Podlidé v říši. Východní dělníci a rasová politika

Závisely především na jejich národnosti, od které se odvíjely předpisy – dokonce ani ne zákony – určující jejich práva a povinnosti. Nejhůře na tom samozřejmě byli tzv. východní dělníci, především Rusové a Poláci. O podmínkách jejich života v okrese Liberec v sudetské župě po válce vypovídal v květnu 1945 příslušníky Revoluční gardy zadržený tlumočník libereckého Gestapa, který byl paradoxně sám také ruské národnosti, ale stal se Němcem. Z vězení v putoval po čase do zajateckého tábora v Liberci a 22. února 1946 byl ve Cvikově vyslechnut pracovníkem SVA Alilujevem. Protokol bohužel není zdaleka kompletní a mnoho důležitých informací v něm očividně chybí. I tak ale jeho výpověď a související protokoly poskytují poměrně detailní obraz o otřesných podmínkách života východních dělníků a zacházení s nimi.

Alexandr Fedorovič Dunajskij se narodil 4. března 1896 v obci Kurava nebo Kurovo v okrese Berdičev u Kyjeva. Byl ruské národnosti a měl středoškolské vzdělání, dovednostmi byl řidič, zámečník a montér. V roce 1916 dokončil Lublinské gymnázium v Oděse a na podzim nastoupil v témže městě do vojenského učiliště. To ukončil 1. února 1917 v hodnosti poručíka a byl odvelen na frontu v Maramureši, regionu na pomezí Rumunska a Ukrajiny. Sloužil u 34. pěší divize 7. Arménského sboru jako sborový inženýr.

Roku 1918 byl demobilizován a odstěhoval se do Jarugy u Mogileva, kde pracoval do roku 1920 jako pomocník písaře. Na podzim vypuklo v oblasti protisovětské povstání a obyvatelé se rozutekli. Dunajskij s manželkou utekli až do Rumunska. Když se chtěl po potlačení povstání vrátit, zjistil, že to nejde, protože hranice byla uzavřena. Zůstal tedy v Rumunsku až do roku 1940. Protloukal se všelijak, pracoval v různých zaměstnáních: jako zahradník u bohatého Žida, vyučoval ruštinu pro začátečníky, v roce 1922 pracoval jako dělník na stavbě v Bukurešti. Pak nastoupil jako předák v automobilce Expresul v bukovinských Černovicích (dnes Černivci na Ukrajině), od roku 1927 byl řidičem pivovaru v Solce. Mezi lety 1930-1940 zůstal v pivovaru jako noční hlídač.

V prosinci 1940 odjel na práci do Německa (zřejmě přímo do Liberce) a nastoupil jako zámečník v továrně Moravia, v roce 1941 pak pracoval jako řidič u jakéhosi obchodníka. Bydlel v Chrastavě č. p. 426. 1. června 1942 nastoupil Dunajskij, který získal německou příslušnost a začal se psát Dunaiski, ve funkci překladatele jako zaměstnanec Gestapa v Liberci, jež vedl v té době SS-Sturmbannführer vrchní vládní rada Rudolf Schröder. Zařazen byl nejprve v referátu III F pro dělníky jiných národností, jehož vedoucím byl kriminální sekretář Paul Gilke. Náčelníkem celého III. oddělení byl SS-Hauptsturmführer kriminální komisař Robert Schweiss. Referát byl časem přečíslován na IV-I-C. Dunajskij většinou vedl registraci spisů dělníků, kterých přicházelo měsíčně asi 1000, ale jako tlumočník do ruštiny, ukrajinštiny, polštiny a češtiny se samozřejmě účastnil i výslechů a prohlídek. U Gestapa Dunajskij údajně neoplýval velkou důvěrou, protože jeho původ bylo těžké určit – nikdo si nebyl jist, jestli je Němec, Rus, nebo Rumun.

Oddělení Gestapa III, později IV mělo v gesci kontrolu nad úřady, podniky, cizinci a kontrolu vjezdu a výjezdu. Dále bojovalo proti ilegálním organizacím, partyzánům a vůbec všem nepřátelům režimu. Většina cizinců v libereckém okrese byli zahraniční dělníci, na Liberecku a Jablonecku byla i válečná výroba poměrně rozsáhlá. Postih provinilců nebyl stejný. Poláci, Rusové a Češi mohli být postiženi bez soudu pokutou, bitím, vězením, koncentračním táborem, případně popravou oběšením nebo zastřelením. Francouzům, Belgičanům a dalším „árijským“ národnostem pak u vážných přestupků určovaly výši trestů soudy.

