Článek
Hans-Ulrich Freiherr von Luck und Witten se narodil 15. června 1911 ve Flensburgu do pruské rodiny se starými vojenskými kořeny. Jeho otec, Otto von Luck, sloužil v císařském válečném námořnictvu. V červenci 1918 ale zemřel na epidemii chřipky. Jeho matka se pak znovu vdala za kaplana říšského námořnictva.
V roce 1929 vstoupil Hans von Luck do Reichswehru. V zimě 1931-1932 absolvoval v pěchotní škole v Drážďanech kadetský důstojnický kurs, který vedl jistý kapitán Erwin Rommel. Po absolvování kursu sloužil Luck v jednotce, která se 30. června 1934 podílela na tzv. noci dlouhých nožů, zásahu státních orgánů proti údajně připravovanému puči velitelů SA, kdy jich několik zatkla ve Štětíně. V roce 1939 byl Luck převelen ke 2. lehké divizi, kde sloužil jako velitel roty v jejím průzkumném praporu.
1. září se 2. lehká divize pod velením generálporučíka Georga Stummeho účastnila útoku na Polsko. Již 18. října byla divize dozbrojena a transformována v 7. tankovou divizi. Podobně naložilo velení se třemi dalšími lehkými divizemi. Divize měla nově 218 tanků ve třech praporech, dva střelecké pluky, ženijní prapor, protitankový prapor a prapor průzkumný. Luck zůstal velitelem roty v průzkumném praporu, teď již obrněném. 6. února 1940 se změnil velitel divize. Místo Stummeho, který se stal velitelem XXX. armádního sboru, nastoupil Luckovi již známý, mladý, nadějný Erwin Rommel, teď už generál s dobrými styky k nejvyšším místům říše.
7. tanková divize byla součástí XV. sboru pod velením generála Hermanna Hotha, který spadal do Armádní skupiny A. Ta se zapojila 10. května 1940 do útoku na země Beneluxu a Francii. Luckův obrněný průzkumný prapor razil 7. tankové divizi cestu skrz Belgii, během tří dnů byli Němci u řeky Maasy. Díky Rommelově dravosti a ignoraci rozkazů k zastavení řeku divize překročila a pokračovala dál. 28. května byl poručík Luck provizorně jmenován velitelem celého průzkumného praporu. Divize směřovala dál do Francie, rychlým tempem obsadila nebo obešla Arras, Lille, Rouen a Fecamp. Ani Francouzi a Britové, ale ani německé velení většinou netušilo, kde se divize momentálně nachází, čímž si jednotka vysloužila přezdívku „divize duchů“. K Cherbourgu pak dorazila pochodem během24 hodin, v nichž urazila 240 km. Po dvou dnech ostřelování se posádka přístavu vzdala a Němci tím odřízli britský expediční sbor a část francouzských jednotek od zbytku Francie. Následovala už jen spojenecká evakuace z Dunquerke.
Následující období trávila divize, a s ní i von Luck, okupační službou ve Francii. V únoru 1941 byl Rommel pověřen velením Sperrverband Afrika a velení 7. tankové divize převzal generál Hans Freiherr von Funck. Začátkem června se divize přesunula do Východního Pruska, kde se připravovala v rámci Panzergruppe 3 Armádní skupiny střed na invazi do SSSR. Luck byl povýšen na kapitána a převelen ke štábu divize. Na začátku tažení byl stav 7. tankové divize 400 důstojníků a 14 000 mužů. Jednotka pak postupovala na čele tankové skupiny na východ, dobyla litevský Vilnius a pak se stočila k Minsku. Tam utvořila severní rameno kleští, které uzavřely obklíčení tří sovětských armád v prostoru Bialystok-Minsk. Po jeho obsazení pokračovala tanková skupina na východ na Vitebsk. Po dobytí města byl kapitán von Luck trvale jmenován velitelem divizního obrněného průzkumného praporu.
Von Luckova mapa se zakresleným postupem 7. tankové divize severozápadně od města na podzim 1941..
