Článek
O Majoru Alfredu Beckerovi a jeho neotřelých nápadech, díky nimž v podstatě vymyslel samohybné protitankové dělostřelectvo, jsem psal již zde:
S druhou válečnou zimou na východě se situace výrazně nezměnila, spíš naopak. Potřeba další a další techniky pro decimované i nové jednotky Wehrmachtu narůstala. Majora Beckera napadlo, že se pro jeho účelové konverze dají využít nejen provozuschopné stroje, ale i jejich vraky a díly. Koneckonců, Beckerovy přestavby byly tak zásadní, že na stavu strojů příliš nezáleželo.
Ve Francii bylo stále množství poškozených i zničených spojeneckých vozidel, ale jejich využitelnost byla otázkou. Ta francouzská obrněná vozidla, která zůstala po tažení roku 1940 provozuschopná, byla přidělena německým okupačním, výcvikovým a protipartyzánským jednotkám. Tyto tanky, většinou konstruované ve smyslu všeobecně rozšířené předválečné tankové doktríny, měly se svými malokaliberními kanony proti strojům, jako třeba T-34, nulovou šanci. Německý Wehrmacht je tedy frontovým jednotkám vůbec nepřiděloval. Ale nehledě na jejich slabou výzbroj a pancéřování, stále to byla pásová vozidla, a to byla skutečnost, která byla pro Beckera důležitá. Kromě vraků britských a francouzských tanků se Becker zajímal i o nepancéřovaná polopásová vozidla, jako SOMUA MCG nebo menší Unic P107. Mnoho se jich, v různém stádiu poškození, nacházelo v severní Francii, ale daly se nalézt po celé zemi, opuštěné, reznoucí a rozpadající se.
Beckerův úkol byl obrovský. Zřídil si hlavní stan v továrně Matford v Poissy a do celé okupované Francie vyslal pátrací týmy, aby ji pročesaly a zajistily vraky, které se zdály být zralé leda tak do šrotu. Týmy vyprošťovaly vraky z polí, lovily je z řek a potoků a převážely je do opraven u Paříže. Tam byla vozidla rozdělena do tří skupin: stroje lehce poškozené, vozidla, vyžadující zásadní opravy a repas, a taková, která mohla posloužit už jenom jako zdroj náhradních dílů. Beckerův štáb inženýrů potom přemýšlel, co mají k dispozici a co se z toho dá vykouzlit. Vraky se rozebraly, vyčistily a technici navrhli změny konstrukcí. Poté byla v jedné z továren sestavena výrobní linka a rozeběhla se sériová výroba.
Velmi úspěšná Beckerova konstrukce, Marder I, na východní frontě
Šasi přepracovávaných vozidel byla doplněna Beckerem zkonstruovanými nástavbami. Beckerův recept byl jednoduchý: prototyp nástavby nechal postavit z dřevěných desek, a pak jej poslal do Alkettu. Firma poté podle tohoto vzoru vyrobila požadovanou sérii nástaveb z oceli. Nástavby poslala do Francie a výrobní linka továrny Hotchkiss je potom osadila a vystrojila podle Beckerových plánů. Sériová výroba běžela podle důležitosti, stavěly se vždy všechny vozy jednoho typu najednou. Zbylé díly byly uskladněny pro potřeby oprav. Tomu, aby byly náhradní díly k dispozici, věnoval Becker velkou pozornost. Často opotřebovatelné a potřebné díly byly naskladněny v množství 30 %, běžné díly pak v množství 10 %. Materiál, který zbyl a nebyl k potřebě, odesílalo kommando do železáren.
Protitankový GW H39 7.5 cm Pak 40 na podvozku tanku Hotchkiss H39 během inspekce maršála Rommela (vlevo,zády) v květnu 1944.