Dunajskij také tábory pro „dobrovolné“ zahraniční dělníky často navštěvoval. Většina z občanů SSSR přijela do Německa s holýma rukama a v podstatě bez oblečení, protože jim řekli, že tam dostanou vše. Nahnali je ale do dvorů, kde bylo málo místa na ubytování a potraviny a oblečení prakticky žádné. Neměli práva, ale jen povinnosti, a neplatily pro ně zákony, ale jen příkazy z Berlína. Dělníci nesměli vycházet ani si dopisovat bez povolení s rodinami. Po neomezenou dobu práce nebyla stanovena pevná mzda. Zaměstnavatel měl vůči Sovětům a Polákům právo aplikovat tělesné tresty podle uvážení. Nakonec tyto dělníky na statcích nebo v továrnách třeba ve Cvikově, Rýnovicích nebo Rychnově u Jablonce mlátil kdekdo – ředitelé, dozorci, závodní stráž nebo místní sedláci. Často jim nebyli ani schopni přidělit práci a dělníci se pak prostě sebrali a odešli někam, kde by práce byla. Tím se ale dopustili útěku, na kterém je chytala policie a četnictvo a následně putovali do vězení nebo koncentračního tábora. Dělníci jiných národností byli oproti tomu za útěk trestáni jen 4-5 týdny nápravného tábora. Po prchajících dělnících bylo možné střílet bez předchozí výzvy.

Dělníkům Gestapo při prohlídkách zabavovalo případné zbraně, dopisy, letáky, literaturu a další zakázané věci. Jejich držitelé byli samozřejmě buď potrestáni na místě, nebo putovali do vězení. Tamtéž se mohli dostat za zmíněný útěk z práce, krádež apod. V létě 1942 dosahoval počet uvězněných asi 1000 měsíčně. Při výsleších gestapáci vězně samozřejmě – aby šla práce rychleji – mlátili pěstí, hadicí, palicí, karabáčem nebo kusem dřeva.

Dunajskij měl za úkol se sovětských dělníků vyptávat, jak se jim líbí v Německu. Odpovědi byly „vice než zdrženlivé“. Dělníci se vyptávali, co Němci hodlají dělat se SSSR v případě vítězství. Dunajskij nevěděl, co odpovědět, a když se ptal gestapáků, ti mu říkali: „Pošlete je k čertu s takovými otázkami, my sami nevíme“. Oficiální fotografie zahraničních dělníků samozřejmě popisují něco jiného. Lidé jsou na nich v podstatě spokojení a žijí si dobře, usilovně a poctivě pracují, dobře jedí, hrají na hudební nástroje, tančí, baví se.

Později Dunajskij také samostatně prováděl z pověření vedoucího oddělení mezi dělníky továren verbovky důvěrníků, kteří by donášeli Gestapu. Jeden důvěrník připadal přibližně na sto dělníků. Důvěrníků ruské národnosti mělo liberecké Gestapo asi 50. Někdy takto zverboval právě zmíněné provinilce, ti ale údajně vykazovali špatné výsledky. Jeden čas také platil rozkaz vyšetřovat všechny Rusy s tetováním. Kdosi si totiž usmyslel, že všichni Rusové s tetováním jsou bývalí trestanci, což se samozřejmě nepotvrdilo.

V létě 1942 vyšel rozkaz o „zabraňování rozmnožování Rusů všemi silami“. Bylo jim zakázáno uzavírat manželství, mělo se předcházet jejich stykům s jakýmikoli ženami a těhotné ženy byly nuceny k potratům. Všichni vedoucí závodů, kde zahraniční dělníci pracovali, museli podepsat, že jsou s příkazy obeznámeni. Dále vyšel rozkaz, že není dovoleno dávat ruské a polské dělníky do domů, kde není dostatečná ochrana – německý muž silného vzrůstu. V případě otěhotnění Němky východním dělníkem bylo přikázáno provést jí potrat, otce vypátrat jako osobu nižší rasy a potrestat. Styky západních dělníků s Němkami výslovně zakázány nebyly, ale nedoporučovaly se.

Styky policejních a kancelářských úředníků s východními a polskými dělnicemi byly zakázány pod trestem koncentračního tábora na neomezenou dobu. Problém byl v tom, že mnohé ženy z východu se doma seznámily s německými vojáky, kvůli nim odešly do Německa a oni jim teď psali zamilované dopisy. Podle příkazu měl být takový styk pod hrozbou přísného trestu zakázán, žena v rámci Německa přemístěna a konfiskované dopisy se měly odevzdat vojenskému velitelství ke kázeňskému postihu dotyčného vojáka.

