Článek
Edgar Feuchtinger se narodil 9. listopadu 1894 v alsaských Métách v rodině obchodníka s hudebninami. V roce 1907 vstoupil po maturitě na gymnáziu do kadetky v Karlsruhe. Během Velké války bojoval v pluku pěchotního dělostřelectva č. 14, od 18. srpna 1915 jako poručík, v Rusku i ve Francii, kde se zúčastnil bitev u Verdunu, na Sommě a druhé bitvy na Aisne. Feuchtinger byl vyznamenán Železným křížem II. i I. třídy, rakousko-uherskou Bronzovou medailí za statečnost, bádenským Rytířským křížem 2. třídy řádu Zähnrigerského lva s meči, würtemberským Rytířským křížem 2. třídy s meči Friedrichova řádu a hamburským Hansovním křížem. Po kapitulaci Německa se mu podařilo zůstat v aktivní službě v Reichswehru, kde sloužil v různých dělostřeleckých jednotkách a nakonec i v dělostřelecké škole. Jako schopný organizátor byl v roce 1935 pověřen organizací podílu armády na stranickém sjezdu o rok později byl členem organizačního výboru olympijských her, za což byl vyznamenán Olympijským řádem I. třídy. Při obou příležitostech si schopný kšeftman Feuchtinger nadělal četné známosti ve vedení strany.
Generál Edgar Feuchtinger v květnu 1944.
K polní službě se opět dostal v roce 1937 a v srpnu 1939 byl v hodnosti podplukovníka jmenován velitelem 15. dělostřeleckého pluku 227. porýnsko-westfálské pěší divize, v prosinci téhož roku přečíslovaného na dělostřelecký pluk 227. Velitelem jeho 12. baterie byl geniální inženýr, major Alfred Becker, který se brzy proslavil přestavbami pojízdné trofejní techniky i vraků na funkční samohybná děla. O něm jsem psal již dříve zde:
Feuchtinger velel pluku v tažení proti Holandsku, Belgii a Francii. Byl vyznamenán sponami k Železnému kříži obou tříd a 1. srpna povýšil na plukovníka. V září 1941 byla 227. pěší divize převelena ke službě na východní frontě v rámci Armádní skupiny sever, kde bojovala na Volchovu. Na východní frontě si Feuchtinger vysloužil medaili za východní tažení a Válečný záslužný kříž II. i I. třídy. V srpnu 1942 Feuchtingera převeleli do Führerrezerve, důstojnické zálohy. 27. listopadu 1942 údajně velel Feuchtinger Kampfgruppe A, jedné ze skupin, které obsazovaly území dříve „nezávislé“ vichystické Francie. Jejich úkolem bylo také obsadit jihofrancouzský přístav Toulon a zabavit tam kotvící válečné lodě francouzského námořnictva. Akce ale skončila blamáží, francouzské posádky většinu lodí flotily, včetně bitevních lodí a těžkých křižníků, vyhodily do povětří a potopily dřív, než Němci dorazili.
V dubnu 1943 byl Feuchtinger jmenován velitelem tzv. Schnelle Brigade West, záhy rozšířené na divizi. Jednalo se o nový koncept vysoce mobilních divizí, motorizovaných dokonce ve větším měřítku, než běžné tankové divize, které by byly schopné odrazit případnou spojeneckou invazi na kterémkoli místě francouzského pobřeží. Tyto divize měly ve Francii vzniknout celkem čtyři, ale díky nedostatku materiálu, který polykala nenasytná východní fronta, byla zformována pouze jediná. Edgar Feuchtinger, dobrý organizátor a kšeftař, se stal velitelem Schnelle Division West bez ohledu na to, že měl s tankovými jednotkami nulové zkušenosti. Údajně mu v tom pomohly styky na vysoké úrovni v NSDAP. Vzhledem k tomu, že 13. května 1943 se v rámci Afrikakorpsu vzdaly zbytky zničené 21. tankové divize, byla Schnelle Division West obratem přejmenována na 21. tankovou divizi. Mužstvo tvořili jak odvedenci z Německa, tak dobrovolníci z okupovaných zemí Evropy. Doplnilo je asi 2000 veteránů divize původní, kteří byli před kapitulací Afrikakorpsu odesláni do Německa na léčení zranění nebo nemocí.
