Článek
Na mém účtu na Seznam Médium se se mnou podělila paní Dana o svůj životní příběh, velkou životní strast. Její slova nebyla plná patosu, ale tichého smutku. A možná i naděje, že když se člověk svěří, bolest alespoň trochu poleví.
Syn, na kterého byla pyšná
Odmalička v Martinovi pěstovala poctivost, slušnost, pracovitost. Učil se výborně, šel na gymnázium a pak na informatiku. Hrál volejbal, měl fajn kamarády, večery trávil buď na trénincích, nebo u počítače. Dana si myslela, že když syn vyrůstá v klidu a lásce, potrvá tato rovnováha navždy.
A pak přišla ona
Jednoho dne přišel domů s novinkou. Seznámil se s Monikou. Byla zdravotní sestra, pěkná, temperamentní. Zpočátku se Daně zdálo, že spolu moc společného nemají. Dana byla zvyklá mluvit se synem o knihách, dokumentech, zajímavostech ze světa. Martina všechno tohle spíš přešla, aniž by to zavrhovala, ale bez zájmu.
„Tvoje máma to myslí dobře, ale někdy je až moc chytrá,“ usmála se Monika a zamrkala na syna. Bylo to řečeno s nadsázkou, přesto se Daně ta věta zabořila do mysli jako tříska.
První trhliny
Na začátku se Dana snažila. Chtěla být vstřícná, nevměšovat se. Přesto bylo jasné, že si tyto dvě ženy příliš nesedly.
Jednoho dne vyvrcholilo tiché napětí jízlivou poznámkou snachy, která Danu obvinila, že ji nemá ráda. Dana se snažila zachovat klid. Následně pronesla větu, která změnila vše: „Ale Moni, nemusíme být přece nejlepší kamarádky, můžeme spolu ale vycházet a respektovat se. Kvůli Martinovi!“
Buď já, nebo ona
Věta, kterou Dana pronesla upřímně, beze zloby. A přesto si zřejmě měla lépe domyslet její následky. V Monice se v tu chvíli všechno zlomilo. Dostala záchvat vzteku a dala Martinovi na výběr: „Buď já, nebo tvoje matka.“ A on se rozhodl.
Dana nechápala. Nezlobil se na ni, neobviňoval ji, jen ji prostě vyloučil ze svého života. Jako když se vypínají světla v místnosti, jedna lampa za druhou. Tiše, navenek bezbolestně. Nebral ji telefony. Neodpověděl ji na přání k narozeninám. Dokonce nepřišel na pohřeb Danině otci. Celou svoji rodinnou minulost spálil na uhel.
Vnučky, které nezná
Je tomu šest let. Dnes má syn s Monikou dvě holčičky. Dana zná jejich jména, ale nemůže je vidět, protože jejich rodiče s ní nekomunikují. Tato ztráta vnuček je pro ni nejbolestnější.
Nejedna známá jí řekla, že má jít k právníkovi. Že jako babička má právo na kontakt s vnoučaty. Ale Dana se na to nedokáže podívat jako právnička. Nechce být ta, která zatlačí na vlastního syna soudní žalobou. Jak by se pak cítila, kdyby za ní její vnučky jednou přišly a řekly: „Ty jsi žalovala našeho tátu?“
Je syn slaboch?
To je otázka, kterou si Dana pokládá dnes a denně. Je její syn slabý, že si nedokázal ve vztahu zjednat pořádek? Že se nechal natlačit do rozhodnutí, které ho připravilo o vztah s matkou?
Možná je to složitější. Možná jen nechtěl konflikty. Možná měl strach. Možná opravdu miluje Monikou a jejich společné dcery víc než svou minulost.
A možná je v něm potlačený pocit křivdy z dětství vůči matce, který Monika dokázala odhalit, rozjitřit a využít ve svůj prospěch. Vždyť přece každý dělá při výchově chyby a jedna taková mohla Martinovi uvíznout v nevědomí jako nevyléčený bolák.
Jenže co má dělat Dana? Má čekat, až se něco stane? Až si to syn sám rozmyslí? Až mentálně dospěje. A co když se tak nestane? Co když tohle je definitivní konec?
Mlčení místo nenávisti
Dana nechodí po městě se slzami v očích. Je zvyklá držet emoce pod kontrolou. Ale uvnitř… uvnitř je prázdno. Jako když vám někdo vezme kus těla. Ne fyzicky, ale energeticky. Když ji někdo, třeba v autobuse, osloví „babičko“ vyrazí jí to dech.
Věří na karmu. Ne snad ve smyslu trestů a odměn, ale v rovnováhu. Možná jednou přijdou vnučky samy. Možná se jednou syn vzpamatuje.
Dana nežije nenávistí. Nechce Moniku pomlouvat, nechce syna očerňovat. Jen chce pochopit. Pochopit jeho rozhodnutí. Pochopit kde udělala chybu. Protože nevědět důvod je horším trestem, než znát pravdu, byť by ta byla sebeúděsnější.
Příběh o tom, že i onkolog je pouze člověk, se můžete dočíst v tomto článku.
