou nějak ukrýt. Tuto trpkou zkušenost udělaly už americké jednotky koncem roku 1944 při bojích v Hürtgenském lese.
V noci 28. dubna se německé jednotky, promíchané s davy civilistů, pokusily o další velký průlom z prostoru Halbe. Prorazily skrz 50. gardovou střeleckou divizi a otevřely koridor na západ, ale zaplatily za to velice velkou cenu. Během 28. a 29. dubna Sověti posílili boky průlomu a zaútočily na něj z jihu. Prostor kolem Halbe zasypaly smrští palby kaťuší. Jak bylo obvyklé, davy prchajících civilistů nebrali Sověti vůbec na vědomí.
Palba sovětských kaťuší při Viselsko-oderské operaci.
Tou dobou byly německé jednotky poměrně široce roztaženy. Zadní voj byl ještě ve Storkowě, kdežto předvoj se už spojil s 12. armádou v Beelitzu. Velké skupiny stále vázly kolem Halbe. Sovětský plán byl rozsekat housenku na části a ty pak postupně zničit. Německý plán zněl postupovat dál na západ co nejrychleji a držet únikový koridor otevřený.
Německá situace v Halbe byla zoufalá. Jednotlivým jednotkám stále přicházely konkrétní rozkazy, ale na místě bylo vše beznadějně promícháno. Panovalo značné napětí mezi vojáky Wegrmachtu a Waffen-SS, kteří se vzájemně obviňovali, že ti i oni pomáhají jen svým a na osud těch druhých kašlou. Pobité prchající civilisty nikdo nepočítal. V samotném Halbe se některým místním zželelo velmi mladých „dětských vojáků“ a dali jim na převlečení civil. V následujících dnech byl boj ještě zmatenější a nepřehlednější. Pokud Němci dobyli a prolomili sovětskou pozici, vedli Sověti protiútok nejen po zemi, ale i dělostřelectvem a letectvem. Podle svědků vojáci i civilisté prostě běželi prudkou palbou dopředu a doufali, že to přežijí. Zdaleka ne každému se to podařilo. Ztráty na obou stranách byly enormní. Němci ale dokázali zdánlivě nemožné. Při některých pokusech se jich do průlomů hrnulo tolik, že je ani silné sovětské jednotky nestačily zabíjet. Když boj na konci dubna a napočátku května konečně skončil, podařilo se asi 25 000 německých vojáků dosáhnout pozic 12. armády před říšskou silnicí č. 2, vedoucí z Beelitz na jih.
Zničený Tiger II
I když to byl konec kotle a bitvy u Halbe, sovětským pokusům zabránit úniku konec nebyl. Některé části 9. armády byly opět odříznuty výpadem sovětské 4. gardové tankové armády na severozápad západně od Luckenwalde, jen 10 km od pozic 12. armády. Spojené zbytky 9. a 12. armády se pak stáhly na západ k Labi, na jehož západním břehu Američané zastavili postup. Jádro stahujících se vojáků a několik tisíc civilistů dosáhly řeky a překročily ji přes částečně zničený železniční a dálniční most v Tangermünde, Mezi 4. a 7. květnem 1945 přešlo do zajetí k jednotkám 102. pěší divize americké 9. armády asi 100 000 vojáků i civilistů. Pak dorazili na východní břeh Sověti a další úniky zarazili.
Ústup zbytků 12. a 9. armády přes zničený most v Tangermünde.
Ztráty na obou stranách byly obrovské, na německé samozřejmě daleko větší. Němci neměli příliš zájmu Sověty zabíjet, jejich zájmem bylo probít se skrz a zmizet. V Lesním hřbitově Halbe, největším vojenském hřbitově 2. světové války na území Německa, bylo po válce na jižní straně obce, v místech nejprudších bojů, pohřbeno kolem 24 000 Němců. Asi 10 000 z nich jsou neidentifikovaní vojáci, padlí v první polovině roku 1945. Rudá armáda uvedla, že pobila 60 000 vojáků a 120 000 jich vzala do zajetí. Počet zajatců zřejmě přibližně souhlasí, ale počet padlých se podle většiny autorů zdá být silně nadsazený. Při pokusech zabránit úniku obklíčených Němců padly tisíce sovětských vojáků, většina z nich je pohřbena na Čestném hřbitově v Baruthu/Marku. Těch je ovšem jen 1200. To jsou ti, kteří byli nalezeni, ale každoročně se objevují ostatky dalších, kteří v bitvě padli a nikdo je nepohřbil. Celkové sovětské ztráty tedy asi nikdy zcela známé nebudou. Kolik zahynulo civilistů také nikdo neví, ale odhaduje se, že jich mohlo být až 10 000.
Lesní hřbitov v Halbe roku 1955.
I generál Theodor Busse padl do zajetí západních spojenců, propuštěn byl roku 1947. Poté se stal vedoucím západoněmecké Civilní obrany a napsal a vydal množství knih o 2. světové válce.
Zdroje:
LE TISSIER, Tony: Slaughter at Halbe. Sutton Books, Stroud 2005.
MICHAELIS, Rolf (ed.): Historie SS-Sturmbrigade Dirlewanger. Carius, Praha 2025.
ZIEMKE, Earl Frederick: TheBattle for Berlin: end of the Third Reich. Macdonald & Co., Londýn 1969.
