Továrna Carl Zeiss u Jablonce – krátká historie

Podnik Carl Zeiss Feinapparate-Bau Jena, G.m.b.H. (FAB), Werk Gablonz, byl založen v Rýnovicích (Reinowitz) č. p. 400 v roce 1938 jako dceřiná společnost říšskoněmeckého koncernu Carl Zeiss Jena v Durynsku. Rýnovice měly v roce 1930 216 domů a 1737 obyvatel, z toho jen 161 Čechů a Slováků. Rozsáhlý průmyslový areál pro válečnou výrobu vyrostl od října1939 na místech, obyvateli nazývaných – zřejmě jakožto výsměch neúrodnosti těchto pozemků – Weinsberge (vinice). Pozemky o rozloze přes 16 ha vykoupila za cenu přes 100 000 RM berlínská firma Verwertungsgesselschaft für Montanindustrie, G.m.b.H. Ta pozemky, budovy, stroje a vybavení firmě FAB pronajímala.

První jednání a zaměřování objektů proběhly už v roce 1937. V původním rozsahu zahrnoval projekt dva etážové výrobní objekty, uprostřed areálu tepelnou elektrárnu a u silnice dvě přízemní haly slévárny a kalírny. Stejně architektonicky vybudovaná továrna téže firmy stojí dodnes v Teplicích-Trnovanech (Werk Turn bei Teplitz-Schönau). První budova, B, byla v Rýnovicích dokončena roku 1940. Následovaly budovy E a H, v roce 1942 budova F a počátkem roku 1943 budova C (Schedhalle II). Jako poslední se stavěla budova G, která byla dána do provozu už jako přízemní. Dodatečně dostala na podzim 1944 první patro, ve kterém byla umístěna pobočka koncentračního tábora.

Dnešní obytná kolonie Stará osada vznikla jako ubytovací kapacita továrny, Werksiedlung, v roce 1941. Plánováno bylo o hodně víc, než se nakonec postavilo. Vzniknout mělo 174 bytů, součástí sídliště měla být občanská vybavenost a ředitelská vila. Nakonec v 16 postavených řadových dvojdomech, postavených v „Heimatstylu“, bydlelo ve 32 bytech asi 120 obyvatel, mistrů a úředníků továrny. Rýnovice byly v roce 1960 sloučeny se Mšenem nad Nisou a v roce 1962 se staly spolu se Mšenem součástí Jablonce nad Nisou.

Závod FAB neměl vlastní právní subjektivitu, sídlem podniku byl mateřský závod v Jeně. Závod nevyráběl optiku (to byla doména pobočky v Trnovanech), ale jemnou mechaniku, v roce 1944 přibyla výroba zbraní. V roce 1944 se údajně uvažovalo o převedení části výroby do podzemních prostor v Německu, ale vzhledem k jejich praktické nepoužitelnosti ze záměru sešlo. K březnu 1943 byl stav pracovníků továrny celkem 2775 osob, od úředníků, českých a německých dělníků dobrovolných i přidělených pracovním úřadem, přes učně až po zajatce.

V roce 1944 měl být stav pracovníků dokonce kolem 4500 lidí. V posledním půl roce války se různými útěky, zatčeními, odchody do armády a nevracením se z dovolených snížil stav asi o 190 osob. Továrnu FAB vedl po celou dobu války ing. Karl M. Müller, činný v SdP a hluboko po válce StB podezíraný z toho, že byl již před válkou špiónem Gestapa nebo SD. Podle vzpomínek pamětníků se ale německé vedení chovalo k dělníkům, ale i zajatcům údajně korektně a bez násilí. To samozřejmě neplatilo pro personál trestaneckého, zajateckého ani koncentračního tábora.

V areálu továrny se od roku 1940 nacházel barákový pracovní tábor pro zahraniční dělníky (Ostarbeitery). Ti měli v Rýnovicích pro své děti i ukrajinskou školu se 140 žáky. O východních dělnících na Liberecku jsem psal zde: https://medium.seznam.cz/clanek/pavel-kmoch-podlide-v-risi-vychodni-delnici-a-rasova-politika-342559

Pracovali tam samozřejmě i Češi a najatí dělníci z Francie Belgie a Holandska, pro ty byla zpočátku pronajata v Jablonci ubytovna. Celkem se podle místní kroniky v závodě vystřídalo 21 různých národností. Brzy ale přibyl i od tábora Ostarbeiterů oddělený tábor trestný a zajatecký. Celkem vyrostlo za války v areálu továrny 20 montovaných ubytovacích baráků. V zajateckém táboře byli nejprve ubytováni francouzští zajatci v počtu asi 130 lidí, a od března 1942 také asi 600 sovětských zajatců. S těmi se normální zaměstnanci nesměli dostat vůbec do styku. V roce 1943 přibylo asi 120 zajatců italských.