Nejpokrokovější aspekt této výroby bylo zohlednění bojové hodnoty konvertovaných, respektive nově vyvinutých strojů, tedy ohled na to postavit je tak, aby byly v současných podmínkách na bojišti co nejefektivnější. V letech 1942-1943 zrekvíroval Becker doslova každý vrak tanku, který byl ve Francii k nalezení. Jeho Baukommando Becker postavilo kolem 1800 vozidel několika velmi inovativních typů. V červenci a srpnu 1942 přestavělo 170 obrněných vozidel na stíhače tanků Marder I. Dalších 106 podvozků bylo přestavěno na samohybná děla, 94 z nich neslo 15 cm houfnici a 12 dalších houfnici ráže 10,5 cm. Na stejném šasi postavilo Baukommando ještě 30 dělostřeleckých pozorovacích vozidel.
Muži 12. baterie, které Becker zanechal v Rusku, žili mezitím v příšerných podmínkách. V těžkých bojích a silných mrazech pomalu přicházeli o svá vozidla, a nakonec bojovali jako pěšáci na Sinjavinských výšinách a u Ladožského jezera. Becker na ně ale nezapomněl, a s poukazem na jejich bojové, ale i konstrukční zkušenosti si je vyžádal pro své pařížské velitelství. Podobné transfery ovšem nebyly možné, armádní pravidla neumožňovala přeložit muže operační jednotky z Ruska do Francie. Becker si ale poradil: kontaktoval svého bývalého velitele 227. divize, generálporučíka Friedricha von Scottiho, a ten odeslal každý týden deset mužů jeho baterie na dovolenou do Německa. Když jim dovolená uplynula, dostali příkaz hlásit se do služby u Baustabu Becker. Do Vánoc 1942 se téměř všichni muži Beckerovy baterie dostali do Paříže. Jako protislužbu odeslal Becker veliteli 227. pěší divize dvacet svých obrněných vozidel.
10.5 cm leFH18(Sf) auf Geschützwagen 39H(f) při Rommelově inspekci. Za pozornost stojí improvizované vesty a maskování přileb Beckerovy osádky, vyrobené z jutových pytlů.
V roce 1943 započal Becker s přestavbou lehkých tanků Hotchkiss H35 a H39, které byly vyzbrojeny jen kanony ráže 37 mm. Becker je přestavěl tak, že nesly buď protitankový kanon PaK 40 ráže 7,5 cm, nebo houfnici leFH 16 ráže 10,5 cm. Většina z těchto strojů byla dodána ve Francii obnovené 21. tankové divizi, která byla nedávno zničena v Africe. Právě té velel Beckerův starý známý, plukovník (a brzy generálmajor) Edgar Feuchtinger, bývalý velitel jeho 15. dělostřeleckého pluku 227. pěší divize. O této velmi podivné osobě si ale povíme více až v některém z dalších článků, a ke 21. tankové divizi samotné se brzy dostaneme.
Salvový minomet Reihenwerfer.
Dalšími přestavbami, které Becker v té době vyvinul, byly konstrukce na francouzských nepancéřovaných polopásových transportérech SOMUA MCG a Unic P107. Všechny dostaly pancéřové nástavby, SOMUA posloužila jako platforma pro nejrůznější zbraně: velkorážový raketomet Nebelwerfer, 8 cm salvový raketomet Vielfachwerfer (v podstatě kopii sovětské Kaťuše) nebo Beckerovu vlastní konstrukci, Reihenwerfer. To byl vlastně salvový minomet se dvěma řadami po 10 minometných hlavních ráže 8,1 cm.
Salvový raketomet Vilefachwerfer.
Menší polopás Unic P107 byl po opancéřování používán jen pro instalaci lehkých protiletadlových (2 cm) nebo protitankových (3,7 cm) kanonů, ale především jako pěchotní transportér, náhrada za nedostatkové německé stroje SdKfz 251. Kromě toho vyprodukovalo Baukommando Becker přestavbou stávajících vozidel stovky nákladních a užitkových vozidel se specializovanými nástavbami, a dokonce i desítky motocyklů.
Maršál Rommel při inspekci Vielfachwerferu na podvozku polopásu SOMUA.
