Článek
Hermann Leopold August von Oppel-Bronikowski se narodil 2. ledna 1899 do rodiny budoucího generála pěchoty. 1. dubna 1912 vstoupil do kadetky v Bensbergu u Kolína nad Rýnem. O dva roky později byl převeden do Hlavní kadetní akademie v berlínském Groß Lichterfelde. Po jejím dokončení nastoupil 23. března 1917 v hodnosti praporčíka k 10. hulánskému pluku „Prince Augusta Würtemberského“ v Züllichau. Záhy jej převeleli k polnímu pluku, nasazenému poblíž Varšavy v okupační službě.
19. prosince 1917 byl povýšen na poručíka a na jeho žádost o nasazení na frontě přeložen ke 4. pěšímu pluku Velkovévodství Hessenského „Prinz Carl“ č. 118 na západní frontě. Během mnoha akcí úderných oddílů, Stosstruppen, získal Železný kříž obou tříd a koncem roku 1918 jej převeleli zpět k hulánskému pluku „Prince Augusta Würtemberského“, tehdy umístěnému v Estonsku. S plukem se Hermann von Oppeln-Bronikowski vrátil 17. prosince 1918 do posádky v Züllichau. Počátkem roku 1919 bojoval s dalšími dobrovolníky proti polským povstalcům, usilujícím o osamostatnění Polska. Na podzim 1919 se pak 10. hulánský pluk stal součástí 10. jezdeckého pluku Reichswehru. Do toho byl Hermann von Oppeln-Bronikowski přijat v hodnosti poručíka s platností od 1. dubna 1918. I během dalšího budování 100 000 členného Reichswehru zůstal von Oppeln-Bronikowski u 10. (pruského) jezdeckého pluku.
1. října 1920 byl odvelen na půl roku do spojařské školy, k pluku se pak vrátil jako velitel eskadrony. Na podzim 1922 byl jmenován spojovacím důstojníkem pluku, roku 1923 jej převeleli jako dozorujícího důstojníka a učitele jezdectví do pěchotní školy v Mnichově. Kvůli tomu, že se škola zapojila do Hitlerova neúspěšného puče, byla uzavřena a převelena do výcvikového prostoru Ohrdruf v Durynsku. Tam se von Oppeln-Bronikowski dočkal v létě 1925 povýšení na nadporučíka s platností od 1. dubna téhož roku. 1. října se vrátil ke štábu 10. jezdeckého pluku a k funkci plukovního spojovacího důstojníka. 1. dubna 1928 byl jmenován adjutantem pluku.
V polovině června 1931 se v Züllichau oženil s Edelgardou von Kleist, dcerou majora (a pozdějšího generálporučíka) Adolfa von Kleista. 1. června 1933 von Oppeln-Bromnikowskiho povýšili na kapitána a 1. října jej přeložili do jezdecké školy v Hannoveru. Tam sloužil nejprve jako adjutant oddílu, později jako učitel jezdectví a jezdecký instruktor ve školních stájích. V lednu 1935 se manželům narodil syn Friedrich Adolf-Hermann.
Hermann von Oppeln-Bronikowski byl excelentní jezdec, byl členem německého reprezentačního týmu a účastnil se řad národních i mezinárodních soutěží. Jejich vrcholem byl zisk individuální zlaté medaile za jezdeckou drezuru a zlaté medaile za soutěž družstev v drezuře na XI. letní olympiádě v Berlíně v roce 1936.
Olympijské hry v Berlíně 1936 byly pro nacistický režim obrovskou propagační příležitostí.
Koncem září 1936 byl von Oppeln-Bronikowski jmenován velitelem prestižní 1. eskadrony 10. jezdeckého pluku (Reiter-Regiment) v Torgau a v březnu 1937 povýšen na majora. O několik dní později se mu narodil druhý syn, Alexander Christian Hermann. V červenci 1937 byl pluk v souvislosti s armádními reformami přejmenován na 10. Kavalerie-Regiment, ale fakticky se mnoho nezměnilo. Stále zůstal jezdeckým plukem, třebaže již ne všechny jeho jednotky měly koně. 18. října von Oppeln-Bronikowski funkčně povýšil, když se stal velitelem II. (cyklistického) oddílu (tedy fakticky praporu).
Během letní mobilizace pro nadcházející válku byl pluk v roce 1939 rozdělen na několik samostatných průzkumných praporů. Von Oppeln-Bronikowski se tak stal velitelem průzkumného oddílu Aufklärungs-Abteilung 24, nově součásti 24. pěší divize. Při nasazení v Polsku dobyl jeho průzkumný prapor most přes řeku Warthu u stejnojmenného města. Během polského tažení byl vyznamenán sponami k Železným křížům obou tříd. Na konci března 1940 se manželům narodila jejich jediná dcera, Sigrid Edelgard. 1. dubna byl von Oppeln Bronikowski převelen na velitelství pozemního vojska, OKH, do štábu generála motorizovaných vojsk (schnelle Truppen), generálmajora Wilhelma Rittera von Thoma. Tam jako referent pro jezdecké a veškeré průzkumné jednotky vyhodnocoval zkušenosti z polského tažení. Byl také pověřen transformací zbývajících jezdeckých divizí v divize tankové.