Divize se účastnila i velkého obklíčení sovětských jednotek u Smolenska, poté pokračoval von Luck se svým praporem dál na Moskvu. Počasí se zhoršilo, německý postup zpomalovaly kromě rostoucího sovětského odporu i neuvěřitelně rozblácené cesty. Pak přišly silné mrazy a sovětské posily, téměř vykrvácené německé divize byly nuceny přejít do obrany a na některých úsecích ustoupit. Do ledna 1942 utrpěla 7. tanková divize ztráty ve výši 2055 padlých, 5737 raněných, 313 nezvěstných a 1089 obětí omrzlin a nemocí, které přenášely vši. Celkové ztráty tak dosáhly 9203 mužů, tedy 64 % stavu, s nímž vyrazila do útoku. Von Luck si tohle všechno naplno užil, ale měl štěstí a přežil. V nezjištěné době byl vyznamenán Železným křížem obou tříd a bronzovou sponou za boj zblízka. Generál Rommel požadoval už od listopadu jeho převelení ke svému Afrikakorpsu. Koncem ledna 1942, když krize na východní frontě pominula, byl jeho požadavek konečně schválen.
Hans von Luck byl 2. ledna 1942 vyznamenán Německým křížem ve zlatě, koncem měsíce povýšen na majora a dostal dvouměsíční dovolenou. 8. dubna 1942 dorazil do Afriky, aby se ujal velení 3. obrněného průzkumného praporu 21. tankové divize, jedné ze dvou tankových divizí německého Afrikakorpsu. Při německé ofenzívě, která dobyla Benghází, Gazalu a Tobruk, byl raněn a do poloviny září se léčil v Německu. Poté se navrátil ke své jednotce. 23. října spustili 1942 Britové ofenzívu, která měla vyhnat Němce a Italy od bran Káhiry, kam mezitím postoupili. Během této druhé bitvy o El Alamejn bylo úkolem Luckova 3. obrněného průzkumného praporu krýt ústup nejen jeho divize, ale všech německých jednotek. Do prosince se Rommelovy armády stáhly až do Tripolisu a 13. května 1943 se německo-italské jednotky v Africe vzdaly spojencům. Tou dobou byl ale von Luck už v Německu. Není jasné, kdy a proč z Afriky odjel, ale je možné, že jeho převelení souviselo s odjezdem jeho protektora, maršála Rommela, který byl v březnu 1943 ve velení Panzerarmee Afrika vystřídán generálem von Arnimem. Legendární polní maršál neměl být tím, kdo bude zodpovědný za nádcházející porážku. Vzáří 1943 pak von Lucka určili za instruktora školy obrněného průzkumu v Paříži.
V březnu 1944 se zkušený von Luck stal velitelem tankového pluku v nově formované divizi Panzer Lehr pod velením generála Fritze Bayerleina, sekterým se znal z Afriky. Nejednalo se o školní jednotku, ale o jednotku školící, která měla se zkušeným personálem testovat nové zbraně a taktiky. V polovině dubna mu ale Bayerlein sdělil, že generál Edgar Feuchtinger má očividně na velitelství lepší styky, než on, a že von Luck bude muset sloužit v jeho 21. tankové divizi. V jedné věci se ale nic nezměnilo, von Luck se tak jako tak stal opět podřízeným svého starého známého, maršála Erwina Rommela, nyní velitele Skupiny armád B.
Hans von Luck byl tedy převelen ke 21. tankové divizi, umístěné tou dobou v Bretani. Začátkem května byl Von Luck jmenován velitelem 125. pluku pancéřových granátníků, který se mezitím přesunul do Normandie. Posádkou byl ve Vimontu jihovýchodně od Caen, a krytí mu poskytovaly dvě roty samohybných děl.
6. června 1944 vypukla spojenecká invaze v Normandii. Von Lucka během noci vyburcovala hlášení o parašutistech, kteří přistávají v prostoru jeho jednotky a budují předmostí na obou březích řeky Orne. Von Luck žádal o povolení k zásahu, ale velitel divize, generál Feuchtinger, mu jej odmítl vydat s odkazem na striktní rozkazy velení, že se jednotky nemají zapojovat do větších operací, dokud jim to vrchní velení výslovně nepovolí. Kromě rozkazu, který ve 4.30 povolil jednotkám divize zasáhnout proti parašutistům britské 6. výsadkové divize, zůstala 21. tanková většinou na místě. Během rána spojenci potřeli obránce pláží a Britové si zajistili předmostí.
V 10.30 vydal generál Erich Marcks, velitel LXXXIV. sboru, pod který divize spadala, rozkaz, aby byla na likvidaciparašutistů vyčleněna jediná rota 100. tankového pluku, a aby celý zbytek divize zaútočil proti britským jednotkám, postupujícím z vyloďovacích pláží na Caen. Když generál Feuchtinger konečně rozkaz splnil, ponechal vzadu nejen požadovanou rotu tanků, ale také von Luckův 125. granátnický pluk. Jeho rozkaz nakonec zrušilo velení 7. armády a pro útok na parašutisty určilo jen von Luckův pluk. Zmatek a nepružnost velení takněmeckou reakci velice zdržely. V pět odpoledne se nicméně von Luck pokusil dobýt mosty přes řeku Orne v Bénouville svými obrněnými transportéry. Silná obrana britských parašutistů, držících mosty, podporovaná palbou lodních děl, ale Němce srazila zpátky. K tomu začali v jejich týlu seskakovat další parašutisté, a některé části von Luckova pluku se poté stáhly.
