Článek
Jsou vztahy, ve kterých se trápíme celé roky. Práce, která nás vyčerpává, přestože si pořád říkáme, že se něco změní. Cíle, za kterými se ženeme tak dlouho, až zjistíme, že nám jejich dosahování bere chuť žít. A přesto zůstáváme. Máme totiž naději. Právě ta nám říká, že ještě není čas odejít, že příští měsíc bude lepší, že partner konečně pochopí, že šéf ocení naši práci, že se jednou dostaneme tam, kam jsme si kdysi naplánovali. Naděje má přitom pověst jedné z nejzdravějších lidských sil. Pomáhá překonávat těžké období a nevzdávat věci, na kterých nám záleží. Jenže existuje situace, kdy se její role obrátí. Naděje už nám nepomáhá něco zvládnout. Brání nám přiznat si, že bychom měli změnit směr.
Psychoanalytička Lauren Berlant pro tento paradox použila pojem krutý optimismus. Označuje situaci, kdy jsme silně připoutáni k něčemu, co si spojujeme s představou dobrého života, přestože nám právě tato věc brání žít život, který chceme. Může jít o vztah, kariéru, společenské postavení, peníze nebo představu, jak by měl náš život vypadat. Důležité je, že samotný cíl nemusí být špatný. Problém vzniká ve chvíli, kdy se naše představa lepší budoucnosti stane důležitější než realita, kterou žijeme dnes.
Ještě chvíli vydržím
Nejzrádnější na tom je, že krutý optimismus nevypadá jako rezignace. Naopak. Člověk může působit jako někdo, kdo bojuje, pracuje na sobě a odmítá se vzdát. Ve skutečnosti však může celé roky opakovat stejný vzorec. V nefungujícím vztahu čeká na změnu. V práci čeká na povýšení. U projektu čeká na průlom. Pokaždé existuje dobrý důvod ještě chvíli vydržet. A protože žádný jednotlivý den není dost špatný na to, aby vyvolal definitivní rozhodnutí, roky mohou plynout bez skutečné změny.
Podobně fungují i naše vlastní životní představy. Někdo si řekne, že musí vybudovat určitou kariéru, protože do ní investoval deset let. Jiný se drží vztahu, protože si kdysi slíbil, že společně zestárnou. Další nedokáže opustit způsob života, který mu už dávno nevyhovuje, protože by tím připustil, že jeho dosavadní rozhodnutí nebyla správná. Čím víc jsme do něčeho vložili času, energie a emocí, tím obtížnější může být připustit si, že pokračování už nemá smysl. Naděje pak funguje jako vysvětlení, proč ještě zůstat.
I naděje potřebuje hranici
Optimismus sám o sobě není problém. Problém nastává, když se z něj stane automatická odpověď na všechny důkazy, že něco nefunguje. Zdravá naděje dokáže počítat s realitou. Umí říct: Tohle je těžké, ale stojí mi za to pokračovat. Krutý optimismus říká něco jiného: Tohle mě ničí, ale jednou se to určitě změní. Rozdíl může být nenápadný, jeho důsledky však zásadní. Jedna varianta nás vede k jednání. Druhá nám umožňuje odkládat rozhodnutí. Proto někdy nestačí ptát se, jestli ještě máme naději. Mnohem důležitější otázka zní: Co přesně očekávám, že se změní – a jak dlouho už na to čekám? Pokud se odpověď stále opírá o budoucnost, zatímco přítomnost vypadá pořád stejně, může být čas podívat se na vlastní optimismus trochu kritičtěji.
Některé věci potřebují vytrvalost a trpělivost. Jiné potřebují konec. A poznat mezi nimi rozdíl je někdy ten zásadní úkol, který rozhodne, jestli se konečně posuneme dál, nebo jestli se budeme opakovaně motat v bludném myšlenkovém vzorci.
Zdroje a doporučená literatura:
Lauren Berlant: Cruel Optimism, (Duke University Press, 2011)
Barbara Ehrenreich: Bright-Sided: How Positive Thinking Is Undermining America, (Metropolitan Books, 2009)