Všichni východní dělníci museli na hrudi nosit nášivku OST. Polákům a Rusům bylo také zapovězeno navštěvovat kostely, jakoukoli církev, kina, divadla a veškerá shromáždění a schůze, kde jsou přítomni Němci. Činnost profesionálních popů nebyla povolena, pouze zpovědníci z řad jiných dělníků. Dopisovat s příbuznými ve vlasti si pak po čase dělníci mohli, ale jen na normovaném korespondenčním lístku prostřednictvím zaměstnavatele. Na adresy do Německa pak mohli posílat dva dopisy měsíčně. Byly stanoveny mzdy podle druhu práce a výkonu, na statcích většinou ve výši nuzných 12 RM týdně. Ruští a polští dělníci byli za aktivní odpor proti zaměstnavateli vystaveni trestu smrti. Nepodléhali žádnému soudu, trestalo je výhradně Gestapo. Další druhy trestů byly od léta 1942 kromě smrti vězení do čtyř týdnů, nápravný tábor do dvou měsíců nebo koncentrační tábor do konce války.

Přístup německých úřadů k východním dělníkům byl poněkud schizofrenní a postupem času se změkčoval. Zprvu se doporučovalo zvýšení psychologického nátlaku na dělníky a dozorcům a civilním pracovníkům s nimi bylo zakázáno jakékoli přátelské sblížení. Praktikovala se politika co největšího oddělení Rusů od jiných národností, zvláště Čechů. Teoreticky bylo sice dané, kdo je to východní dělník, ale v praxi mezi ně byl počítán třeba čistokrevný Polák z Žitomyru, braný jako Rus, kdežto Tatar bytem v Přemyšlu byl brán jako západní Ukrajinec, tedy z německého hlediska Polák. Drakonické předpisy a zákazy pro východní dělníky se postupně uvolňovaly, ale nijak zásadním způsobem.

Na podzim 1942 vyšel příkaz, že ostnatý drát kolem tábora má být odstraněn a dělníci měli být ve volném čase pod dozorem jednoho z nich voděni ve skupinách 10-15 lidí na procházky po okolí. Na jaře 1943 už mohly být vycházky dokonce individuální, od východu do západu slunce, a nakonec směli dělníci s povolením policejní úřadovny navštívit i jiná místa. Zasloužilí dělníci mohli nejnověji nosit nášivku OST na rukávě místo na hrudi jako znak odměny. Připravovalo se i vyslání jednoho muže a jedné ženy na dovolenou do vlasti z propagačních důvodů. Tito lidé byli posláni nejprve do Berlína, aby se naučili, co a jak mají říkat. Situace na frontě ale celý záměr zhatila.

Na jaře 1943 bylo dovoleno přijímání ruských dělnic jako služek do soukromých bytů. V žádném případě ale nesměly působit na nacionální výchovu dětí, nesměly spát v jedné místnosti s Němci, jíst s nimi u jednoho stolu apod. Praxe byla ale samozřejmě mnohdy úplně jiná. Během roku soustavně přicházely příkazy k bdělosti před ruskými dělníky, protože se v jejich řadách tvořily – zvláště z válečných zajatců – nepřátelské skupiny. Ti, kteří s nimi přicházeli do styku, je měli bedlivě sledovat a v případě podezření okamžitě uvědomit Gestapo. A schizofrenie pokračovala, současně bylo doporučováno korektnější zacházení, aby se mezi nimi nebudila nespokojenost.

V roce 1943 byly pro provinilé dělníky zřízeny nápravné tábory a jako nejvyšší forma trestu za útěk byl stanoven jen koncentrační tábor, už ne poprava. Tak byl založen např. pracovně výchovný tábor č. 29 v Záluží u Mostu, kterému velel SS-Hauptscharführer Bruno Simon. V dubnu 1944 dokonce vyšel rozkaz, že nášivky OST se už musí nosit jenom jako forma trestu. Místo nich byly pro dělníky zavedeny rukávové nášivky s národním znakem. K realizaci záměru ale nikdy nedošlo, protože na Liberecku panoval nedostatek nití.

