Článek
Zdali je někde dochován originál dopisu není z archivních materiálů jasné. Nedá se ani s úplnou jistotou zjistit, co se s dopisem po jeho napsání dělo a kudy putoval. Podle záznamu z roku 1948 byl dopis nalezen na Masarykově stole několik okamžiků po odhalení jeho sebevraždy ministrem vnitra Noskem. Ten jej s Gottwaldovým souhlasem předal sovětskému velvyslanci Zorinovi, který jej měl odeslat jeho adresátovi, Stalinovi, jenž jej údajně předal všem členům politbyra. O existenci dokumentu, který dostal ze sekretariátu maršála Bulganina, údajně informoval sovětský důstojník Krylov francouzskou tiskovou agenturu „La Page Internationale“. Krylov koncem dubna 1948 v Berlíně emigroval a dopis předal zahraničnímu tisku. Článek se zněním dopisu vyšel 23. června 1948 ve švýcarském magazínu Schweitzer Illustrierte Zeitung. Větší ohlas ovšem tehdy očividně nevzbudil.
Podle průvodního hlášení k opisu listu, adresovaného ministru vnitra Lubomíru Štrougalovi, byl dopis získán II. správou MV, tedy kontrarozvědkou, „kontrolou diplomatické pošty belgického velvyslanectví“, to jest nelegální cestou. To je zřejmě i jeden z důvodů, proč se komunistický režim tímto dopisem ani tváří v tvář letitým spekulacím o Masarykově vraždě nechlubil.
Hlášení a opis dopisu byly Lubomíru Štrougalovi zaslány 24. května 1962. Z hlášení vyplývá, že jde o překlad. Dopis je datován 9. března (1948), tedy den před Masarykovou sebevraždou. Napsán byl v Černínském paláci původně v češtině, i když jeho adresátem byl sovětský vůdce J. V. Stalin. Masaryk se v dopise otevřeně doznává ke své odedávné iracionální víře v Rusko a vazalskému postoji k němu v jakékoli jeho vládní formě, a to nejen svému, ale i svého otce. Poněkud patolízalsky zní Masarykův a Benešův návrh postoupit SSSR část území Československa – Podkarpatskou Rus – v případě sovětského vítězství nad Polskem již v roce 1920, a podepsat jako tehdy jediný stát světa s bolševickým SSSR spojeneckou smlouvu. Sověti nezvítězili, Beneš jim nicméně – k Masarykově uspokojení – Podkarpatskou Rus věnoval později, v roce 1945, a smlouvu podepsal dva roky předtím. Pro Masaryka, a podle jeho slov i pro jeho otce a Edvarda Beneše, byli Rusové vždy „starší bratři“, se kterými bylo vždy potřeba jít, nehledě na to, jak zrůdný režim jim kdy vládl a který přinášeli i ostatním. Ve světle tohoto myšlenkového vzorce není pak Masarykův naivní údiv nad vývojem poválečné situace v Československu příliš pochopitelný.
Mnichov byla pro Jana Masaryka údajně záminka k vystřízlivění z víry v účinnou solidaritu Anglie. Velká Británie ovšem nebyla Československu ničím smluvně zavázána, a přesto během války československý exil i armádu zásadně podpořila jak materiálně, tak politicky. To pro Masaryka, který strávil celou válku v londýnské emigraci, jako by nebylo. Masaryk otevřeně popisuje, v kolika případech stál v podstatě proti zájmům republiky na úkor zájmů sovětských. Naivně pak uvádí, že byl údajně uveden v omyl, když uvěřil komunistickým slibům a podílel se na jejich převzetí moci. Není zcela zřejmé, jak si při své inteligenci a zkušenostech vlastně představoval, že bude fungovat totalitní režim, kterému sám k moci pomáhal. Masarykovo slepé stockholmské rusofilství jej zavedlo na cestu poskoka totalitárního imperialistického režimu. Jeho uražené rozčarování z toho, co se pak skutečně začalo dít a jeho vrozená neschopnost a nevůle se postavit čemukoli, co pochází z Ruska, i kdyby to byl sám ďábel, tak vyvrcholilo rozhodnutím, že mu zbyla už jen jedna cesta, jakkoli byl po celý život jejím odpůrcem. Jestli dopis kdy četl jeho adresát je rovněž neznámé, ale to je na celé věci asi ta nejméně důležitá skutečnost.