Schnelle Division West, respektive pozdější 21. tanková divize, měla být sice vysoce mobilní, ale vozidel pro ni se nedostávalo, protože jich bylo málo i pro pouhé doplňování ztrát na východní frontě. Feuchtinger si ale z minulosti pamatoval svého podřízeného, majora Beckera a jeho ad hod konstrukce samohybných děl na trofejních podvozcích. Přes své stranické kontakty dosáhl toho, že mu byl Becker podřízen jakožto velitel jeho divizního Panzerjäger-Abteilungu 200, který ovšem neměl žádná vozidla. Becker poté dostal volnou ruku a vysoké pravomoci. Byly mu přiděleny tři zrekvírované automobilky a strojní továrny u Paříže – Matford, Talbot a Hotchkiss, a Becker začal objíždět celou Francii a shromažďovat vraky a díly francouzských tanků a polopásových transportérů k přestavbám. Tak vzniklo Baukommando Becker, o kterém jsem psal již zde:
Becker divizi během následujícího roku vyzbrojil několika typy samohybných protitankových děl a houfnic vlastní konstrukce, samohybnými raketomety minomety a obrněnými transportéry pro pěchotu. Dobrý organizátor Feuchtinger pro divizi zajistil i skvělé velitele – 22. tankovému pluku velel plukovník Hermann von Oppeln-Bronikowski, 125. pluku pancéřových granátníků plukovník Hans von Luck a 192. pluku pancéřových granátníků podplukovník Josef Rauch. Za výstavbu a vyzbrojení divize byl Feuchtinger v červenci 1943 vyznamenán Německým křížem ve stříbře. V květnu 1944 byla divize v podstatě plně vyzbrojena a přesunula s z posádkové služby v Paříži do Normandie do prostoru Caen. Generál Feuchtinger se jednotce příliš nevěnoval, většinu času trávil dál v Paříži, oficiálně proto, aby dohlížel na výrobu techniky v Beckerových továrnách. Hlavním důvodem byl ale příjemný společenský život ve francouzské metropoli, kde žila i Feuchtingerova milenka, jihoamerická herečka pařížského divadla, a možnost společenských styků a nejrůznějších kšeftíků, na nichž se Feuchtlinger podílel.
Inspekce maršála Rommela u 21. tankové divize. Uprostřed její velitel, generál Edgar Feuchtinger.
Když vypukla spojenecká invaze, nebyl na frontě přítomen nejen polní maršál Rommel, který odjel do Německa na dovolenou k rodině, ale ani velitel 21. tankové divize, generál Feuchtinger, zdržující se jako obvykle u své pařížské milenky. Okamžitě se sice do Caen vrátil, ale divizi velel tzv. „zezadu“, což znamenalo, že frontu vůbec neviděl a po vydání rámcových rozkazů nechal všechno na velitelích svých podřízených jednotek. 21. tanková divize byla jedinou mechanizovanou jednotkou, která spojencům čelila hned první den invaze, 6. června. V klidném úseku mezi jednotlivými vyloďovacími plážemi se její tanky dostaly až k moři, ale invazi tím samozřejmě nezastavily. V dalších dnech se divize účastnila obrany prostoru města Caen v rámci sboru pod velením SS-Oberstgruppenführera Seppa Dietricha po boku tankové divize Panzer Lehr a 12. tankové divize SS Hitlerjugend. Veškerá tíha bojů spočívala na velitelích tankového pluku a obou pluků granátnických.