Nakonec v továrně před Vánoci 1944 vznikla v prvním patře budova G také pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen s kapacitou asi 200 lidí. Vězni měli být především zajatí povstalci z Varšavy. Tam byla jakákoli péče v podstatě nulová, ba naopak. Tímto táborem prošlo kolem950 osob, z nichž 594 údajně zahynulo. Mrtví byli pohřbíváni v lese v prostoru továrny do jednotlivých nebo i hromadných hrobů. Od ledna 1945 se v prostorách továrny nacházel také barákový tábor pro 120 Židovek, přesunutých z pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen v Langen-Bielau (polská Bielawa).

Tábory byly „osvobozeny“, respektive převzaty v květnu 1945 Revolučním národním výborem. V továrně se do poslední chvíle normálně pracovalo, třebaže velká část hlavně českých dělníků odešla domů, ať už s povolením, nebo bez něj. Většina psychicky rezignovaného německého vedení továrny odešla koncem dubna, 5. května RNV odvedl osvobozené vězně koncentračního tábora. Sovětské zajatce i Ostarbeitery „převzala do evidence“ a brzké repatriace Rudá armáda. Češi továrnu vlastně nijak nepřevzali, o de facto opuštěný majetek se tak nějak setrvačností postarala skupina bývalých francouzských dělníků. Zbraní měli k dispozici ve zbrojní továrně dost. Především díky nim se v dané době v podstatě nic nerozkradlo.

Podle poválečné bilance vykazovala továrna hodnotu v pozemcích 175 039,43 RM, v budovách 7 590 161,22 RM, ve strojích 5 534 421,10 RM, ve strojním zařízení 2 598 838,97 RM, osada měla hodnotu 856 635,38 RM a závodní a provozní vybavení 2 951 464,62 RM, celkem téměř 20 milionů marek. Továrna dostala národního správce a název Československé státní zbrojní závody. Byly to nejen tovární budovy, stroje a vybavení, ale samozřejmě i zmíněné sídliště se služebními byty pro zaměstnance.

Záměrem správy továrny byla výroba průmyslových šicích strojů a strojů laboratorních. Továrna se ale nějaký čas potácela v zaměstnaneckých asociálních problémech i v personálních sporech. Závod spadal podle mezinárodních úmluv jako německý majetek do tzv. trofeje. Továrnu FAB tedy nakonec předalo její zbylé německé technické vedení 20. srpna 1945 sovětským okupačním úřadům. Svou práci začala tzv. trofejní komise. Demontáže strojů a vybavení, cestujícího do SSSR, ale i do sesterské továrny v Trnovanech a do dalších československých podniků, trvaly až do počátku roku 1946. V důsledku toho všeho přestala vykradená továrna v září 1945 fakticky i oficiálně pracovat a část pracovníků se přesunula do Trnovan. Zbylé montované baráky táborů byly odprodány národním výborem soukromým zájemcům za částku 247 000,- Kčs.

Továrna pak byla v prosinci 1945 znárodněna. Kroužili kolem ní četní zájemci o její získání z řad znárodněných firem. V torzu závodu bylo na manipulační práce nasazeno asi 300 německých zajatců. Ti také exhumovali známé hromadné i individuální hroby zajatců a vězňů, zahynuvších za války, a pohřbili je na pietní místo v prostoru bývalého zajateckého tábora.

Mateřská firma Carl Zeiss měla po roce 1933 zpočátku konflikty s nacistickými úřady, ale brzy se zapojila do zbrojních programů a dokonce sponzorovala rasový výzkum na univerzitě v Jeně. Město bylo v roce 1945 obsazeno americkou armádou, ale Durynsko bylo brzy předáno Sovětům. Ti samozřejmě začali obratem s obvyklou „demontáží“ a továrny kompletně vyrabovali. Na kořisti založili vlastní rozsáhlou výrobu kvalitní optiky, svůj díl kořisti technologií dostalo i ČSR.

