Článek
Po ránu u snídaně už víš, co se stalo přes noc. Zprávy, zprávy od lidí, sociální sítě, pár videí. Pak přijde cesta do práce, hudba nebo podcast. V práci e-maily, schůzky, informace, problémy ostatních lidí. Cestou domů další telefon. Večer seriál, internet, možná ještě něco k jídlu. Jeden den končí a v hlavě máme desítky obrazů, vět, názorů, příběhů a cizích emocí. Jsme jimi doslova nacpaní. Přesto přijde chvíle, kdy sedíme sami a najednou cítíme zvláštní prázdno. Sáhneme po telefonu. Zapneme televizi. Pustíme si hudbu. Otevřeme další stránku. Ticho vydržíme pár minut, někdy ani to ne. Jako bychom měli hlad. Jenže po čem? Další informace to většinou nejsou. Další video také ne. To, co nám chybí, může být mnohem obyčejnější: skutečný prožitek. Něco, co jsme opravdu cítili, co v nás chvíli zůstalo a co jsme si stačili uvnitř zpracovat.
Hlava má také svoje trávení
Tahle představa není úplně nová. Psychoanalytik Wilfred Bion popsal psychické zpracování zážitků pomocí metafory trávení. Člověk podle něj potřebuje svoje emocionální zkušenosti nějak proměnit, aby se z nich mohlo stát něco, s čím lze dál myslet a žít. Zážitek tedy nestačí jen přijmout. Musí se v nás nějak usadit. Podobně jako jídlo. Když sníš oběd, tělo s ním dál pracuje, i když na něj už nemyslíš. U psychiky je to podobné. Něco se stane, něco v tobě vyvolá radost, vztek, smutek, strach nebo úlevu a tvoje hlava potřebuje čas, aby si to přebrala. Jenže právě tenhle čas jsme si ze života začali systematicky ukrajovat. Jakmile vznikne prázdné místo, zaplníme ho dalším obsahem. Jakmile se objeví nepříjemný pocit, přehlušíme ho. Jakmile přijde nuda, sáhneme po telefonu. Výsledkem není méně prožitků. Je jich čím dál víc. Jen se mezi nimi stále méně zastavujeme.
Ne všechno, co prožijeme, opravdu prožijeme
Je rozdíl mezi tím, že něco vidíš, a tím, že se tě to dotkne. Můžeš během večera sledovat deset videí o vztazích a ani jednou se skutečně zamyslet nad tím vlastním. Můžeš poslouchat podcast o smutku a přitom si vůbec nevšimnout vlastního smutku. Můžeš sledovat cizí radost, cizí dovolenou, cizí lásku, cizí hádku i cizí rozchod. Tvoje hlava dostává emoci za emocí, ale většina z nich není tvoje. Jen kolem tebe projdou. Výzkum sociálních sítí přitom ukazuje, že samotné množství používání není jednoduché měřítko. Záleží na tom, co na sítích děláme, jakým způsobem je používáme a co nám přinášejí. Velká meta-analýza 141 studií například ukázala, že vztahy mezi aktivním či pasivním používáním sociálních sítí a psychickou pohodou jsou celkově malé a značně závislé na kontextu. Jiný výzkum ale ukazuje souvislost mezi intenzivním používáním sociálních sítí a osamělostí či emočním distresem u mladých Evropanů. Pointa tedy není v tom, že telefon je nepřítel. Problém začíná ve chvíli, kdy se z konzumace podnětů stane způsob, jak nikdy nezůstat s vlastním prožitkem.
Proto nám někdy vadí ticho
Ticho není prázdné. Ticho nám často ukáže, co všechno jsme přes den odsunuli. Najednou si uvědomíš, že tě něco naštvalo. Že ti někdo chybí. Že tě něco těší. Že máš strach z věci, na kterou přes den nebyl čas myslet. Že jsi unavený způsobem, který nespraví další díl seriálu. Proto může být ticho nepříjemné. Neobsahuje totiž nic, co by tě rozptýlilo. Obsahuje tebe. A právě tady vzniká zvláštní paradox dnešní doby. Máme obrovské množství možností, jak se zabavit, ale čím dál méně příležitostí zjistit, co skutečně cítíme. Samota ještě nemusí znamenat osamělost. Samota nemusí být absence života. Může být místem, kde se v životě konečně dostanou ke slovu opravdové pocity a emoce.
SKUTEČNÁ EMOCE NEPOTŘEBUJE VĚTŠÍ OBRAZOVKU
Možná jsme si pouze zvykli hledat vyšší intenzitu a myslíme si, že tím pádem dostaneme vyšší emoci. V silnějším videu. Ve větším překvapení. Ve větším konfliktu. Ve vtipnějším komentáři. V další šokující zprávě. Jenže intenzita není totéž co hloubka. Skutečná emoce bývá většinou mnohem pomalejší. Je v obyčejném rozhovoru, který neukončíš po půl minutě. V pohledu člověka, kterého máš rád. V radosti, která nemá co sdílet na instagramu. V obyčejném smutku, který chvíli necháš být. V pocitu, který nejde okamžitě pojmenovat ani vyřešit. Protože nemáme plné hlavy života. Máme plné hlavy obsahu.
Zdroje a doporučená literatura:
Wilfred R. Bion: Learning from Experience(Bloomsbury Academic, 1977)
Quoidbach, J. et al. / MIDUS: výzkum emoční rozmanitosti a jejího vztahu ke zdraví a psychické pohodě
