Článek
Učitelé i rodiče často tvrdí, že dnešní děti jsou jiné. Neposlouchají, nedokážou se soustředit, nemají respekt. V debatách zaznívá povzdech, že učitelé dnes „nemohou nic“ a rodiče už dávno ztratili autoritu. Zákazy a poznámky nefungují, fyzické tresty jsou naštěstí tabu a dospělí se cítí bezmocní. Jenže možná přehlížíme jeden základní fakt – děti se učí hlavně pozorováním. Pokud si stěžujeme na jejich chování, měli bychom se nejdřív podívat na to své.
Proč tlak nefunguje
Při výchově máme někdy tendenci zvyšovat hlas, hrozit nebo přitvrzovat pravidla. Jenže tlak vyvolává protitlak. Dítě se cítí zahnané do kouta a reaguje útokem nebo únikem. Buď začne vzdorovat a odmlouvat, nebo se uzavře do sebe a vzdá snahu komunikovat. V obou případech mizí vztahová důvěra, bez níž nemůže fungovat žádná výchova ani výuka.
Empatie není slabost. Neznamená, že dítěti dovolíme všechno. Znamená, že se dokážeme vžít do jeho prožívání a dát mu najevo, že ho bereme vážně. Pokud dítě vidí, že jeho emoce nejsou zesměšňovány, ale přijímány, učí se postupně regulovat samo. Naopak pokud je neustále shazováno nebo trestáno za pocity, začne své emoce skrývat – a v dospělosti se pak potýká s potlačovaným hněvem nebo úzkostí.
Zrcadlení chování
Děti jsou mistři v nápodobě. Kopírují nejen to, co říkáme, ale především to, co skutečně děláme. Pokud chceme, aby byly klidné, musíme umět zvládat vlastní vztek. Pokud chceme, aby byly slušné, musíme sami mluvit s respektem. Pokud toužíme po tom, aby se zajímaly o svět, měly by nás vidět číst, učit se a diskutovat. Slova bez činů jsou prázdná, děti okamžitě vycítí nesoulad mezi tím, co hlásáme, a tím, co žijeme.
Často slyšíme, že rodiče přehazují odpovědnost na školu a škola zase na rodinu. Pravda je, že dítě se pohybuje v obou prostředích a potřebuje v nich zažívat kontinuitu. Pokud učitel usiluje o klid a respekt, ale rodič doma křičí a zlehčuje autority, výsledkem je zmatek. Pokud rodič vychovává s respektem, ale ve škole se dítě setkává s ponižováním, efekt se ztrácí. Společný jmenovatel je jediný – dospělí musejí jít příkladem.
Příklady z praxe
– Když dítě nechce uklidit hračky, můžeme místo rozkazu ukázat, že uklízení je součástí společného života. Pokud nás vidí, že se staráme o domácnost bez reptání, spíš se přidá.
– Pokud žáci ve třídě ruší, učitel může reagovat křikem, ale často pomůže, když ztiší hlas a nabídne jasné, ale klidné vedení. Atmosféra se rychle mění.
– Pokud chceme, aby děti používaly slušná slova, začněme tím, že si sami pohlídáme, co vychází z našich úst – i v dopravní zácpě nebo při hádce.
Děti nejsou problém, ale poselství
Každá generace si stěžuje, že ta mladší je nemožná. Pravda ale je, že děti odrážejí prostředí, v němž vyrůstají. Pokud nás zlobí jejich neklid, možná je to signál, že společnost je přetížená a roztěkaná. Pokud nám vadí jejich neúcta, možná jsme si sami přestali vážit jeden druhého. Děti nejsou příčinou, ale zrcadlem. A to je těžká zpráva, protože nás nutí podívat se sami na sebe.
Výchova ani výuka není o hledání kouzelného nástroje, jak děti donutit k poslušnosti. Je o ochotě žít hodnoty, které chceme předávat. Pokud chceme děti soustředěné a respektující, musíme být sami klidní a respektující. Pokud chceme děti odvážné a tvořivé, musíme sami ukázat odvahu a tvořivost. To, co děti nejvíc formuje, nejsou naše přednášky, ale náš každodenní příklad.
Zdroje a doporučená literatura:
Janusz Korczak – Jak milovat dítě, nakladatelství Portál, 2017