Montgomeryho operace Goodwood byl mohutný pokus prorazit třemi tankovými divizemi úzkým koridorem z Normandie do volné krajiny. Prostor byl bráněný bojovou skupinou Luck 21. tankové divize– 125. plukem pancéřových granátníků, praporem tanků Pz-IV 22. tankového pluku plukovníka Oppeln-Bronikowskiho, Tigery 503. praporu těžkých tanků Rolfa Frommeho a Beckerovým Sturmgeschütz-Abteilungem 200. Němci podobný útok očekávali a v zemědělské krajině s poli, zídkami a malými vesničkami a samotami proti němu připravili 12 km hlubokou obranu. Němci překvapivě nepoložili minová pole, protože se rozhodli vést boj jako mobilní, s překrývajícími se palebnými poli protitankových děl.
Ráno 18. července začala na německé obranné pozice dopadat nejintenzivnější bombardovací příprava války. 2000 bombardérů zasypávalo úzký koridor plánovaného útoku po čtyři hodiny. Následovalo dalších 30 minut ostřelování těžkými lodními děly a pozemním dělostřelectvem. Smršť si sice vyžádala těžké ztráty, ale neměla na německé obránce takový účinek, jak Montgomery předpokládal. Postupující britské tankové divize byly hlubokou německou obranou decimovány, jen 11. tanková divize ztratila toho dne 126 tanků. Němci sice ustoupili během boje o 11 kilometrů, ale kilometr obranných postavení ještě zbýval, a v mezičase stačily dorazit posily – 1. tanková divize SS Leibstandarte Adolf Hitler a 12. tanková divize SS Hitlerjugend.
Počátkem srpna se 21. tanková divize opět střetla s britskou 11. tankovou divizí, když zpomalovala její postup v rámci operace Bluecoat. Je poněkud hořkou skutečností, že za výkony jeho divize byl netečný generál Feuchtinger 1. srpna povýšen na generálporučíka a 6. srpna vyznamenán Rytířským křížem železného kříže. 21. tanková divize se nakonec ocitla spolu s ostatními německými jednotkami v obklíčení v kotli u Falaise. Generálovi Feuchtingerovi se z kotle ještě podařilo uniknout poté, co veliteli 125. granátnického pluku, plukovníkovi von Luckovi řekl: „Od teďka je to na vás. Nepovím vám, kde seženete palivo, munici nebo potraviny. Mnoho štěstí, Lucku. Přiveďte mi hodně mužů divize zpátky.“ Z kotle se ovšem dostalo jen málo vojáků 21. tankové divize, a její obrněná vozidla v něm zůstala všechna.
Jedno ze zničených samohybných děl 21. tankové divize, 7.5 cm PaK401 auf Geschützwagen 39H(f).
Obnovené jádro divize bylo následně nasazeno do těžkých bojů v Alsasku při obraně Siegfriedovy linie. Generál Feuchtinger „velel“ ještě víc zezadu než dřív, poklidně žil na svém statku v Celle v severním Německu. Těžko říci, co ho k tomu vedlo – jestli prozření, že Německo válku už fakticky prohrálo, a následná rezignace, nebo prostý strach o život. Každopádně své vojáky nechal, už podruhé, na holičkách. Z původně zřejmě výborného vojáka a organizátora zbylo už jen to druhé, a organizoval již jen vlastní zisk, pohodlí a bezpečí. Spolu s ním na statku v Celle samozřejmě žila jeho milenka a tři jeho přátelé, jemu podřízení důstojníci. Místním to bylo poněkud divné, sledovali, co tam vlastně aktivně sloužící generál dělá a nakonec jej udali, že pro svou milenku nakupuje potraviny na černém trhu a ponechává záměrně své podřízené přátele mimo bojové nasazení. 5. ledna 1945 byl Feuchtinger zatčen, oficiálně za to, že se v červnu a v prosinci 1944 nezdržoval na svém velitelství a jednotku nechal napospas. Záhy na něj padlo podezření z masivních defraudací ve Francii, které vyvrcholily koupí soukromého zámku. Feuchtinger byl obviněn z rozkrádání ve Francii zabaveného židovského majetku (jednalo se především o luxusní kožichy), zpronevěry majetku Wehrmachtu, umožňování vojákům vyhýbání se službě a z vyzrazení služebních tajemství jeho jihoamerické milence.