1. srpna 1940 povýšili Hermanna von Oppeln-Bronikowskiho na podplukovníka. Od července téhož roku pak sloužil pod novým velitelem motorizovaných vojsk, plukovníkem (a pozdějším generálem) Hermannem Breithem. V souvislosti s německým útokem na SSSR se von Oppeln-Bronikowski dobrovolně přihlásil k tankovým jednotkám a 1. října 1941 byl odvelen k 5. tankové brigádě plukovníka Heinricha Eberbacha, kde měl získat zkušenosti, aby mohl velet tankovému pluku. 1. prosince se vrátil na OKH do štábu velitele motorizovaných vojsk, kterým byl teď plukovník Hermann Balck. V první polovině ledna 1942 byl von Oppeln-Bronikowski jmenován velitelem 35. tankového pluku 5. tankové brigády, součásti 4. tankové divize, a 1. února jej povýšili na plukovníka.
Se svým plukem a celou 4. tankovou divizí pod velením teď již generálmajora Heinricha Eberbacha byl nasazen na středním úseku východní fronty. Pluku velel při těžkých obranných bojích v prostoru východně od Brjanska. 16. října byl pověřen velením 204. tankového pluku 22. tankové divize plukovníka Eberharda Rotha, umístěné za účelem obnovy a dozbrojení za 8. italskou armádou. Jeho pluk převzal v rámci XXXXVIII. tankového sboru odpovědnost za týl a ohroženou frontu 3. rumunské armády.
Zničené sovětské tanky u Vorošilovky.
19. listopadu 1942 vedl Hermann von Oppeln-Bronikowski zoufalý, ale málem úspěšný protiútok, který měl za cíl zabránit sovětskému průlomu a vyprostit Paulusovu 6. armádu, obklíčenou ve Stalingradu. 25. listopadu 1942 byl Hermann von Oppeln-Bronikowski poprvé zraněn. Při těžkých bojích zimy 1942/1943 u Kalače, Čirského výběžku a Kamensku zničil jeho pluk více než 400 sovětských tanků. Za to byl jeho velitel 1. ledna 1943 vyznamenán Rytířským křížem Železného kříže. Pluk byl ovšem v zimních bitvách zcela zničen a v březnu 1943 následně rozpuštěn.
Von Oppeln-Bronikowski byl 17. února převelen k 6. tankové divizi, kde se stal namísto plukovníka Walthera von Hünersdorffa, jenž postoupil na místo náčelníka štábu 3. tankové armády, velitelem 11. tankového pluku. Při příjezdu k divizi dostal za úkol vést divizní obrněné jednotky do útoku přes řeku Doněc s cílem dobýt zpět Charkov. Město bylo v únoru a březnu také během tzv. třetí bitvy o Charkov dobyto a části 6. tankové divize se střetly s československým praporem při bitvě o Sokolovo. Není známo, jestli se této, z hlediska Němců nepříliš důležité šarvátky při krytí křídla útoku, účastnil i velitel 11. tankového pluku osobně.
Začátkem července 1943 se 6. tanková divize a samozřejmě i její 11. tankový pluk podíleli na operaci Citadela, bitvě u Kurska. Během štábní porady došlo k mylnému bombardování shromážděných důstojníků vlastními letadly. Hermann von Oppeln-Bronikowski byl zraněn tak vážně, že musel 12. července předat velení pluku jen lehce raněnému majorovi dr. Franzi Bäkemu a byl převezen do nemocnice do Německa. Když se uzdravil, zařadili jej do Führerrezerve (důstojnické zálohy). 7. srpna 1943 byl za velení pluku vyznamenán Německým křížem ve zlatě a dostal i stříbrný odznak za zranění.
Začátkem října byl von Oppeln-Bronikowski jmenován velitelem 100. tankového pluku obnovované 21. tankové divize, zničené při kapitulaci Afrikakorpsu. Její výstavbu a osudy jsem šířeji popisoval již zde:
o jejím neschopném veliteli jsem psal zde:
a o veliteli faktickém tady:
Hermann von Oppeln-Bronikowski v létě 1944.
