Recenze: Jan Kaminsky - SS-Fallschirmjäger Bataillon 500/600

Knihu doprovází velké množství dosud nikdy nepublikovaných fotografií. Tyto vzpomínky jsou výjimečné hned v několika ohledech. Jan Kaminsky pocházel od Gdaňska a nebyl úplně Němec, byl to poloviční Kašub, tedy Slovan. Jeho rodiče měli původně německou příslušnost, po první světové válce ale najednou skončili v polském koridoru. Tam to bylo pro Kašuby existenčně ještě horší než dřív, a rodiče se raději vystěhovali na blízké německé území. Ne zcela vědomě, nicméně nakonec dobrovolně vstoupil Kaminski do řad jednotek SS, kde strávil celou válku. Bojoval hned ve dvou malých, ale velmi známých jednotkách: V pluku SS-Heimwehr Danzig, gdaňské domobraně, která, aniž by to dobrovolníci zpočátku věděli, spadala pod SS, a později v SS-Fallschirmjäger-Bataillonu 500/600, parašutistickém praporu, tvořeném trestanci z řad SS. V mezidobí zažil i frontové nasazení v notoricky známé 3. divizi SS Totenkopf, do které byl Heimwehr Danzig převeden.

Jako kulometčík se účastnil bojů proti Polákům u Gdaňsku a Gdyně v roce 1939, tažení ve Francii v roce 1940 včetně známé bitvy u Le Paradis, kde byl nepřímým svědkem masakru britských zajatců, a nasazení na východní frontě, kde si svoje užil v obklíčení v kotli u Demjansku.

Jako neúmyslný delikvent potom poznal trestní tábor SS a policie v Danzig-Matzkau a účastnil se v rámci přezkušovacího oddílu výcviku i na našem území, v Chlumu u Sedlčan. S parapraporem SS prožil pro něj tragické nasazení proti Titovu partyzánskému velitelství v Drvaru, ústupové boje v Litvě i zoufalou poslední zimní obranu ve vesničkách na Odře a před Berlínem. Všechna zmíněná místa, nesoucí dnes jiný název, nebo i taková, která již neexistují, jsou pro orientaci čtenáře v poznámkách dohledána. Kaminski byl třikrát vážně zraněn, vyznamenán mj. železným křížem obou tříd a stal se poddůstojníkem.

Kniha velmi syrově popisuje jak jeho zážitky z výcviku, tak ty z frontových bojů – „čestné“ hospodské rvačky vojáků SS s Wehrmachtem a vojáky Luftwaffe, ale i padlé kamarády i velitele, utrpěná zranění, zoufalý marast východní fronty s padlými, které už nikdo nepohřbíval i rozporuplné pocity, kdy se cítil zároveň Kašubem, Němcem, ale především Gdaňcem a sám sebe se ptal, za co vlastně bojuje. Vstup do domobrany pro něj byl hlavně vyjádřením lokálního patriotismu a způsobem obrany proti polskému útisku, a stejně jako další mladí odvedenci byl i on záhy velmi překvapen, když zjistil, že se stal vlastně vojákem nacistické strany, která jej jinak příliš neoslovovala. Paradoxně se koncem války na frontě setkal s krajany, gdaňskými Kašuby, ovšem v sovětských uniformách. Ti měli pro výběr strany, za kterou bojovali, ještě menší možnosti. Stejně jako bezejmenný příslušník SS-Sturmbrigade Dirlewanger, jehož vzpomínky vyšly v tomto nakladatelství v loňském roce, ze svého postavení ale Kaminski díky svému původu vyvázl na konci války bez problémů, a to ještě paradoxnějším způsobem a ještě lépe.

V jeho vzpomínkách není hořkost a nenávist, snad jen pochopitelná lítost nad zbytečně padlými kamarády, stejně jako nad utrpením civilistů na všech stranách konfliktu. Svůj stín ovšem tehdy překročit nemohl, protože mnoho věcí nechápal, nebo mu nepřipadaly důležité. Jako polovičního Slovana se jej říšská etnická a rasová filozofie a politika dotkla několikrát osobně, přesto tuto politiku, i když z jiných důvodů, fakticky podporoval. Jak napsal editor původního vydání, jeho zkušenosti a pocity byly pro mnoho mladých mužů ve třetí říši zcela charakteristické. Přesto je potěšující, že po válce jeho život nakonec proběhl v obvyklých spokojených kolejích, v kruhu milované rodiny. Nezbývá než doufat, že ani do budoucna nebude na světě mnoho takových, kterým by to nebylo dopřáno.