Proč v Česku neumíme natáčet thrillery

Český film má velkou tradici, skvělé režiséry i herce. Umíme pohádky, komedie, realistické drama i historický film. Jenže když se podíváme na thriller jako na žánr, je najednou něco špatně. Máme spoustu filmů, ve kterých se někdo někoho snaží dopadnout, někdo něco vyšetřuje nebo někomu hrozí nebezpečí. Přesto máme překvapivě málo skutečných thrillerů. Filmů, které nestaví napětí pouze na tom, co se stane, ale na tom, co divák očekává, čeho se obává a čemu začne věřit.

Je třeba zabít Sekala a Spalovač mrtvol dokazují, že český film thriller vytvořit dokáže. Každý úplně jiným způsobem, oba však pracují s něčím, co současnému českému filmu často chybí – vytvářejí vlastní svět, vlastní pravidla a především vlastní atmosféru. Nejsou pouze záznamem skutečnosti. Skutečnost přetvářejí tak, aby v divákovi vyvolaly pocit ohrožení. A právě v tom je jejich síla.

Česká kinematografie má mimořádný talent pozorovat skutečnost. Umíme zachytit člověka, jeho vztahy, společnost i prostředí s přesností, která může být v dramatu obrovskou předností. Jenže thriller potřebuje něco jiného. Nestačí mu skutečnost zaznamenat. Musí ji proměnit ve filmový svět, kterému divák uvěří, přestože přesně takový svět neexistuje. To je podstatný rozdíl. Realita sama o sobě není napínavá. Napětí vzniká až způsobem, jakým s realitou zacházíme.

Vygenerovaná kriminálka není thriller. To, že někdo někoho zabije a policisté to začnou vyšetřovat, ještě neznamená, že se díváme na thriller. Thriller vzniká v napětí. A to si v našich filmových ateliérech neustále pleteme.

Právě tady podle mě český film často ztrácí odvahu. Jako bychom měli pocit, že uvěřitelný film musí být zároveň realistický. Jenže film nemusí být realistický, aby působil skutečně. Může realitu deformovat, zveličovat, zjednodušovat nebo vytvořit úplně nový svět. Důležité je, aby uvnitř jeho pravidel všechno působilo pravdivě. Stejné je to s postavami. Musí se chovat tak, jak odpovídá člověku, kterého nám film představil. Jakmile charakter přestane být konzistentní, iluze se rozpadá.

Thriller není pouze příběh, ve kterém je někomu nebezpečno. Je to vztah mezi filmem a divákem. Režisér rozhoduje, co nám ukáže, co nám zatají, kdy nám dovolí něco pochopit a kdy nás nechá uvěřit něčemu, co není pravda. Napětí nevzniká jen z události samotné. Vzniká z rozdílu mezi tím, co ví postava, co ví divák a co si oba pouze myslí, že vědí. Tohle je filmová manipulace. A bez ní thriller zůstává jen kriminálkou s napínavým dějem.

Stejně důležitá je psychologie. Divák odpustí filmu technickou nesrovnalost. Odpustí mu náhodu, přehnanou konstrukci nebo událost, která by v reálném světě byla málo pravděpodobná. Co mu neodpustí, je člověk, který se začne chovat jinak, než odpovídá jeho charakteru, jen aby se mohl příběh posunout.

Protože příběhu už nevěříme. Ne proto, že by byl nepravděpodobný, ale protože mu přestávají být pravděpodobní lidé.

Problém českého thrilleru tedy není v tom, že bychom neměli peníze, herce nebo technické možnosti. Ani v tom, že neumíme vyprávět příběh. Problém je hlubší. Příliš často chceme, aby film vypadal jako realita, místo abychom vytvořili realitu filmu. Thriller potřebuje odvahu stylizovat. Potřebuje psychologicky přesvědčivé postavy, které nemusí dělat správná rozhodnutí, ale jejich rozhodnutí musí vycházet z toho, kým jsou. A potřebuje režii, která chápe, že divák není pasivní příjemce příběhu. Je součástí hry.

Je třeba zabít Sekala a Spalovač mrtvol ukazují, že cesta existuje. Oba filmy jsou stylizované, výrazné a každý vytváří vlastní filmový svět. Přesto jim věříme. Protože realismus není totéž co pravdivost.

Českému filmu nechybí realita. Chybí mu odvaha realitu přetvořit.

A dokud budeme thriller chápat jako kriminální příběh, do kterého přidáme nebezpečí, honičku nebo vraždu, budeme mít kriminálky. Ne thrillery.

Protože skutečný thriller nezačíná otázkou, co se stane.

Začíná otázkou, čemu dokážeme přimět diváka uvěřit..