Strojní inženýr Becker samozřejmě stavěl své konstrukce podle detailních výkresů, vedl si průběžné poznámky a postup stavby dokumentoval nákresy a fotografiemi. Většina se jich dochovala a stala se po válce objektem zájmu spojeneckých důstojníků i konstruktérů. Becker začal být díky své práci velmi známý, jeho továrny v roce 1943 navštívil ministr Speer, generálové Gerd von Rundstedt a Heinz Guderian a výroba a její produkty byly nafilmovány pro samotného Hitlera. Becker ale samozřejmě nemohl s postupující válkou zůstat mimo činnou službu, počátkem roku 1943 se stal velitelem oddílu pancéřového dělostřelectva v nově budované Schnelle Brigade West. To měla být jednotka nové koncepce, vysoce mobilní a schopná zásahu proti případné invazi na kterémkoli místě francouzského pobřeží. Záhy byla rozšířena na divizi a obratem se z ní, po kapitulaci německých jednotek v Africe, stala zmíněná 21. tanková divize pod velením generálmajora Edgara Feuchtingera.
Vzhledem k zoufalému nedostatku výzbroje nebyla divizi přidělena obrněná technika, a rozkazem jí bylo dokonce zakázáno poptávat ji v armádních skladech. Od toho tu ovšem byl starý Feuchtingerův známý a jeho bývalý podřízený, major Alfred Becker. Ten divizi, respektive její protitankový prapor – Sturmgeschütz-Abteilung 200, kterému velel, beze zbytku vybavil svými konstrukcemi. Becker u baterií své jednotky zkombinoval samohybné protitankové kanony s o něco dále umístěnými samohybnými houfnicemi. Vše řídili velitelé baterií pomocí nových nízkofrekvenčních vysílaček, které měly sice malý dosah, ale byly těžko detekovatelné odposlechem. Oddíl tedy fungoval podstatně univerzálněji a pružněji, než bylo v té době obvyklé. Obrněné transportéry Unic dodal Becker také oběma granátnickým plukům divize. Nakonec velení dodalo i plnohodnotné tanky, takže divize byla v podstatě vyzbrojena velmi dobře. Od května 1944 byla umístěna v Normandii v okolí města Caen. V té době jednotku dvakrát navštívil polní maršál Rommel, přičemž vznikla série dokumentárních fotografií i filmových záznamů Beckerových konstrukcí a jejich osádek. Díky jejímu umístění u Caen se stala 21. tanková divize jedinou mechanizovanou jednotkou, která se dostala do boje se spojenci při vylodění v Normandii hned prvního dne invaze, 6. června 1944.
Major Alfred Becker sdílel osud divize a nejednou se vyznamenal. Divize dlouho bránila po boku tankové divize Panzer Lehr a 12. tankové divize SS Hitlerjugend oblast města Caen. Při následné Montgomeryho operaci Goodwood, mohutném pokusu prorazit třemi tankovými divizemi úzkým koridorem z Normandie do volné krajiny, se jednalo právě o prostor, bráněný bojovou skupinou Luck 21. tankové divize– 125. plukem pancéřových granátníků, praporem tanků Pz-IV 22. tankového pluku, Tigery 503. praporu těžkých tanků a Beckerovým Sturmgeschütz-Abteilungem 200. Němci podobný útok očekávali a v zemědělské krajině s poli, zídkami a malými vesničkami a samotami proti němu připravili 12 km hlubokou obranu. Němci překvapivě nepoložili minová pole, protože se rozhodli vést boj jako mobilní, s překrývajícími se palebnými poli protitankových děl.
Muži Beckerova oddílu při nabíjení salvového minometu Reihenwerfer.
Nehledě na již šest týdnů trvající boje, Beckerův oddíl byl stále kompletní, protože se držel za obranou zbytku 16. polní divize Luftwaffe jižně od Caen. Oddíl tvořilo pět baterií, každá byla vyzbrojena šesti protitankovými 7.5 cm PaK 40/1 a čtyřmi houfnicemi 10.5 cm leFH18. Vše to byly samozřejmě Beckerovy konstrukce na samohybných podvozcích. Obrana granátníků byla koncipována jako mobilní, Beckerovy baterie ale držely jako pevné body klíčové vesničky Démouville, Giberville, Grentheville, Le Mesnil Frementel a Le Prieuré. Ráno 18. července začala na německé obranné pozice dopadat nejintenzivnější bombardovací příprava války. 2000 bombardérů zasypávalo úzký koridor plánovaného útoku po čtyři hodiny. Následovalo dalších 30 minut ostřelování těžkými lodními děly a pozemním dělostřelectvem.