Feuchtinger byl uvězněn ve vojenské věznici v Torgau a postaven před polní soud. Jeho rozsudek mu odebral všechny řády a vyznamenání, degradoval jej na kanonýra (vojína dělostřelectva) a odsoudil jej k smrti. 2. března mu ale Hitler dal možnost vysloužit si pardon službou obyčejného dělostřelce ve 20. divizi pancéřových granátníků na východní frontě. Feuchtinger tam ale vůbec nenastoupil, čímž se fakticky dopustil dezerce. Místo služby se opět ukryl, nepříliš nápaditě, na svůj statek v Celle. 12. dubna po něm bylo vyhlášeno pátrání, ale nebylo úspěšné a Feuchtinger se doma kupodivu dočkal konce války. 29.května 1945 si oblékl generálskou uniformu a vzdal se britským okupačním jednotkám. Prezentoval se jako oběť nacistické justice, v podstatě jako protinacistický odbojář, což byl samozřejmě nesmysl. Ale za co přesně byl odsouzen, nikdo nevěděl. Ostatní němečtí důstojníci v zajateckém lágru Allendorf, kde byl po nějaký čas držen, ostře protestovali proti jeho pouhé přítomnosti. Feuchtinger byl jako bývalý vězeň nacistického režimu propuštěn s reputací odpůrce nacismu brzy, v roce 1946.
Po návratu do Německa pracoval v několika obchodních společnostech, nakonec se uchytil jako zástupce firmy Bremen Vulkan, obchodující se strojními výrobky pro těžký průmysl. Feuchtinger publikoval také práce o vojenské historii a v roce 1956 dokonce přímo na místě vysvětloval 200 důstojníkům z velení NATO průběh bitvy o Caen – které se fakticky nezúčastnil. V květnu 1953 se na něj ale na nádraží obrátil neznámý muž, který mu údajně ukázal jakýsi dokument vojenské policie ze 12. dubna 1945. Týkal se pravděpodobně Feuchtingerova odsouzení a pátrání po něm a bylo z něj nejspíš zřejmé, za co byl odsouzen. Neznámým mužem byl agent KGB a Feuchtinger jím byl donucen, aby mu dodával informace o německém znovuvyzbrojování. Vzhledem k jeho letitým kontaktům v armádních kruzích se k nim Feuchtinger jako bývalý generál mohl přirozeně dostat, a zájem o ně maskoval svými historicko-spisovatelskými výzkumy. Po následujících sedm let tedy Feuchtinger dodával Sovětům tajné informace z vojenského prostředí.
Jeho spolupráci s KGB ukončila až mozková mrtvice, které podlehl 21. ledna 1960 v Berlíně. Jeho identitu špióna odhalil magazín Der Spiegel v roce 1961. Podstata jeho odsouzení v roce 1945 vyšla najevo až v roce 2008 v rámci celonárodní diskuse o rehabilitaci bývalých vojáků Wehrmachtu, odsouzených nacistickým režimem za zradu. Rozsudek nad bývalým generálporučíkem Edgarem Feuchtingerem ale po projednání v Bundestagu zrušen nebyl.
Náhrobek Edgara Feuchtingera v Krefeldu stále nese hodnost, pravomocně mu odejmutou soudem.
Zdroje:
BRADLEY, Dermot – HILDEBRANDT, Karl Friedrich – RÖVEKAMP, Markus: Die Generale des Heeres 1921-1945, Band 3, Osnabrück 1994.
LUCK, Hans von: Mit Rommel an der Front, Mittler Verlag, Hamburg 2006.
MITCHAM, Samuel W.: Defenders of Fortress Europe. Potomac Books, Washington, D.C. 2009.