Hermann von Oppeln-Bronikowski byl nadřízenými oprávněně považován za skvělého tankového velitele, ale měl zásadní problém s autoritami a válečný stres řešil jako mnozí jiní tím, že nadmíru pil. 11. května 1944 navštívil velitelství jeho 100. tankového pluku ve Falaise v 8.15 ráno polní maršál Rommel, velitel Armádní skupiny B. S obrannými přípravami pluku byl spokojen, ale plukovníkovi řekl: „Vy smradlaví lenoši, co by se asi tak stalo, kdyby nepřátelská invaze začala dřív, než v 8.30?“ Von Oppeln-Bronikowski, který v noci usnul v teď pomačkané a tabákem čpící uniformě, a z jehož dechu byl stále cítit alkohol, jen vydechl: „Katastrofa.“A Rommel se jen rozesmál.
Zničený německý PzKpfw V Panther ve Francii.
Od 6. června 1944 bojoval tankový pluk Hermanna von Oppeln-Bronikowskiho na invazní frontě v Normandii poblíž Caen. Bylo mu jasné, že pokud nesrazí Brity zpátky do moře, válka je prohraná. Některým tankům jeho pluku se podařilo dobýt Sainte-Honorine (dnes Aure-sur-Mer), vesničkuna výšině přímo nad invazními plážemi, a obsadit i invazními jednotkami již dočasně opuštěný úsek pláže. Britové je ale opět brzy vytlačili a následné protiútoky již neuspěly. Poté se 100. tankový pluk podílel na úspěšné německé obraně při britské operaci Goodwood, pokusu prorazit mohutným bombardováním a třemi tankovými divizemi kolem Caen do volné krajiny. Von Oppeln-Bronikowskiho pluk nicméně utrpěl při operaci těžké ztráty. Prorazit se nakonec podařilo Američanům na západě u Avranches, a 21. srpna sklapla spojenecká past u Falaise. V kotli bylo obklíčeno asi 50 000 vojáků a zůstala v něm většina vozidel jednotek, včetně zbylých tanků 100. tankového pluku.
Plánek spojenecké obchvatné operace u Falaise.
Za zásadní podíl na zadržování spojeneckého postupu byl von Oppeln-Bronikowski 28. července 1944 vyznamenán dubovou ratolestí k Rytířskému kříži. Při udělení vyznamenání mu sdělili, že bude jmenován velitelem tankové divize. 26. září jej opět převeleli do důstojnické zálohy a poté do 15. školícího kursu pro velitele divizí v Hirschbergu. Již 15. října ale studium přerušil a byl převelen k získávání praktických zkušeností velitele divize ke 20. tankové divizi. Tam převzal velení divizních jednotek, nasazených jižně od východopruského Tilsitu (Tylže, dnes ruský Sovětsk). 7. listopadu 1944 vystřídal ve velení divize generálporučíka Mortimera von Kessel, který povýšil do funkce na velitelství VII. tankového sboru.
Zničená německá technika u Mont-Ormel.
30. ledna 1945, ve výroční den převzetí moci nacisty, jej s platností od 1. ledna povýšili na generálmajora a byl oficiálně jmenován velitelem divize. Ta se v únoru přesunula do prostoru Ratibor/Gleiwitz (dnes polská Ratiboř a Gliwice), kde měla zastavit sovětský průlom na Berlín. Postup Sovětů se von Oppeln-Bronikowskimu zastavit podařilo, ubránil město Nisa a dočasně vyprostil „pevnost“ Breslau (dnes polská Vratislav). Za to jej 17. dubna 1945 vyznamenali meči s dubovou ratolestí k Rytířskému kříži. Mezi 21.-26. dubnem se mu spolu s dalšími jednotkami (tankovou divizí Hermann Göring, granátnickými divizemi Brandenburg a Hermann Göring 2 a 17. pěší a zbytky 545. Volksgrenadier Division) podařilo při nočním útoku znovudobýt sovětskými a polskými jednotkami obsazený Bautzen (Budyšín). Po kapitulaci Německa von Oppeln-Bronikowski divizi rozpustil jižně od Drážďan a s malou skupinou vojáků se probojoval k Američanům. Ti jej zajali až 18. května 1945 poblíž Plavna ve Vogtlandu (Fojtsko).
Na začátku června byl generál umístěn v britském zajateckém táboře Staumühle u Paderbornu, následovala internace v několika dalších táborech. V roce 1946 byl převezen do trestaneckého tábora u Bruselu, kde měl být obviněn z válečných zločinů. Obvinění bylo ale později staženo a v dubnu 1946 se vrátil do Staumühle. Ze zajetí jej propustili 4. července 1947.
Při založení Bundeswehru byl bývalý tankový generál zaměstnán jako civilní poradce. Patřil k narátorům, kteří podávali svědectví spisovateli Cormeliu Ryanovi, když psal svou excelentní knihu Nejdelší den. Nezahodil ani své jezdecké zkušenosti, na olympijských hrách v Tokiu v roce 1964 působil jako šéf výpravy kanadského jezdeckého drezurníhotýmu. O necelé dva roky později, 19. září 1966, zemřel v Gaissbachu u Bad Tölzu na infarkt.
Zdroje:
