Článek
Alfred Becker se narodil 20. srpna 1899 v Krefeldu. Na počátku 1. sv. války se ve věku 15 let dobrovolně přihlásil do armády. Sloužil u dělostřelectva a dosáhl hodnosti poručíka. Za nasazení u Verdunu a u Cambrai byl vyznamenán železným křížem II. i I. třídy. Několik týdnů před koncem války byl raněn při zásahu bojovým plynem. Po válce se přihlásil na univerzitu a získal titul strojního inženýra. Začal pracovat jako designér v oděvním průmyslu, brzy se stal spolumajitelem textilní firmy Volkmann & Company v domovském Krefeldu. V Bielefeldu pak založil firmu čistě svou, Alfred Becker A. G.
28. srpna 1939 byl v rámci mobilizace opět povolán do armády. Sloužil jako důstojník 15. dělostřeleckého pluku 227. porýnsko-westfálské pěší divize, jehož velitelem byl podplukovník Edgar Feuchtinger. S tímto důstojníkem se měl v budoucnu ještě osudově setkat. Becker byl rychle povýšen na kapitána a stal se velitelem 12. baterie. Při invazi do Polska byla 227. pěší divize pověřena ochranou západní hranice proti případnému francouzskému útoku v pohoří Eifel. V prosinci byl Beckerův pluk redesignován na dělostřelecký pluk 227 a divize se 10. května 1940 zapojila v rámci plánu Fall Gelb do útoku na Holandsko a Belgii. Beckerova baterie se účastnila bojů v Enschede a Deventeru. Divize dosáhla linie u Grebbe, kde byla na tři dny zastavena nepřítelem, skrz kterého nedokázala prorazit. Pak se ale Holanďané stáhli, divize překročila řeku Leie a obsadila Amersfoort. Becker byl vyznamenán sponou k železnému kříži II. třídy a o den později, 19. května, Holandsko kapitulovalo.
Všechna děla dělostřeleckého pluku byla samozřejmě hipomobilní, což bylo u Wehrmachtu (a nejen u něj) v té době standardem. Jen samotná Beckerova baterie potřebovala 126 koní. V Amersfoortu ale Becker objevil opuštěná transportní vozidla holandského dělostřeleckého pluku. Becker své koně nahradil ukořistěnými dělostřeleckými tahači Brossel TAL, jinými trofejními, belgickými náklaďáky, vybavil polní děla divizního průzkumného praporu. Dělostřelecké kolesny nechal jakožto nepotřebné na místě a později byly dopraveny do Francie. Tím získala jeho baterie podstatně větší mobilitu a byla schopna držet krok s čelními jednotkami divize. 3. června 1940 byl Becker vyznamenán sponou k železnému kříži I. třídy a byl povýšen na majora.
Po porážce Francie byla 227. pěší divize určena k okupační, bezpečnostní a pobřežní službě v Normandii poblíž Le Havru. Becker tam objevil množství opuštěných britských lehkých tanků a obrněných transportérů. Poté, co poznal výhody motorizovaných dělostřeleckých tahačů, uvědomil si, jaký význam by mělo umístit kanóny přímo na tato opuštěná vozidla. A jelikož byl strojním inženýrem, uměl si poradit. Pro svůj experiment si vybral britský lehký tančík Mk. VI, kterých zůstalo ve Francii opuštěných přes 300. Jejich design byl pro adaptaci kanonu vhodný, protože motor, převodovka, řízení a hnací kola byly soustředěny v přední části šasi, a zadní část tedy zůstávala volná pro zbraň a osádku.
Britský tančík Mk VI.
I když byla Beckerova divize určena k okupační službě, většina z jejích mužů pocházela z oblasti Krefeldu, regionu s dlouhými strojírenskými tradicemi. Mnoho z vojáků před válkou ve strojírenství pracovalo a byli v konstrukčních pracích odborníky. Becker spustil svůj projekt, muži jeho baterie usilovně pracovali v denních i nočních směnách. Z tančíků bylo potřeba sejmout kulometné věže a lehce pancéřované kapoty, a do volného prostoru byla osazena 10,5 cm houfnice leFH 16. Jelikož ale lehké šasi nezajišťovalo zbrani a čtyřčlenné osádce dostatečnou stabilitu, Becker vymyslel řešení ve formě ostruhy, který se při palbě sklápěla a opírala o zem. Beckerovy osobní vztahy s krefeldskou společností Deutsche Edelstahl Gmbh zajistily dodávku 20 mm pancéřových plátů, ze kterých jeho muži vytvořili ochranné prvky pro osádku. Během půl roku vybavili Beckerovi muži svou baterii kompletně, všech 12 baterijních houfnic umístili na podvozky. Výsledkem byly stroje, oficiálně označené 10,5 cm leFH 16 Geschützwagen Mk VI 736 (e). Navíc namontovali šest těžších houfnic 15 cm sFH 13 na šasi větších strojů. K tomu vyrobili 12 muničních transportérů Mk. VI, několik dalších na bázi Bren Carrierů a čtyři velitelské varianty tančíků Mk. VI.
