Článek
Zuzana má 35 let. Věk, kdy už většina žen dávno řeší školku, hypotéku a jestli dítěti zabalit na výlet banán nebo jablko. Jenže Zuzana žije v jiném rytmu. Rytmu tenisu, víkendových výletů, nočního sledování seriálů a pravidelných schůzek „na jedno pivečko“.
„Ona si ten život užívá,“ říká Alena. „A to bych jí přála. Každý máme právo na volbu. Ale když ta volba začíná být na účet druhých, něco už je špatně.“
Zuzana pracuje z domova. Pár hodin denně, odpoledne nebo večer. Když se zadaří, i s plechovkou piva po ruce. Je to tak už několik let. Dřív si Alena říkala, že je to jen přechodná fáze. Po pandemii, po rozchodu, po změně zaměstnání. Ale fáze se nějak protáhla.
Když domov není dočasná zastávka, ale trvalá základna
Zuzana bydlí s rodiči ve velkém domě kousek od města. Pokoje má svůj, klid taky. Nemusí se o nic starat – topení běží, oběd je v lednici, účty platí někdo jiný.
„Nepřispívá na domácnost. Ani se nezeptá, jestli má pomoct s nákupem nebo odvozem plastů. A mě už nebaví se pořád ptát,“ svěřuje se Alena. „Já bych jí to i řekla, ale pak mě hryže svědomí. Říkám si – vždyť je to moje dcera, moje holčička.“
Jenže holčička má už 35 let. A přítel.
Vztah na dálku, který nikam nespěchá
Zuzanin přítel Honza bydlí v Brně. Už pět let. S maminkou. Vídají se o víkendech. Občas jedou na výlet, občas zůstanou u něj. Ale nikdy žádné „co bude dál“.
„Tihle dva si prostě našli způsob, jak neřešit nic důležitého,“ krčí rameny Alena. „Ona bydlí u nás, on u své mámy, a oba si navzájem poskytují alibi. Jako kdyby jim ta stagnace úplně vyhovovala.“
Alena někdy nadhodí, že by mohli bydlet spolu. Udělat krok dál. Zuzana odpoví, že to nikam nespěchá. Že jí to takhle vyhovuje. Že má v domě zázemí, na které je zvyklá. A přece se člověk nemá hnát do ničeho jen proto, že společnost čeká „rodinu ve správný čas“.
Navíc, když už opravdu začínám být naštvaná a chci říct něco radikálnějšího, vidí to na mne a hned opáčí „Nemůžu vás s tátou nechat samotné. Kdo se o vás postará?“.
Jenže se nestará. Spíš se staráme se my o ni.
A co když ten správný čas už utekl?
Alena ví, že vnoučata nejsou nárok. Ale touha po nich jí zůstává v srdci jako něžná bolest. Prozatím by ji však úplně stačilo, kdyby se dcera postavila na vlastní nohy. Osamostatnila se. Přijmula zodpovědnost. Udělej rozhodnutí konečně vážné životní rozhodnutí.
Místo toho sleduje dceru, která vstává v poledne, otevře si pivo a zapne notebook. Jako kdyby se nic nedělo. A možná se pro Zuzanu opravdu nic neděje. Ale pro Alenu a jejího manžela se děje mnoho. Čas běží. Síly ubývají. A s každým rokem roste pocit, že tohle není zdravé.
Jak vyhodit vlastní dítě?
Alena si tuhle otázku klade denně. Jak se říká dospělému dítěti, že už je čas jít? Že pomoc a zázemí nejsou totéž co doživotní servis? Že láska rodiče neznamená nechat se do konce života využívat?
„Já vím, že by se to dalo říct tvrdě. Ale já to prostě nedokážu. Nedokážu ji vyhodit z hnízda, i když vím, že by jí to pomohlo. A mně taky.“
Život, který plyne jako pivo v půllitru
Příběh paní Aleny je jako pomalu se vařící voda. Nevidíte nic dramatického, ale pod hladinou se něco dusí. Dcera, která nikdy nedospěla. Přítel, který nikdy nepřevzal odpovědnost. A rodiče, kteří ve snaze nebýt krutí zapomněli být pravdiví.
„Já vím, že vnoučata mi nikdo neslíbí. Ale já už nechci jen čekat. Čekat, až se něco změní. Až se Zuzana rozhodne. Až jí bude padesát?“
Některá hnízda nejsou odpočinková, ale vězení
Alena ví, že jednoho dne bude muset rozhodnutí udělat ona. Že hnízdo je tu proto, aby se z něj odlétalo, ne aby se v něm zůstávalo věčně.
Prozatím ale mlčí. Připraví oběd, zavře oči nad pivem na stole, a říká si, že možná zítra. Možná zítra přijde ráno, kdy Zuzana řekne: „Mami, balím si věci. Chci začít žít jinak.“
O onkologovi, kterého zasáhla slova pacienta, se dočtete v tomto článku.