Postoj ministra vnitra Štrougala k dopisu nebo případné rozhodnutí k jeho využití či nevyužití z archivních materiálů nevyplývají. Je samozřejmě možné namítnout, že by dopis mohl být padělkem československé kontrarozvědky, ale tato možnost není příliš pravděpodobná. Opis pro ministra Štrougala je interním materiálem s klasifikací přísně tajné a jakoukoli informaci o existenci dopisu režim na veřejnost nikdy nevypustil. Stejně tak není vzhledem k okolnostem nálezu originálu dopisu pravděpodobné, že by dopis byl podvrhem některé ze západních zpravodajských služeb. Těm by navíc potvrzení verze o Masarykově sebevraždě příliš do karet nehrálo.
Zpráva pro ministra vnitra Lubomíra Štrougala.
Zde je plný text dopisu:
Poslední dopis Jana MASARYKA STALINOVI.
Pane maršále,
rozhodl jsem se napsat vám tento dopis v poslední chvíli mého života, a to poté, když jsem neodvratně pojal rozhodnutí, které uskutečním během několika málo hodin.
Vím, že se o tom bude hodně diskutovat jak mezi mými přáteli, tak i nepřáteli: sebevražda není totiž zbraní politika, pokud nesankcionuje naprostý krach jeho činnosti nebo není vykoupením z veřejného pohrdání, vyplývajícího právě z tohoto krachu. Nehovořím o válečných zločincích: Hitlerovi, Göringovi, Göbbelsovi, Himmlerovi a dalších, kteří se tímto způsobem chtěli vyhnout trestu, který je zákonitě musel postihnout za jejich zločiny. I samotný Clémenceau, člověk z žuly a ocele nosil však při sobě jed a byl rozhodnut ho použít v případě, že by během strastiplného období let 1917-1918 byla francouzská armáda poražena Německem. Také Napoleon požil ve Fontaineblau jed, který si schovával již od dob ruského tažení, aby se tak vyhnul tomu, že bude za živa zajat ruskými kozáky, jejichž vůdce, ataman Platoff přísahal, že ho pověsí na ruské bříze, aby tak odčinil pohanu, způsobenou Rusku cizí invasí…
Nejsem téhož ražení jako byl Clémenceau a nikdy mne ani nenapadlo, že bych mohl spáchat z politických důvodů sebevraždu. Žil jsem v parlamentním režimu, v němž jsou neúspěch stejně běžným zjevem jako úspěchy, při čemž jak jedno tak i druhé je zmírňováno ovzduším neustálých bojů, jež však postrádají toho vyhroceného dramatismu, který je tak typický pro totalitní režimy nebo pro válečná období. Nicméně jsem se však dnes rozhodl, a to pevně a bez sebemenšího zaváhání. Hovořil jsem o tom při našem posledním rozhovoru s presidentem Benešem; a právě tento rozhovor byl vyvrcholením a konečným momentem úvahy, jež dlouho dozrávala v muži, který pokládá svou oběť za nezbytnou; není to tedy důsledek nějaké přechodné neurastenické krise.
Již v mém raném mládí mi můj otec vštěpoval do paměti, že nezávislé Československo nemůže nikdy existovat bez přímé a účinné podpory Ruska v boji proti germánskému moři. Tato idea zakotvila ve mně stejně hluboko jako ve většině českých politiků. Vždycky jsme měli za to, že nemůžeme s výjimkou Ruska počítati s žádnou jinou zemí při obraně proti germanismu. Mnichov měl za následek vystřízlivění těch z nás, kteří ještě počítali s účinnou solidaritou Anglie. Moje osobní kontakty s americkými státníky mne přesvědčily o tom, že Spojené státy nejsou stejně tak jako Anglie s to pochopit, že obrana Československa je jednou z nejúčinnějších záruk světového míru.
V roce 1920, kdy se sovětské jednotky pod vedením Buďonného blížily ke Lvovu, povolal můj otec spolu s Edvardem Benešem k sobě vašeho velvyslance Mostověnka, před nímž učinili významné prohlášení: zdůraznili mu, že ode dne, kdy ruské jednotky obsadí východní Halič, postoupí náš stát Rusku Zakarpatskou Ukrajinu s hlavním městem Užhorodem jakožto výraz našich sympatií; kromě toho poukázali na to, že jsme ochotni podepsat okamžitě s vámi spojeneckou smlouvu. A to přes to, že vaše oddíly bojovaly v této době s Internacionálou na rtech…
Již v roce 1914 se čeští příslušníci rakouské armády hromadně vzdávali do ruského zajetí, ačkoliv v Rakousku existoval takřka parlamentní režim, zatímco ruská vojska bojovala ještě za cara, který panoval autokraticky a despoticky. Ale byli to Rusové, naši starší bratři.