Tímto kutilským počinem Becker vlastně postavil první baterii samohybného dělostřelectva a započal proces, jenž vyústil ve vývoj svébytné zbraně, která měla pro další vývoj pancéřových divizí zásadní význam. První varianty samohybných děl, Sturmgeschütz III, existovaly sice již před válkou, ale jednalo se o stroje jen s krátkohlavňovými houfnicemi pro podporu pěchoty. Baterie podstoupila palebné zkoušky v Harfleuru u Le Havru a kompletní testování na polygonu v Beverloo v Belgii. Za svůj nápad a jeho realizaci byl Becker vyznamenán německým křížem ve zlatě.
V červnu 1941 zaútočili Němci na SSSR a v září byla Beckerova divize odvelena k Armádní skupině sever. Byla jedinou pěší divizí na východní frontě, která disponovala samohybnou dělostřeleckou baterií. V prosinci se divize zúčastnila bojů u Leningradu. Beckerova improvizovaná samohybná děla se osvědčila, díky jejich mobilitě byla nasazována na kritických úsecích.
Při tažení vyšlo najevo, že německé pěchotní jednotky mají zásadní potíže při obraně před sovětskými tankovými útoky. Standardní protitankový kanón, 3,7 cm PaK 36, nebyl schopen větší sovětské tanky vůbec ohrozit, a díky vysoké mobilitě sovětských tankových útoků byl problém dostat těžší děla tam, kde jich bylo potřeba. Tanková firma Alkett zkonstruovala již dříve ad hoc stíhač tanků, Panzerjäger I, když namontovala původně československý protitankový kanon 4,7 cm PaK (t) na šasi německého tanku PzKpfw I. Těchto strojů vyrobila firma Alkett od května do října 1941 celkem 174 kusů. Kromě nich konvertovala také 26 francouzských Renaultů R35 na velitelská a tažná vozidla, což byl vlastně jen R35 se sejmutou věží.
Panzerjäger I v Africe.
Osvědčeného improvizátora Beckera odvolali z fronty, aby firmě Alkett pomohl vymyslet možnost zmobilnění protitankových kanonů 7,5 cm PaK 40. Mezi možnostmi, které firma spolu s Beckerem zvažovala, bylo použití francouzského pancéřovaného pásového tahače Lorraine 37L. Těch Němci ukořistili asi 360 a používali je v souladu s jejich určením k tažení děl nebo zásobování jako Lorraine Schlepper (f). Pro příšerné cesty na východní frontě to bylo ideální řešení, a Němci sami v té době ještě nic podobného nevyráběli. Pro přestavbu na samohybné dělo se podvozekzdál být ideální, protože motor a veškerá mechanika byly ve stroji, na rozdíl od německých pásových konstrukcí, uloženy opět vpředu. Zadní část šasi tak zůstávala volná pro umístění zbraně a osádky.
Výrobní linka továrny Alkett při produkci samohybných děl StuG III.
Stroj byl představen 25. května 1942 a vzápětí bylo rozhodnuto přestavět všech 160 zbývajících tahačů. 60 z nich mělo nést protitankový kanon 7,5 cm PaK 40. Nakonec jich v této první sérii, včetně opravených strojů, vzniklo 102, a dostaly název Marder I. Sloužily především jako mobilní protitanková ochrana pěších divizí na východní frontě.
Marder I
Na základě jejich úspěchu si v srpnu 1942 velitelství armád na východě (OKH) vyžádalo k prohlídce jednu z Beckerem původně zkonstruovaných samohybek. 2. září ji Becker s jednou ze svých osádek s úspěchem předvedl v zahradě říšského kancléřství Adolfu Hitlerovi a šéfům Armádního zásobovacího úřadu. V důsledku toho byl Becker oficiálně převelen k osvědčené firmě Alkett v Berlíně-Spandau a vybaven rozsáhlými pravomocemi. Byl pověřen vybavit Rommelův Afrikakorps, respektive Panzer-Armee Afrika, mobilním dělostřelectvem. Pro boje v poušti byla pohyblivost dělostřelectva prioritou. Becker opět vybral jako základ pro instalaci těžké polní houfnice 15 cm sFH 18 osvědený podvozek francouzského tahače Lorraine. OKH bylo výsledkem, označeným jako 15 cm sFH13/1 (Sf) auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f) nebo SdKfz 135-1, nadšeno, a stroje byly odeslány do Afriky.
15 cm houfnice SdKfz 135-1, zničená v Lybii. Jasně patrná je výsuvná ostruha pro stabilizaci stroje při palbě.
Muniční transportér na podvozku tahače Lorraine.
Po dokončení projektu poslal Hitler Beckera do Francie, aby zajistil a zaevidoval vše použitelné, co z britských a francouzských obrněných vozidel zbylo, a posoudil, jestli to vyhovuje německým potřebám. V kladném případě měl stroje shromáždit a upravit je podle nutnosti. Požadavek zněl na vybavení „nejméně“ dvou tankových divizí. Pod záštitou Říšského ministerstva pro výzbroj a válečnou výrobu tak vzniklo Baukommando Becker. Dostalo k dispozici tři francouzské automobilky a strojírenské továrny – Matford, Talbot a Hotchkiss, všechny v okolí Paříže.
Ale o tom zase příště.
Zdroje:
SCHEIBERT, Horst: Panzerjäger. Schiffer Publishing, Altgen 1998.
OSWALD, Werner: Kraftfahrzeuge und Panzer der Reichswehr, Wehrmacht und Bundeswehr. Motorbuch Verlag, Stuttgart 1973.