Jenská firma Carl Zeiss se po válce rozštěpila. Část zaměstnanců zůstala v sovětské okupační zóně, pozdější NDR v Jeně, ve znárodněném a fakticky prázdném podniku VEB Carl Zeiss Jena, část odešla ještě před předáním prostoru Sovětům pod americkou patronací do západoněmeckého Oberkochenu, kde založila, původně se souhlasem mateřské firmy, s původním vybavením, patenty, technologiemi a know-how firmu Carl Zeiss Oberkochen. Východoněmecký závod vyráběl samozřejmě opět zakázky pro armádu a dokonce speciální výrobky pro tajnou policii Stasi. Obě firmy si po následující desetiletí okopávaly kotníky a vzájemně se obviňovaly z maření výroby a ze špionáže. Po sjednocení Německa přirozeně nakonec západoněmecká firma Zeiss ovládla tu východoněmeckou.

Vedoucích pracovníků s minulostí v Rýnovicích, podezřelých ze spolupráce s Gestapem a Abwehrem a špatného zacházení s vězni, pracovalo po válce v Jeně víc. Podle zprávy StB ze 70. let navazovali na vzpomínky a tradice továrny FAB Rýnovice jak personálně, tak s otevřenou nostalgií a hrdostí a v tomto duchu si vychovávali své nástupce.

Proti dílovedoucímu fy. Anna Mischek v Jablonci, Rudolfu Müllerovi z Rochlice, bylo v ČSR v roce 1938 vedeno trestní řízení s obviněním přípravy úkladů o republiku. Údajně vešel v polovině září jako člen SdP ve styk s německým velvyslanectvím v Praze a hodlal s prošlým pasem ilegálně překročit hranice, aby vstoupil do Sudetoněmeckého Freikorpsu. Müller si pobyl tři neděle ve vazbě, ale řízení bylo v souvislosti s mezinárodním vývojem samozřejmě 14. října zastaveno. Rudolf Müller se pak stal vedoucím provozu bloku A a vrchním technickým ředitelem FAB. Po válce byl v továrně Carl Zeiss v Jeně od roku 1951 až do roku 1972 technickým ředitelem.

Alfred Andree, mistr továrny FAB, který byl po válce zatčen a v roce 1946 uprchl z internačního tábora v Rychnově, pracoval poté ve VEB Carl Zeiss Jena jako vývojový technolog. Arthur Buschmann, člen Schwarze Reichswehr, spolku Stahlhelm, NSDAP a důstojník SA, vedoucí oddělení FAB Rýnovice, pracoval v Jeně v letech 1945-1961. 

Ing. Willi Lefler, bývalý vedoucí prefabrikace v Rýnovicích, který továrnu po konci války předával Sovětům, pracoval v Jeně jako vedoucí výroby od podzimu 1945 až do důchodu v roce 1966. Další bývalí vedoucí pracovníci závodu FAB ale samozřejmě pracovali i v Oberkochenu v SRN.

Počínaje květnem 1946 do konce roku 1949 se pak v objektech bývalé firmy FAB v Rýnovicích nacházel pobočný závod znárodněného národního podniku Elektro-Praga Slaný, výrobce tepelných spotřebičů. Soustředila se tam výroba ze Slaného, Zlína a Brna a mateřská firma změnila sídlo do Prahy. Od ledna 1950 do 30. září 1951 pobočka fungovala jako samostatný národní podnik Elektro-Praga Rýnovice. V červnu 1951 rozhodl ministr průmyslu o uvolnění závodu pro jinou výrobu a firma Elektro-Praga se brzy stěhovala do Hlinska.

Pak převzal jak areál továrny, tak sídliště podnik AZNP Mladá Boleslav, do konce roku 1952 v továrně probíhala výroba automobilů Škoda. Podnik AZNP Mladá Boleslav založil 1. ledna 1953 podnik LIAZ a převedl výrobu náklaďáků a autobusů z Prahy do několika závodů na Liberecku, s centrálou právě v Rýnovicích. Firma LIAZ definitivně skončila roku 2002, v areálu s pohnutou minulostí se dnes nachází několik průmyslových firem a střední průmyslová škola.

Zdroje:

ROUS, Ivan: Industriál války. Severočeské muzeum v Liberci, Liberec 2012.

ABS, sign. 325-80-2, 325-22-5

https://www.delnickekolonie.cz/sidliste-fab