Vzpomínám si na naše setkání v Moskvě, k němuž došlo po podepsání naší spojenecké smlouvy. Vy jste mi tehdy řekl, že SSSR bude i nadále provádět tradiční politiku slovanského bratrství a že obrozené Československo se nemusí obávat toho, že by kdy mohlo dojít k recidivě germánské ofensivy.
Nezapomenu nikdy na naši spolupráci s p. Molotovovem [!] v San Francisku; tehdy jsem u otevřeně a upřímně říkal, že mohu nesouhlasit s některými návrhy vaší delegace, že však přátelství s vaší zemí je základním činitelem naší zahraniční politiky a že vždy budeme stát při vás. Tehdy jste mi za to poděkoval ve svém osobním dopise, který jsem si pečlivě uschoval na důkaz naší upřímné a přátelské spolupráce.
Nekladl jsem žádné překážky při předávání Podkarpatského Ruska SSSR. Naopak – byl jsem rád, že mohu realisovat to, co chtěl uskutečnit můj otec již v roce 1920.
Snažil jsem se urychlit – pokud to bylo v mé moci – postoupení českých uranových dolů vaší zemi na důkaz toho, že byť by se SSSR dostal do jakéhokoliv ozbrojeného konfliktu, stáli bychom vždycky na vaší straně.
V neposlední řadě jsem docela nedávno neváhal následovat rady p. Molotova, když šlo o to, zda Československo přijme nebo odmítne americké úvěry; odmítli jsme tuto pomoc, čímž jsme podali znovu zjevný důkaz toho, že zahraniční politika mé země je těsně spjata se zájmy SSSR.
Hned od vypuknutí vládní krise v Československu jsem chtěl znát váš osobní názor na požadavky KSČ. Byl jste tak laskav a poslal mi přátelský dopis i p. Zorina v odpověď na mé otázky. Byl jsem vám velmi vděčen za vaši upřímnost a otevřenost, s níž jste se zabýval některými problémy delikátního rázu. Vysvětloval jste mi, že SSSR potřebuje z důvodů preventivní bezpečnosti mít z Praze silnou vládu, která by byla naprosto věrna duchu rusko-českého spojenectví. P. Zorin se mnou hovořil v tom smyslu, že máte bezmeznou důvěru v prezidenta Beneše i ve mne, avšak že naše národní shromáždění je plné zrádců a zapřísáhlých nepřátel SSSR, kteří chtějí provést státní převrat a dát naprosto jiný kurs naší zahraniční politice tím, že by vyprovokovali konflikt mezi Ruskem a Amerikou, což by vedlo k občanské válce v Československu. Některé údaje, uváděné p. Zorinem byly opravdu alarmující, i když jsem nemohl přistoupit na všechny jeho vývody.
V každém případě jste postavil otázku zcela jasně, když jste poukázal na to, že požadavky komunistické strany nesměřují v žádném případě k sovětisaci země, nýbrž že jde o splnění vlastenecké povinnosti českých komunistů vůči slovanské vzájemnosti. P. Zorin mě zapřísahal, abych podporoval p. Gottwalda při jeho intervenci u presidenta Beneše; dodnes mi nevymizel z paměti jeho vážný a prosebný hlas, jímž prohlašoval, že je absolutně nezbytné, aby Masarykův syn zachránil Československo, slovanskou solidaritu a světový mír tím, že bude napomáhat k tomu, aby země byla odvrácena od nebezpečí občanské války. Dodal ještě, že moje odmítnutí by znamenalo neúspěch vaší panslavistické politiky a že by mohlo vyvolat hluboké změny v orientaci celé vaší zahraniční politiky.