Ráno 9. června byl kromě 125. granátnického pluku von Luckovi podřízen prapor samohybných děl o třech bateriích a protitanková rota 8,8 cm kanonů. Nově vzniklá Kampfgruppe Luck dostala opět za úkol zaútočit na mosty přes Orne a dobýt je. Útok začal hodinu před svítáním, aby se Němci vyhnuli spojenecké vzdušné a dělostřelecké nadvládě. Kampfgruppe postoupila na Ranville, odkud vytlačila nepřítele, ale nepodařilo se jí prolomit obranné linie a probít se k mostům. Britští parašutisté, posílení 51. (Highland) divizí a 4. obrněnou brigádou, se pokusili postoupit východně kolem Caen a Němce odříznout, ale von Luckova Kampfgruppe tento záměr překazila. Dalších několik dní von Luckova jednotka Brity čím dál víc tísnila. 12. června byly části divize nasazeny v boji o Sainte-Honorine (dnes Aure-sur-Mer), vesničku na výšině přímo nad invazními plážemi. Britské jednotky východně od řeky Orne se nebyly schopny pohnout vpřed až do 16. června, a i potom se jejich postup měřil jen na metry.
O kompaktní 21. tankové divizi se již moc mluvit nedalo. Její velitel, generál Feuchtinger, na frontě nebyl, o velení se nezajímal a všechno nechával na velitelích pluků, kteří se rozhodovali a bojovali v podstatě samostatně, po vzájemné dohodě. Faktickým velitelem divize byl plukovník Hans von Luck. Počátkem července připadl prostor, bráněný Kampfgruppe Luck, pod veleníI. tankového sboru SS, kterému velel SS-Oberstgruppenführer Sepp Dietrich. Do Luckovy pravomoci v té době spadal i prapor tanků Pz-IV 100. tankového pluku, prapor těžkých tanků 503 Rolfa Frommeho s rotou 10 Tigerů II a dvěma rotami 20 Tigerů I a Sturmgeschütz-Abteilung 200 majora Beckera, složený z improvizovaných samohybných děl na trofejních francouzských podvozcích. O Baukommandu Becker a jeho konstrukcích jsem psal zde:
18. července spustili Britové Montgomeryho ambiciózní plán – operaci Goodwood, které měla za cíl pomocí mohutného bombardování a ostřelování lodními i pozemními děly prorazit z předmostím za Orne na východním okraji Caen úzký koridor do volné krajiny směrem na jih. Tím pak měly projet tři tankové divize jako nůž máslem. Prostor vesniček Démouville, Giberville, Grentheville, Le Mesnil Frementel a Le Prieuré bránila právě převážně Kamfpgruppe Luck. Od rána téměř 2100 bombardérů zasypávalo po čtyři hodiny úzký koridor plánovaného útoku. Následovalo dalších 30 minut ostřelování těžkými lodními děly a pozemním dělostřelectvem. Von Luck se během bombardování vrátil z Paříže a hned si uvědomil, co se děje a jaký je úmysl Britů. Nálety zničily zbytky 16. polní divize Luftwaffe, která držela frontu, a také většinu 100. tankového pluku 21. tankové divize a celou baterii jejího protitankového pluku. Britské divize, které se do průlomu vrhly, byly ale přivítány efektivní mobilní obranou především Beckerova protitankového pluku a zbylých tanků. Von Luck údajně přinutil k palbě i osádky nedaleké baterie 8,8 cm kanonů Luftwaffe, které se zprvu odmítaly připojit s poukazem, že k boji nemají rozkazy. Ztráty Britů byly enormní, jen 11. tanková divize ztratila ten první den 126 tanků. I když Němci ustupovali, Britům se do volné krajiny prorazit nepodařilo. Odpoledne začaly dorážet na bojiště části 1. tankové divize SS Leibstandarte Adolf Hitler. Ty spolu s Kampfgruppe Luck Brity druhý den zastavily a zaútočily jim do boků. O další den později britský útok skončil a večer vystřídala Kampfgruppe von Luck 12. tanková divize SS Hitlerjugend. Hans von Luck byl za tuto akci 8. srpna vyznamenán Rytířským křížem a povýšen na podplukovníka.