Velitel Kampfgruppe, plukovník Luck, byl v době útoku v Paříži, ale okamžitě se vrátil a zjišťoval následky. Granátníci byli pocuchaní, ale škody nebyly tak velké, jak být mohly a měly. Jedna Beckerova baterie sice přišla o všechna svá děla, druhá byla poškozena, ale stále bojeschopná, ale další tři přestály smršť bez poškození. Becker dirigoval své baterie proti záplavě sebevědomě se blížících britských tanků vysílačkou, jejich ukryté a maskované stroje se pohybovaly z místa na místo a pálily ze zálohy. Z těsné blízkosti střílely na britské tanky z boků. Němci pod tlakem sice ustupovali, ale dostatečně pomalu, aby na frontu stačily dorazit silné německé posily. Po poledni ztratil britský útok razanci. Britská čelní 11. tanková divize ztratila ten první den 126 tanků a krize pro obránce skončila. Druhý den byla divize stažena a nahrazena Gardovou obrněnou divizí a 7. obrněnou divizí, na německé straně jim čelily dorazivší posily, 1. tanková divize SS Leibstandarte Adolf Hitlera 12. tanková divize SS Hitlerjugend. Britové jim sice způsobili těžké ztráty na technice, ale o předpokládaném průlomu nemohlo být ani řeči.
7.5 cm PaK401 auf Geschützwagen 39H(f) Beckerova oddílu, zničený v Normandii.
Posledním větším nasazením oslabeného Beckerova oddílu v Normandii byla britská operace Bluecoat, další neúspěšný pokus o průlom, kde oddíl opět zpomaloval postup 11. tankové divize jižně od Saint-Martin-des-Besaces. 1. srpna byl Becker raněn střepinou, zbylé stroje jeho oddílu byly poté zničeny v obklíčení v kotli u Falaise. Becker a někteří z jeho mužů z obklíčení unikli a přes Seinu se stáhli do Belgie.
Major Becker dorazil do Belgie 22. srpna a umístil své velitelství na zámku Taravisée ve vesnici Fosses-la-Ville. 2. června byl Alfred Becker navržen k udělení vysokého a zřídka udělovaného vyznamenání, rytířského kříže válečného záslužného kříže s meči. Vyznamenán tedy nebyl především za bojové zásluhy – to by dostal rytířský kříž železného kříže –ale hlavně za jeho výkony při vyzbrojení jednotek v podstatě z ničeho. Kříž mu byl udělen na konci roku 1944. Dne 3. září ve čtyři hodiny odpoledne opustil své velitelství, a to právě včas, protože o čtyři hodiny později dorazili členové belgického odboje s úmyslem jej zajmout.
Rytířský kříž válečného záslužného kříže s meči.
Obnovené jádro 21. tankové divize bylo následně nasazeno do těžkých bojů v Alsasku. Ve stejném prostoru se divize nacházela i v prosinci, kdy působila jako krytí křídla ofenzívy v Ardenách. Při této akci byl major Alfred Becker zajat. Další osud divize na východní frontě a její zánik v kotli u Halbe a sovětské zajetí jej tedy minuly. Válku přežil a po propuštění ze zajetí se v roce 1947 oženil s Francouzkou, kterou poznal, když se léčil v Normandii ze zranění.
Obnovil svou strojírenskou firmu v Düsseldorfu, Alfred Becker Gesellschaft mit beschränkter Haftung. Firma původně vyráběla textilní stroje, funguje ovšem s jiným programem dodnes. Jejím ředitelem je Thomas Becker. Major Alfred Becker, mistr obrněné improvizace, zemřel 26. prosince 1981.
Zdroje:
SCHEIBERT, Horst: Panzerjäger. Schiffer Publishing, Altgen 1998.
OSWALD, Werner: Kraftfahrzeuge und Panzer der Reichswehr, Wehrmacht und Bundeswehr. Motorbuch Verlag, Stuttgart 1973.