Vzdal jsem se vašim argumentům a podporoval jsem Zorina při jeho jednání s Benešem, když se mi před tím dostalo jak ústního tak i písemného ujištění, že komunistická strana nezneužije situace k tomu, aby se úplně zmocnila vlády a zavedla v naší zemi hospodářské a politické principy, které jsou naprosto cizí našemu lidu a jeho historii. Je vám zajisté dobře známo, že moje intervence sehrála rozhodující úlohu a že president Beneš po mém zásahu dal svůj souhlas k tomu, aby byla vytvořena nová Gottwaldova vláda; tím byla země zachráněna před občanskou válkou a před roztržkou s SSSR.
Dal jsem tak před presidentem a před mou vlastí v sázku veškerou svou morální odpovědnost.
Brzy jsem však pochopil, že komunistická strana nemá ani v nejmenším úmyslu dodržet sliby, které mi byly dány. Legální vláda už v této zemi neznamená vůbec nic. Panuje zde režim, v němž zákony dělají „akční výbory“. Dochází k zatýkání osob, jejichž jedinou chybou je, že před válkou bojovaly proti komunistům. Tito lidé jsou uvrženi do vězení, ačkoliv jde často o věrné přátele Ruska a stoupence bratrského spojenectví s ním. V mém vlastním ministerstvu anuluje akční výbor moje rozhodnutí a dává příkazy mým úředníkům. To znamená, že máme u nás vysloveně sovětský režim, jen s tím rozdílem, že sověty mají název „akční výbory“.
V Československu již nelze hovořit o svobodě. Svoboda je nahrazena útiskem, který provádí jedna strana vůči všem svým politickým odpůrcům, čímž se připravuje půda pro nastolení policejního a autoritativního státu.
Vím, že si vykládáte pojem svobody jinak než já. Ve vaší zemi hrají rozhodující úlohu vysloveně materielní potřeby a zájmy. Avšak my jsme zvyklí na režim, který nemá nic společného s policejním režimem, jehož zavedení se v Československu připravuje. Od svých přátel dostávám desítky dopisů, v nichž mi vyčítají, že jsem napomáhal nastolení tohoto režimu a že jsem zradil všechno to, co pro vlast učinil můj otec. President Beneš mi při našem posledním rozhovoru vytýkal, že jsem uvěřil slibům p. Zorina, učiněným vaším jménem.
Mohl bych pochopitelně veřejně uznat svou chybu, halasně podat demisi; mohl bych začít bojovat proti Gottwaldově vládě a proti její politice. To by však zároveň byl boj proti vaší vládě, proti legální vládě Ruska! A Masarykův syn by nikdy nemohl bojovat proti vládě, která řídí osudy Ruska, nemohl by nikdy poskytnout záminku nepřátelům Ruska, kteří čekají na vaše chyby a omyly, aby jich pak maximálně mohli využít v boji proti kolébce všeho slovanstva…
Nejsem zde sám, kdo byl oklamán Zorinovými sliby; nejsem sám, kdo se zříká boje za ideály svobody, jestliže je tento boj spjat s bojem proti Rusku. Jsou to tisíce a tisíce intelektuálů, bez nichž nikdy nemůžete vybudovat baštu vaší obrany ve střední Evropě, bez nichž veškerá vaše preventivní bezpečnostní opatření se ukáží jednoho dne jako neúčinná; to proto, že nastane-li kdy okamžik smrtelného nebezpečí pro vaši zemi a všechno slovanstvo, nebudete zde mít nic jiného než vládu, kterou nenávidí celá země, kterou pohrdá elita a která se bude opírat jen o bajonety své policie a četnictva.
Nemohu žít bez svobody. Nemohu však za ni ani bojovat, protože Jan Masaryk nemůže – a to ani nepřímo – bojovat proti Rusku a jeho vládě. Pokládám se sám před sebou za opatrovníka vašich slibů, jež jsem tlumočil Benešovi, za rukojmí před svým vlastním svědomím pokud jde o uskutečnění těchto slibů. Nezbývá mi než zemřít, a to úplně v tichosti, aby tak můj čin nebyl záminkou těm, kteří by chtěli v Československu vyprovokovat občanskou válku.
Máte ještě čas upustit od politiky sovětisace mé země. Pospěšte si, protože zanedlouho už může být pozdě!
Jan Masaryk
Černínský palác, Praha, 9. března.
Přeložila por. Kotůlková
Zdroj:
Archiv bezpečnostních složek, fond Sekretariát ministra vnitra, II. díl, sign. A 2/2 i. j. 75.
Archiv bezpečnostních složek, fond Krajská správa SNB Praha, sign. B 1 i. j. 197.