Hans von Luck v létě 1944, překvapivě stále v tropické uniformě důstojníka Afrikakorpsu.
21. tanková divize dostala týden na oddech, a pak musela vyrazit k vesnici Villers-Bocage jižně od Bayeux, kde Britové 26. července prorazili obranu tankové divize Panzer Lehr. 31. července ale prorazily americké jednotky generála Pattona na západě poloostrova Cotentin na jih ve směru na Avranches do otevřené krajiny. Německé mechanizované jednotky byly vyslány na západ, aby Američany odřízly od zásobování, ale spojenci jejich záměr díky prolomenému kódu Ultra zjistili a na jednotky, soustředěné k útoku, dopadlo těžké spojenecké bombardování a dělostřelba. Němci ustupovali a hrozilo jim obklíčení. Po dvou dnech ústupových bojů se von Luck dostal se svými jednotkami do Falaise. 17. srpna Britové rozdělili 21. tankovou divizi ve dví, polovina divize zůstala uvnitř pomalu se uzavírající kapsy, druhá polovina, včetně von Luckova velitelství, se nacházela vně ní. Kampfgruppe von Luck se zoufale snažila udržet koridor u Trunu a Chambois průchodný, aby mohly jednotky z kotle uniknout. Velitel divize, generál Feuchtinger, se objevil na von Luckově velitelství, řekl mu, že mu nemůže nijak pomoci, popřál mu hodně štěstí a zase zmizel.
Tank Sherman francouzské 2. obrněné divize v bojích u Falaise.
Poprvé past zaklapla 19. srpna, když Britové a 1. polská obrněná divize uzavřeli obkličovací perimetr. Kampfgruppe von Luck a některé další ještě funkční jednotky ale opět prorazily průchod. Tak tomu bylo ještě po dva dny, ze 100 000 obklíčených německých vojáků asi polovina z kotle unikla. Většina jejich těžkých zbraní a vozidel ale v kotli zůstala, převážně zničená vlastními osádkami. A rýsovala se další katastrofa, za pár dní padla Paříž a generál Patton se chystal uprchlíky odříznout jižně od Seiny. Zdecimovné německé jednotky byly ale tentokrát rychlejší, už se nezdržovaly obranou a stáhly se za Seinu.
9. září dorazil Hans von Luck se svým velitelstvím a zbytky fakticky zničené 21. tankové divize do Strasburgu, kde byl podřízen 5. tankové armádě generála Hasso von Manteuffela. O pár dní později došlo k bitvě u vesnice Dompaire ve Vogézách v Lotrinsku, kde se Němci 12. září pokusili čerstvou a nezkušenou 112. tankovou brigádou plukovníka Horsta von Usedom, složenou z mladých branců, znovu dobýt obec Vittel (ano, je to ta, kde se stáčí světoznámá minerálka). Nápor 45 Pantherů a stejného počtu tanků Pz-IV ale nestačil. V noci se jeden z tankových praporů, které se pro útok rozdělily, srazil se 40 Shermany francouzské 2. obrněné divize pod velením generála Philippe Leclerca. Noční boj pokračoval i ráno, kdy se navíc na Němce vrhlo americké bitevní letectvo. Nepomohlo, že se do boje zapojil i druhý německý tankový prapor, Francouzi zpanikařené Němce nakonec obklíčili a jim nezbývalo, než se s těžkými ztrátami pokusit prorazit pryč.
Zničený Panther 112. brigády ve vesničce Madonne-et-Lamerey.
Z 90 tanků jich dvojdenní boj přežilo a uniklo jen 21. Některé z ostatních pak Němci v Dompaire a v okolních osadách nechali v neporušeném stavu. Francouzi pak ke svému překvapení zjistili, že stroje jsou úplně nové, vyrobené na konci července a jednotce dodané 15. srpna. Jeden ze dvou neporušených Pantherů 112. brigády byl poté vystaven v pařížské Invalidovně a dnes se nachází v expozici francouzského tankového muzea v Saumuru.
Panther 112. brigády ve francouzském tankovém muzeu v Saumuru.