A došlo k dalším „úlevám“. Vyšla nařízení pro sňatky mezi východními dělníky, byly zřízeny zvláštní restaurační podniky, které mohli ve volném čase navštěvovat a byla zavedena pravidla pro „zacházení“ s nimi ve veřejných dopravních prostředcích. Fakticky se ale moc nezměnilo, dělníci stále měli právo použít jich pouze v naléhavých případech a se zvláštním povolením. V roce 1944 byli před ustupující frontou z východu evakuováni popové, kterým byla pod dohledem Gestapa povolena činnost v táborech. Ale snaha vyzněla na prázdno, ruské dělníky kázání už nezajímalo a popové zůstali bez práce.

Říši teklo do bot, přístup k Rusům (ale jen některým) se po rasové stránce postupně měnil. Pro Němce přestávalo být směrodatné, kdo je Němec „doopravdy“ – protože v otázce národnosti není žádné „doopravdy“ – ale kdo se jako Němec identifikovat chce nebo identifikován být může, nesmyslné rasové hledisko šlo fakticky stranou. Podobné to bylo v případě mnoha „Němců“ v českých zemích, kteří měli česky znějící příjmení a jako Němci byli uznáni a tak vystupovali. Například skoro čtvrtina až třetina úředníků a zaměstnanců protektorátního Gestapa byly přesně tyhle případy, a koneckonců je jasným důkazem sám Dunajskij/Dunaiski, Rus s německou příslušností. V roce 1942 vyšel rozkaz, že všichni Rusové s německým jménem, nebo alespoň jeho počátkem (např. Furman nebo Slosarenko), a dokonce i takoví, kteří se „podle zevnějšku mohou počítat k německé rase“, budou doporučeni ke germanizaci. Mnozí pak dostali německou příslušnost (ale ne plnoprávné občanství), a jiným byla slíbena v době po válce. Mnozí se pak podle Dunajského vrátili do vlasti, ale o své nové příslušnosti samozřejmě pomlčeli.

Pod dojmem katastrofického vývoje na frontě a obrovské masy potenciálně nebezpečných osob na území říše vyšel v roce 1944 i rozkaz, zakazující tělesné tresty. Všichni, kteří je dosud aplikovali, se ovšem příkazu smáli na celé kolo a samozřejmě jej ignorovali. Ve druhé polovině roku vyšel ještě rozkaz, trestající smrtí rozkrádání majetku evakuovaných a krádeže v době náletu, tedy marodérství a rabování. Ten se sice týkal kohokoli, ale padl mu za oběť právě větší počet zahraničních dělníků, kteří si dovolili vzít kůrku chleba u evakuovaného zaměstnavatele.

V září 1942 odjel Dunajskij s vedoucím jeho oddělení Gestapa do okresu Ústí nad Labem, konkrétně do Chomutova, kde měli být oběšeni jeden Ukrajinec a jeden Rusín, kteří se provinili pohlavním stykem s Němkou. Začátkem roku 1943 asistoval u téhož úkolu ve Varnsdorfu, kde byl oběšen jeden Polák. Ten zmlátil zaměstnavatele tak, že ten upadl a zlomil si nohu. Mezi lety 1942-1944 se tak Dunajskij zúčastnil 10-15 poprav. Ty proběhly jak v táborech, tak přímo na místech “provinění, zvláště na statcích. Většina z nich proběhla v okrese Ústí nad Labem, dvě ve Varnsdorfu a po jedné v okresech Trutnov, Chomutov a Liberec. Jeho úkol spočíval v přečtení rozsudku odsouzenému. Po popravě pak zpočátku předčítal ostatním shromážděným zahraničním dělníkům výstrahu, aby se nedopouštěli týchž činů, jako potrestaný.

Těmi činy bylo většinou totéž, sexuální poměr s Němkou, nebo napadení či výhrůžka násilím zaměstnavateli. Někdy byla ale obvinění vykonstruovaná, Gestapo se prostě potřebovalo zbavit některých problematických lidí. Postupně se ale – v souladu s výše uvedenou benevolentnější politikou – začaly popravy provádět co nejvíc tajně, aby se masy dělníků nedráždily. Věšelo se obvykle někde v lese, na poli nebo na skrytém místě mezi dřevem. Exekucím kromě personálu Gestapa přihlíželi představitelé strany a místní zemědělské vedení, účast veřejnosti přípustná nebyla. Místo popravy střežilo četnictvo a těla byla odvážena ke spálení do krematoria. Po válce se podařilo vyšetřujícím orgánům dát dohromady i jména popravených a na útěku zastřelených dělníků a místa a data jejich smrti:

