Článek
Když sledujeme malé dítě, které si hraje, směje se nebo pláče, můžeme si všimnout jedné věci. Jeho emoce jsou syrové, čisté a nepokřivené. Nejsou zatížené očekáváními okolí, sociálními maskami ani naučenými mechanismy, které si v dospělosti tak často oblékáme. Děti pláčou, když něco bolí, smějí se, když je něco těší a vyjadřují vztek, když jsou frustrované. To, co v nás dospělých vyvolává rozpaky, je u nich přirozený způsob, jak tělo a mysl zpracovávají realitu.
Emoce bez filtru
V dospělosti se často učíme, že některé emoce jsou přijatelné a jiné už méně. Vztek se potlačuje, slzy se považují za slabost, nadšení se tlumí, aby nepůsobilo přehnaně. Děti ale nemají tento vnitřní filtr. Neznají ještě koncept trapnosti nebo nutkání ovládat své projevy, aby zapadly do společenských norem. Díky tomu se jejich psychika zbavuje napětí přirozenou cestou. Emoce nejsou zadržovány, ale proudí ven a po chvíli se dítě vrací zpět k rovnováze.
Jedna z fascinujících vlastností dětí je jejich schopnost rychle se zotavit. Zatímco dospělí dokážou v sobě dusit křivdu dny nebo týdny, dítě se po bouřlivém výbuchu vzteku často během pár minut uklidní a vrací se zpět ke hře. Tato pružnost ukazuje, že tělo i mysl jsou schopné zvládnout intenzivní emoci, pokud je jí dovoleno se projevit. My dospělí naopak emoci blokujeme, analyzujeme a zůstáváme v ní uvízlí mnohem déle.
Autenticita jako klíč
Děti nám připomínají hodnotu autenticity. Nehrají role, nebalí své pocity do složitých výmluv. Když je něco těší, rozdávají radost plnými doušky. Když jsou zklamané, dávají to najevo celým tělem. Tato upřímnost, která se v dospělosti často ztrácí, je důvodem, proč jejich emoce působí tak zdravě. Autenticita snižuje stres, protože není nutné udržovat masku.
Dospělí si s sebou nesou vnitřního kritika, který komentuje každý jejich projev. Tento hlas posuzuje, co je vhodné a co už ne. Děti takového soudce nemají. Jejich svět je hravý a otevřený, emoce se střídají v rytmu okamžiku a nejsou předmětem neustálého hodnocení. Pokud se chceme učit od dětí, jedním z klíčů je právě návrat k hravosti, která dovoluje prožívat beze strachu z odsudku.
Co si můžeme odnést
Pozorování dětí není jen roztomilá podívaná, ale skutečná lekce z oblasti emocí. Když se na ně díváme, učíme se, že emoce mají rytmus a že je v pořádku je pustit ven.
Jak se od dětí učit:
- Dovolme si emoce opravdu prožívat. Ne jen je analyzovat nebo kontrolovat, ale dát jim prostor. Když cítíme smutek, můžeme si dovolit plakat. Když jsme nadšení, můžeme se smát, tančit, nebo skákat radostí. Emoce se tak stanou energií, která se pohybuje, místo aby se usazovala uvnitř jako tíha.
- Děti nám ukazují, jak důležité je neulpívat. Ony dokážou v jedné chvíli brečet a za pět minut se smát, protože jejich tělo a mysl vědí, že minulost je pryč. My dospělí máme tendenci držet se bolestí, křivd a zklamání. Když se ale naučíme propouštět rychleji, vracíme se do přítomného okamžiku, kde je život lehčí a svobodnější.
- Autenticita. Malé děti nehrají role. Nezaujímají pózy jen proto, aby odpovídaly společenskému statutu. Prostě jen jsou. My dospělí jsme si postupně navlékli masky – profesionální, společenské, rodinné. Zapomněli jsme, jaké to je být opravdoví. A právě návrat k této jednoduché upřímnosti je klíčem k emočnímu zdraví.
To, že jsme dospělí, neznamená, že jsme dokonalejší. Znamená to, že máme možnost vědomě pracovat se svým vnitřním světem. Můžeme si vzít to nejlepší z obou světů – moudrost a zkušenosti dospělosti spojit se svěžestí a spontánností dětských emocí. Není to návrat do dětství, ale cesta k plnějšímu životu.
Zdroje a doporučená literatura:
Daniel Goleman: Emoční inteligence (Metafora, 2011)
Vědci odtajnili největší zabijáky mozkové aktivity v každodenním životě. Můžete si o nich přečíst v tomto článku.