Německé velení se rozhodlo z toho von Usedoma vysekat, a po ruce mělo jen pocuchanou Kampfgruppe Luck. Ta se pokusila o dva útoky, ale proti silným a konsolidovaným Francouzům neuspěla a nezískala zásadní prostor. Sice se dostala do kontaktu s obklíčenou von Usedomovou jednotkou, ale po ztrátě pěti tanků ji velení, spolu se zbytky 112. tankové brigády, stáhlo. Von Luck se tomu nijak nebránil, snažil se zbytky své jednotky uchovat pro budoucí ofenzívu v Lotrinsku, kterou Hitler nařídil. 18.-29. září došlo na Hitlerův rozkaz k dalšímu neúspěšnému útoku, tentokrát na americké tankové jednotky u lotrinského Arracourtu, ale toho se Kampfgruppe Luck už neúčastnila.
Velitel 21. tankové divize, generál Feuchtinger, se mezitím zdržoval na svém statku se svou milenkou, užíval života a o osud divize se nestaral. 5. ledna 1945 byl zatčen a za krádeže židovského majetku, zpronevěru armádních zásoba opakované opuštění jednotky byl degradován na vojína a odsouzen k smrti. Od Hitlera dostal možnost se osvědčit na frontě, ale zběhl, ukryl se a po válce se vydal Britům. Po zbytek života hrál roli oběti nacistického režimu a z donucení se stal i agentem KGB. O generálu Feuchtingerovi jsem psal více zde:
Zbytky 21. divize se pak v Alsasku-Lotrinsku podílely na krytí křídla prosincové ofenzivy v Ardenách. V lednu 1945 byla divize odeslána na východní frontu, kde se právě rozbíhala sovětská Viselsko-oderská operace. Divize, které pak od 12. února velel generálporučík Werner Marcks, byla na konci ledna reorganizována a jako velmi oslabená tanková jednotka byla nasazena na Odře při obraně Reitweinského výběžku mezi Kostřínem a Frankfurtem nad Odrou, východně od Seelovských výšin. V březnu byla divize podřízena velení tankového sboru Grossdeutschland – samotná divize GD se ovšem nacházela ve Východním Prusku a kromě velitelských jednotek sboru bojovaly na Odře už jen jemu podřízené divize pancéřových granátníků Kurmark a Brandenburg. Během ústupu pak 21. tanková divize skončila v kotli u Halbe jižně od Berlína. Tam nakonec bránila, už jen jako Kampfgruppe von Luck, severozápadní okraj kotle a 25. dubna se neúspěšně pokusila o průlom. Jen nemnoha jednotlivcům se podařilo probít se k Labi. O dva dny později padl do zajetí plukovník Hans von Luck. Při dalších pokusech o průlom se jedincům podařilo se zbytky dalších jednotek probít k mostu v Tangermünde a do spojeneckého zajetí, 29. dubna 1945 se pak torzo 21. tankové divize vzdalo Rudé armádě.
Německá vozidla, zničená v kotli u Halbe.
Hans von Luck byl internován v pracovním táboře GUPVI (Главное управление по делам военнопленных и интернированных НКВД/МВД СССР – Hlavní úřad záležitostí válečných zajatců a internovaných NKVD/MVD SSSR) č. 518/I v Tkibuli v Gruzii. Propuštěn byl překvapivě brzy, v prosinci 1949, a vrátil se do Západního Německa. Angažoval se ve veteránských organizacích a často pronášel přednášky ve vojenských školách. Pravidelně přednášel i britské Škole generálního štábu při jejich letních instrukčních výpravách na bojiště v Normandii, účastnil se vojenských seminářů. Podílel se i na výrobě instruktážního filmu britského ministerstva obrany s názvem „Lekce z operace Goodwood“.
Díky tomu se spřátelil i s některými ze svých dřívějších protivníků, jako brigádním generálem Davidem Stilemanem, majorem Alastairem Morrisonem od 7. gardových dragounů nebo s majorem Johnem Howardem z britské 6. výsadkové divize, velitelem výsadku, který v červnu 1944 obsadil a před von Luckovými útoky bránil mosty přes řeku Orne. Navázal přátelství is historikem Stephenem Ambrosem, který ho postupem času přiměl sepsat jeho válečné vzpomínky. Vyšly v roce 1989 v angličtině pod titulem Panzer Commander, v němčině roku 2001 pod názvem Mit Rommel an der Front, v češtině pak v roce 2021 pod titulem Velitel tankových vojsk Wehrmachtu.
Hans von Luck, faktický velitel obnovené 21. tankové divize, zemřel 1. srpna 1997 v Hamburku ve věku 86 let.
Zdroje:
LUCK, Hans von: Mit Rommel an der Front, Mittler Verlag, Hamburg 2006.
MITCHAM, Samuel W.: Defenders of Fortress Europe. Potomac Books, Washington, D.C. 2009.