Vasil Dziba, Chomutov; Bohuslaw Kučovnik a Vladimir Starověrov, lágr Eiche ve Varnsdorfu; Dimitrij Samošin, zastřelen neznámo kde; Stanislav Kondiolka, Růžová; Štefan Dobrowolski, Soběnice; Josef Czuchra, Stvolínské Petrovice; Stanislaw Kowalec, Čermná; Isidor Balon, neznámé místo; Kazimierz Chudy a Kazimierz Chla, Stvolínské Petrovice; Nikolaj Kovalenko, Vladimír Saprykin, Edmund Nowak a Nikolaj Hryněnko, všichni v Záluží u Mostu. Počet dělníků, zastřelených na útěku, byl nepochybně větší.

Gestapo si z rozkazu, rušícího možnost trestu smrti pro zahraniční dělníky, očividně nic nedělalo a vražd se dopustilo i na konci války. Libereckým Gestapem bylo bez soudu, jen na základě rozhodnutí jeho úředníků, mezi 5. prosincem 1944 a 30. dubnem 1945 oběšeno přímo v Liberci, většinou ve sklepě budovy Gestapa, dalších asi 20 lidí, z nichž jen tři byli Němci: Sergej Kramer, Ilja Radič, Roman Horniak, Fedor Selenin, Vasil Plotnikov, Boris Matasov, Haik Alexandr Winkler, Stanislav Janiak, Michael Cola, Helmut Zintek, Peter Solomko, Karel Riedesel, Stěpan Varacka, Jermil Dolanov, Pavel Uchanov, Georg Šilin, Katja Swirska, Gerasim Prilipuchov, Ivan Kučov, Vladimír Starověrov, a Alexandr Abramčenko. Další jména zůstala neznámá. Z dohledaných zavražděných bylo 18 občanů SSSR, 11 Poláků, tři Němci a jeden Jugoslávec. Odůvodnění rozsudků se většinou nedochovala, ale minimálně v případě Prilipuchova, bývalého sovětského důstojníka, šlo podle svědků o jeho zapojení se do ilegální odbojové skupiny místních občanů, Čechů i Němců.

Suma sumárum: východní dělníci, zvláště Rusové a Poláci, byli do říše lákáni na placenou práci nejprve dobrovolně, později i odváženi násilím a na práci byli nasazováni samozřejmě i váleční zajatci. Jejich postavení bylo zpočátku zoufalé, byli bezprávnými tvory, se kterými si mohl kdokoli dělat, co se mu zlíbilo. I když se situace pod tlakem vývoje války a vzrůstajících počtů potenciálně nebezpečných dělníků časem kosmeticky zlepšovala, jakákoli základní práva nenabyli v podstatě nikdy. Případy, kdy se k nim zaměstnavatelé chovali normálně slušně a lidsky a navázali s nimi přátelské vztahy samozřejmě existovaly často také, ale to nemělo nic společného s nařízeními a šlo vlastně zcela proti nim. Většina dělníků byla po válce repatriována do vlasti, ať už to znamenalo cokoliv. Někteří ale zvolili jinou cestu a zůstali v Německu, jiní pokračovali do dalších zemí.

Všechny materiály k Dunajského případu byly koncem roku 1945 předány sovětskému vojenskému velitelství v Liberci. I sám Alexander Dunajskij byl 19. ledna 1946 předán sovětské rozvědce ve Cvikově. Ta jej ještě agenturně využila, když z jejího pověření navštívil ve Frenštátě s jakýmsi úkolem jednoho z ruských emigrantů. Podle výslechu z 5. března 1951 pak do jeho zatčení pracoval při ruské církvi ve francouzském sektoru Berlína. Dost pravděpodobně se mohlo jednat o jeho další agenturní nasazení sovětskou rozvědkou, a zatčen tedy nebyl hned.

V SSSR pak Dunajského odsoudili na deset let. Po výkonu trestu jej údajně 17. října 1955 Sověti předali jako zločince vládě NDR. Podle jiných záznamů se ale už 26. března 1950 přestěhoval z Drážďan do Západního Berlína. Další osudy zaměstnance Gestapa Alexandra Dunajského jsou nejasné, ale je dost pravděpodobné, že v agenturní činnosti pro SSSR pokračoval dál.

Zdroje:

ABS, sign. 325-75-3.

VAJSKEBR, Jan: Výzkum ke struktuře Gestapa v říšské župě Sudety, nepublikováno.

https://mapa-dejin.cz/misto.php?id=1866&Liberec---Leistelle-Gestapa